Jenovéfa Boková: Svou roli jsem si pojmenovala - můj otec v sukni

Vzhledem k Vaší rodině zřejmě máte k tématu série poněkud specifický vztah – váhala jste nad nabídkou role, nebo ji přijala okamžitě?

Absolutně jsem neváhala. Role mi byla nabídnuta už dva roky před natáčením. A když jsem se dozvěděla, že Herce bude točit Peter Bebjak a mého bratra bude hrát můj milovaný Jan Cina a babičku Emília Vášáryová, byla jsem z toho naprosto nadšená.

Zahrála jste si ve filmu Občanský průkaz nebo další televizní sérii Hořící keř. Všechny tyto počiny se zabývají socialismem u nás, byť jde o pozdější dobu. Jak byste tyto zkušenosti srovnala, jde-li to vůbec?

Moc zrovna nevím, jak tyhle role srovnat, protože všechny jsou si dost podobné. Vzdorovité mladé ženy, které neuhnou od svého přesvědčení, i kdyby kvůli tomu měly přijít o život. Ale myslím, že v Herci měla moje role Anežky o dost větší prostor než v Keři nebo Občance.

Myslíte si, že vzhledem k Vašemu původu mají filmaři tendenci vybírat si do rolí v podobných snímcích právě Vás?

Ondřej Trojan prý vůbec nevěděl, že jsem dcera Johna Boka a sestra Kristýnky, když dělal casting na Občanský průkaz, takže myslím, že ten ovlivněn mým původem nebyl. Agnieszka Holland určitě tušila, odkud jsem, ale jsem si jistá, že kdybych se na roli nehodila, nedala by mi ji jen kvůli tomu, že jsem dcera bývalého disidenta. U Petera Bebjaka nevím, jak to bylo, ale jsem ráda, že si vybral mě.

Jak se vlastně ztotožňujete s rolí Anežky? V čem je Vám blízká a co byste jí naopak vytkla?

Já si ji pojmenovala – můj otec v sukni. Je rázná, výbušná, ale zároveň ryzí a hodná duše, pro kterou je rodina a spravedlnost na prvním místě. Tím mi je velmi blízká, i když čím jsem starší, tím víc se pokouším být víc nad věcí a nenechat se ve vypjatých situacích tolik strhnout emocemi.

Bratr Anežky Standa představuje v sérii komplikovanou postavu – myslíte si, že byste pro jeho jednání měla v reálném životě pochopení? Jak se vůbec stavíte k hodnocení lidí a osudů z této problematické doby?

Čím jsem starší a dozvídám se více a více příběhů, tak o to míň odsuzuju některá chování a naopak si o to víc vážím těch, kteří se neohnuli. Nevím, jak bych se já sama zachovala v tak těžké době, jestli bych byla tak statečná jako moji rodiče, nebo bych nevydržela a raději bych zvolila pohodlnější cestu. Já doufám a věřím, že bych nezklamala svoje přesvědčení, ale člověk nikdy neví, co se odehrávalo v těch lidech a co prožívali, když jim řekli, že jejich děti nebudou moct studovat a oni sami půjdou do vězení, když nepodepíšou. Byla to strašná doba, která bohužel stále někde na světě přetrvává, a proto se to musí stále připomínat.