Zpívaná rozjímání

Titul Míčova velikonočního oratoria navozuje atmosféru dní, pro které bylo dílo v roce 1727 napsáno. Doba baroka žila především církví a jejími svátky - a mezi těmi největšími byly Velikonoce. Hudba všechny církevní svátky doprovázela, a právě velikonoční doba dala v baroku vzniknout zvláštnímu druhu oratoria. Provozovalo se před oltářem, kterému vévodil ozdobený Boží hrob a který byl vlastně kulisou scény. Z ní k posluchačům promlouvaly postavy, spojené s velikonočním příběhem. Tato hudební forma dostala název sepolkro a vznikala hlavně v Itálii a dnešním Rakousku. Odtud se jako oblíbený žánr dostal na naše území a jejím mistrem byl také jaroměřický kapelník František Václav Míča. Dílo zaznělo o velikonocích roku 1727 v kostele svaté Markéty v Jaroměřicích nad Rokytnou. Skromné obsazení zámecké kapely dokázal maestro Míča využít k vyjádření bohaté škály emocí, které doprovázejí čtyři postavy - Kristus (bas), Duše (soprán), Útrpnost (alt) a Hříšník (tenor). V hudebním dokumentu o této pozoruhodné kompozici účinkuje soubor Le Monde Classique a rakouský muzikolog Leopold Kantner. Režie Rudolf Chudoba.