Nebeské hlasy

Svatý Pavel ve své epištole zmínil, že ženy mají mlčet v chrámu Páně. Z toho papežové v době kolem Tridentského koncilu usoudili, že by neměly ani zpívat. Logickou reakcí tedy bylo přenechat jejich party ve Vatikánu kastrátům. Kastraci ve skutečnosti nikdo nepovolil, byla dokonce zakázaná. Církev tvrdila, že se všichni stali kastráty vinou nehod v dětství, jak tomu bylo u prvního z nich. Šlo o veřejné tajemství, které vydrželo po 200 let. Teprve Napoleon Bonaparte definitivně zakázal tento akt zmrzačující lidskou důstojnost. Přesto v době baroka vytvořili kastráti slavnou éru, která se projevila nejen v chrámové hudbě, ale ovládla na několik desítek let operní jeviště. Bylo tomu tak zejména v době Händlova působení v Londýně, kde účinkovaly takové kastrátské hvězdy jako Farinelli, Senesino, Carestini, Gisiello, Nicolini, Caffarelli a mnozí další. V dokumentu hovoří o svých zkušenostech kontratenoristé Max Emanuel Cencic, Philippe Jarousky, Franco Fagioli, David Daniels, Andreas Scholl a řada hudebních znalců, mj. dirigent a skladatel Diego Fasolis.

Kastrát, eufemisticky "musico", je typ vysokého mužského hlasu, vytvořeného kastrací mladého chlapce se slibným hudebním talentem, předtím než dosáhne puberty. Byl to typický úkaz pro italskou operu 17. a 18. století. Zmizel ze zpěvoherního jeviště kolem roku 1830. Na vrcholu popularity hlavní kastráti patřili mezi nejslavnější a nejlépe placené hudebníky v Evropě a jejich virtuosní pěvecká metoda měla značný vliv na rozvoj hudebně dramatického žánru, zejména v období tzv. belcanta.