Tajemství duhové kuličky

O sklářském výtvarníkovi Jaroslavu Svobodovi (1980). Režie K. Jureček

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Zeptáte-li se Jaroslava Svobody proč je sklářem, odpoví, že se jím narodil. Sklo, to velké tajemství přeměny hmoty v krásu nesmírnou bylo a je pro něj vším, čím se dá žít. Každý den proniká do nitra rozžhavené hmoty, aby ji dal podle vlastních představ nebývalý tvar a barvu. Určitě byla na počátku duhová kulička, která se po létech změnila v celý vesmír. Slavná je škrdlovická huť. Dobří chlapi tady odvádějí fortelné řemeslo. Pro naše domovy i pro ty, kteří v daleké cizině obdivují práci českého řemeslníka kumštýře. Kolik tady bylo skláren, sklářů! Tady u nás, na Vysočině. Dávno je pohltil čas. Jen déšť a slunce někdy odkryjí zlomky třpytícího se skla. Jakoby se země otevřela. Ale jen na chvíli! Horácké sklo bylo poctivé, dobré. Mělo jiskru, pozoruhodný tvar, bylo krásné. Zdobilo domovy šlechticů, bohatých měšťanů doma i za hraničními hvozdy. Pomalu pomaloučku však 1 huť za druhou mizela. Vyhasly jejich pece. Sklářů ubývalo, protože chléb byl příliš drahý. Bezohledná konkurence velkých podniků lehce ničila křehkou krásu horáckých sklářů. Jakoby se země otevřela a na chvíli připomněla slávu vysočinského skla.

Když už se zdálo, že neúprosný čas pohřbí horácké sklo, sklář Emanuel Beránek založil sklářskou huť ve Škrdlovicích. 40 let škrdlovičtí skláři chrání a rozvíjejí tradici mistrů. Nejedna sklářská technika, mnohý sklářský recept byl zapomenut. Ani jemné krajkoví misek a talířů nespatříme. Svému, hutnickému sklu dali nové poslání. Oblažuje svou dokonalou krásou domov dělníka, učitele, lékaře i akademika. Barevná a tvarová fantazie škrdlovických spojuje starodávné tradice kraje a nejživější současnost. Určitě měl svoji duhovou kuličku. Takovou, kterou mu kluci záviděli. Duhák, který se nesměl prohrát. To by byla potupa. Zcela jistě si říkal, že až bude velký, udělá si hrozně moc duhových kuliček. Pro všechny kluky na celém světě. Ale chtěl taky vědět, co jí dělá duhovou. Co ji to obarvilo? Kdo ji obarvil? Táta, nebo ten strejda ze sklárny? Co to jen uvnitř je?

Jaroslav Svoboda zná důvěrně materiál, se kterým pracuje. Ctí jeho vlastnosti, které přetavuje a dává mu novou hodnotu. Sklářství je u Svobodů dědičné. Děda, otec i synové. Řemeslu jej naučil otec, byla to dobrá škola. Táta, taky Jaroslav, mistr, který ví, co hledá ve skle jeho syn. Sklář s posedlostí, s tvrdošíjností i niterním citem tvaruje skelnou hmotu. Není to samoúčelné rozvíjení tvarů, hra s barvou, za každou cenu brutálně znásilněný materiál. Takřka pietní sklář zachovává prapodstatu přírodního materiálu, aby jej z všednosti pozdvihl hranici dokonalosti. Tehdy se zrychlí dech. Pocit nevšední krásy oblaží duši. Je posedlý sklem, je pracovitý, až to k víře není. Když přišel před léty do Škrdlovic, když pevně zakořenila krása hutnického skla, byl odhodlán vést huť novými, byť neznámými cestami. Obklopen nadšenými skláři, nebojácnými výtvarníky, kteří hýřili nápady, šel s nimi cestou takřka dobrodružného hledání. Jeho duhová kulička dětství hřála v dlani, když dokázali, že to jde. Bylo to hledání vroubené střepy a střípky, které přináší štěstí.

Sklář je sochařem. Tvrdému, houževnatému a přece tak křehkémému materiálu dává pozoruhodný tvar. A tak zatímco sochař přidává, modeluje a hněte, sochař sklář svou budoucí plastiku obrušuje, štípe a loupe. Ubírá milimetr po milimetru. Zbavuje skleněnou hroudu přebytků. Teprve tehdy se vyloupne konečná podoba. Sklárnička jako dlaň. Pódium, na němž jsou tvořena díla ne nepodobná dramatické básni. Rodí se zde krása pro den sváteční, i pro oddech a uklidnění po celodenní lopotě. Tady se také každoročně setkávají skláři. Jsou to skutečně 4 mimořádné dny, které prožívá škrdlovická huť. Ne snad proto, že je zde plno hostů, fotografů i zvědavců. Ale proto, že své nápady zde mohou realizovat výtvarníci z celé naší vlasti. A nejenom ti. Pozvání s nadšením přijímají i jejich kolegové ze zemí přátel. Prolíná se zde němčina se zpěvnou bulharštinou či polštinou. Ale spíš se tady hovoří sklem. Tomu rozumějí všichni. Tak díky pochopení Ustředí uměleckých řemesel, které svoje škrdlovické pracoviště řídí, může zde každoročně docházet k tvůrčí konfrontaci, která je tak důležitá pro hledání nových uměleckých výrazů. Ve dnech Sympozia, což je i oficiální název těchto setkání, si především skláři ověří vlastní uměleckou-řemeslnou nápaditost a zručnost. Často nevyužitou obchodem a exportem. Tak vedle návrhů, představ i hotových děl Jaroslava Svobody dostávají zde podobu představy jeho kolegů Víznera, Žertové a mnohých dalších.

Škrdlovickým sklářům se dávají nejrůznější přídomky. Alchymisté, kouzelníci. To oni dávají konečnou podobu výtvarnému návrhu. Jsou to dělníci, kteří svou láskou k práci, odkazu dědů, vytvářejí pro naši současnost hodnoty krásna, bez nich bychom, aniž si to někdy uvědomíme, byli ochuzeni o hluboký estetický zážitek. Jsou to dobrá setkání. Otvírají okna do světa českému sklu, kterému se obdivují na všech kontinentech. Jaroslav Svoboda je umělcem dneška. Nemůže uzavřít svůj kumšt na 9 zámků. Chce jej rozdat lidem. Jeho skleněné fantazie nejsou určené snobům a salonům. Spojuje znalost sklářských technik, svoje nápady a představivost s řemeslnou zručností spolupracovníků v nebývale umělecko-angažovanou výpověď. Monumentální a křehká skleněná krása zdobí slavnostní interiéry. Tvoří harmonickou jednotu architektonického pojetí. Chtěl poznat tajemství duhové kuličky. Sny dětství zhmotnil v průzračné kráse skla, které povýšil k samé hranici pohádky a skutečnosti. Sklář Jaroslav Svoboda ze Škrdlovic.

Stopáž26 minut
Rok výroby 1980
 ST 4:3
ŽánrDokument