Jan Nedbal: Zdeněk má být mým osobním odrazem na hladině jiných časů

Jak se Vám spolupracovalo s Peterem Bebjakem, který nemá problém střídat televizní tvorbu s prací na celovečerních filmech? V čem tkví jeho režijní síla?

Jde pro mě už o třetí spolupráci s Peterem Bebjakem a kromě nesmírného talentu je jedna z jeho největších předností všeobjímající klid, který panuje na každém z jeho natáčení. Peter představuje ten typ režiséra, který svým hercům důvěřuje, nechává jim absolutně volné ruce v uchopení postavy a na place už řeší spíš jemné nuance. Je opravdu velmi příjemné s ním pracovat.

Pro člověka, který padesátá léta nezažil musí být obtížné nasát atmosféru té doby. Pomohla Vám četba záznamů oné doby, nebo jste třeba hovořil s nějakým pamětníkem?

Naštěstí mám už od malička velmi zvídavou povahu a zbožňuju příběhy, takže i když ani generace mých rodičů toto období nezažila, pořád si leccos pamatují zase od svých rodičů. Později na vysoké škole jsem se začal již sám aktivně zajímat o historii poválečného Československa, studenou válku, politické procesy a vůbec zločiny komunismu, tak doufám, že smím říct, že jsem představu měl dostatečnou.

Proč jsou podle Vás padesátá léta tématem, ke kterému se stále stojí za to se vracet? V čem jde o stále aktuální téma?

Aktuální téma už je to jen v tom, že obsahuje reálie a příběhy lidí, z kterých se každý z nás může poučit i dnes, zamyslet se nad nimi a vzít si je k srdci. Je to pouhých sedmdesát let a v některých oblastech se toho změnilo pramálo.

Vaše postava Zdeňka Šporka má spíše kladné vlastnosti. Takových v minisérii moc není. Jak byste ho Vy sám charakterizoval?

Zdeněk je podle mě typický příklad mladého československého muže z aristokratických poměrů. V očích režimu představuje díky svému třídnímu původu buržoazní odpad a jeho vyhlídky na budoucnost jsou jako pro mnohé další buď popelářský vůz anebo uranové doly. Je to hodný kluk, který má srdce na správném místě a ke všemu je ještě statečný, zodpovědný, věrný a spolehlivý, ale bohužel i naivní. Snažil jsem se, aby Zdeněk Špork byl takovým mým osobním odrazem na hladině z jiných časů. Kdybych měl tu možnost se vrátit, zažít padesátá léta a zachoval se jako Zděněk, tak se věru nemám za co stydět.