Moderátorka Tereza Bebarová: S babičkou jsem pekla, ale stejně nejsem schopná udělat ty buchty jako ona
Jak jste poprvé zareagovala, když Vás oslovili s tím, abyste se stala moderátorkou a částečně i tváří tohoto pořadu?
Samozřejmě mě to velice potěšilo, protože to vypadalo, že budu moderovat s Vaškem Koptou, kterého mám osobně velice ráda jako herce i jako kolegu. Hezky se mi s ním pracovalo v divadle, vím, že je to bystrý, pohotový, inteligentní a příjemný člověk. A za druhé se mi líbilo to téma, protože miluji sladké, byť se mu trošku vyhýbám, abych nebyla jako skříň. Je to tak krásná práce, hezky to vypadá a je to super péct nebo dívat se na to, když někdo umí péct. A třetí reakce byla taková „aj aj“, protože jsem byla čerstvě těhotná a nevěděla jsem, jestli to vůbec budu dělat, protože samozřejmě bylo ve hvězdách, jak to všechno organizačně bude, jak to zvládnu já, jak to zvládne miminko. A nakonec jsem zariskovala, protože bylo potřeba říct, jestli ano, nebo ne. Tak jsem přislíbila účast s tím, že to nějak dopadne. Naštěstí vše klapalo, děťátko úžasně spolupracovalo a díky dobře vyřešenému zázemí jsem mohla bydlet přímo v místě natáčení, na zámku Bon Repos.
Byl to opravdový život na zámku?
Musím říct, že jsem si to užila, já tomu říkám lázně, protože jsme si chodili na čerstvém vzduchu v božském parku. Nádherné stromy, pávi, oslík, koně, bylo to moc příjemné včetně majitelů a štábu. I když to bylo dočasné, snažila jsem si to maximálně užít.
Sledovala jste předtím tento formát?
Ne, vůbec jsem ho neznala, nedívám se na televizi skoro vůbec. Takže jsem se samozřejmě nabiflovala, viděla jsem i nějaké ukázky z polské nebo maďarské verze a líbilo se mi to. Kdyby se mi to nelíbilo, tak bych do toho asi nešla, ale opravdu mi to bylo sympatické, takže si myslím a doufám, že to bude sympatické i divákům.
Sama doma pečete?
Ne, protože po mně to nikdo nechce. My všichni se snažíme žít zdravě a víme, že do pečení se dávají samé sice dobré, ale lehce nezdravé ingredience, samé bílé jedy, jak se říká – bílý cukr, bílá mouka. Takže my si dopřáváme sladké vždy někde příležitostně, jsme třeba v dobré kavárně, tak si dáme dobrý dortík, ale jinak se tomu snažíme vyhýbat. Já ani cukrovinky nekupuji domů, protože vím, že ta skříň by byla hojně navštěvována i mým dítětem. A když to tam nemáme, tak to nejíme. U nás doma najdete spíš takové ty více méně sladké věci jako sušené ovoce. A na place jsem jako Alenka v říši divů, protože já vůbec nevím, co to je čokoládová ganache, protože jsem to v životě nedělala a ani asi dělat nebudu. Obdivuji trpělivost cukrářů, jak jsou zruční a očividně se řemeslu věnují. Protože je maminka z jižní Moravy a ráda peče, budu jí muset přetlumočit, co jsem se naučila a jaké fígle používali porotci.
Když už na to dojde, čemu dáváte přednost? Co Vás dostane?
Miluji věnečky a hlavně větrníky. Takové ty lehké dorty na bázi odpalovaného těsta nebo listové těsto, štrúdl, to je myslím velmi vděčný dezert, působí lehce. Mirka mi vysvětlila, že nemusí být úplně lehký, to by se tam prý nesměl dát vůbec cukr, takže tyhle ty lehčí věci, odlehčené varianty dortů. Nepohrdnu samozřejmě sachrem, čokoládovými dorty, ale moje láska jsou právě ty šlehačky, Pavlova, všechno lehoučké. Bohužel kostým v divadle se nenafoukne. A my v rodině nemáme moc štíhlé lidi kolem sebe, nejsou to ty anglické typy. Takže já si postavu hlídám, nepřecpávám se sladkým. Na druhou stranu se miluji dívat na to, jak se opravdu ty dorty výtvarně povedou, a ráda se koukám na zahraniční pořady různých cukrářek a kuchařek. To je nádhera, takové dokumenty já prostě zbožňuji.
Když se řekne Peče celá země, jaký typický, charakteristický český recept na pečení byste jmenovala?
Já to mám jednoduché, protože má babička Františka, která se dožila téměř sto tři let, byla úžasná žena a pekla velmi specifický štrúdl a specifické koláčky. Ona prostě měla vychytané těsto a vychytanou takovou tu troubu, ve které nikdo neuměl péct, jen ona. Neměla snad ani vodovod přivedený domů, ona pekla ve velmi jednoduchých podmínkách. A já dodnes vzpomínám na její štrúdl a koláčky, které vypadaly jako prsty. To těsto bylo geniální, dělala hodně z překládaného a kynutého těsta a já jsem si opravdu dala tu práci, že jsem s ní strávila několik dní, abych pozorovala, jak to dělá. Všechno jsem si to psala, ale stejně nejsem schopná udělat ty buchty jako ona. Ona tak hezky, lehce ty oříšky připálila, měly ten, jak by řekla Mirka, rustikální výraz a byly prostě od babičky. Jinak si myslím, že to je podle krajů. Někde letí frgály, někde kynuté buchty, někde štrúdly. U nás u rodičů na Slovácku, tam se dělají malinké svatební koláčky, to když někdo umí, tak to je také skvost, to je jako jednohubka, strčíte do pusy a jenom to mlaskne, to je nádhera.