O floře a fauně chráněné oblasti (1987). Režie K. Jureček
Země, kde žijeme. Naši předkové ji osídlili již před 15 stoletími a téměř celou ji postupně přetvořili do dnešní podoby. Ještě před 150 lety se na zemi nikde nehromadily odpadky. Ale tento stav se v posledních desetiletích změnil. S lehkomyslností člověku vlastní bouráme minulé vztahy. Člověk-příroda. Neboť vše se nám zdá být zastaralé a zbytečné. Argumenty pro ničení přírody, jako je okamžitý efekt, rychlý výnos, levně získané přírodní zdroje, to jsou v současné době pochybené a většinou škodlivé plány. Žádná teorie nemůže ospravedlnit ničení přírody. Dnes už nestačí zakládat chráněná území a rezervace. Neboť kromě boje o záchranu živočichů a rostlin, musíme zajistit ochranu všech přírodních zdrojů. Především vody, ovzduší a půdy, na nichž přímo závisíme. Bitva o životní prostředí se povede tak dlouho, dokud budeme žít. Nikdo nám, lidem, nedal právo hubit a ničit to, co jsme nevytvořili. Máme ale v moci zachovat svět kolem nás ve své nádheře, dokonalosti, vyváženosti a harmonii.
Přiznejme si, když před námi někdo řekne Podyjí, hned se nám vybaví pomalý tok Dyje v úrodné rovině, kde se daří obilovinám a kde je vysoký obzor. Podyjí je skutečně významnou zemědělskou oblastí Jihomoravského kraje. Oplývá úrodnými poli i malebnými lesy. My vás však povedeme místy, která zcela pozmění prvotní představu o Podyjí.
Je to už hodně dávno, někdy na konci raného středověku. Tenkrát v dobách počátku rozvoje Českého státu se v rozlehlých hvozdech středního Podyjí ozývaly hlasy královských loveckých družin. Lesní rohy oznamovaly, že lovci objevili jelena, kance, medvěda či jinou zvěř, která se skrývala v lesích a skalách hlubokého Dyjského údolí. Nad údolím strměly pyšné hrady, královské pevnosti a lovecká sídla údělných knížat. Tam se lovci po úspěšném lovu vraceli, aby svou kořist zapili při hodokvasu medovinou nebo vínem, které se už tenkrát začínalo na Znojemsku pěstovat.
Podívejme se však do doby mnohem starší, kdy vznikly tyto skály, říční údolí a celá malebná krajina. Stalo se to někdy v prvohorách. Obrovský tlak hercinského vrásnění nadzvedl část českého masivu jako slupku. Nasunul ho na nad klesající okraj karpatské nížiny. Zde hraničí pahorkatina českého masivu s karpatskou soustavou a jejími úrodnými rovinami. Přívaly vod prohlubovaly prastaré řečiště Dyje. Řeka se točila v početných meandrech a vytvářela skalní stěny, útesy a hluboká boční údolí. Náporu vody Dyje odolávaly jen skály složené z nejtvrdších hornin.
Řeka Dyje pramení v horských lesích Vysočiny. V chráněné oblasti je dravou bystřinou a teprve pod Znojmem se vymaňuje z těsného sepětí skal. Přes teplé podnebí Znojemska je voda v Dyji stále studená, neboť vyvěrá spodem z turbin Vranovské přehrady a v celé délce hlubokého údolí se nestačí ohřát. V čisté a průzračné vodě proto žijí ryby pstruhového pásma. Unikátní jsou zde hlavatky často přes 1 metr dlouhé. Plaché pstruhy, lipany a siveny uvidíme jen těžko. V letních dnech se řeka třpytí leskem ostroretek.
Člověk tuto krajinu osidloval od pradávna. Zde nejen sídlil, ale i výrazně měnil tvář této země. Hlavním krajinotvorným činitelem bylo po staletí zemědělství. Pro svoji obživu člověk mýtil lesy. Později ve středověku budoval i zemědělské terasy, které opět opustil, aby je vrátil zpět lesu. Většina zde kvetoucích rostlin patří mezi chráněné. Většina z nich je uvedena na stránkách Červené knihy kriticky ohrožených druhů. Jinde už dávno vymizely. V Podyjí zatím rostou.
Rozpadem skalních stěn vznikala 100 metrová suťová pole z obrovských balvanů, které se ze skal uvolňují dodnes. Podobný vývoj měla v Podyjí i rozsáhlá kamenná moře, kterými je prostoupeno celé území. Z jara se uvolňují mnohatunové bloky, které se s ohlušujícím rachotem řítí ze 100 metrové výše do údolí. V Podyjí najdeme celou škálu hornin. Od kyselých žul přes ruly, fility, svory, amfibolity, až po bazické skály z vápenců.
Starodávné Znojmo bylo kdysi údělné knížectví. Dnes je městskou památkovou rezervací. Tady založil kníže Břetislav pevný hrad na jižním okraji nového Českého státu. Na hradním nádvoří stojí už 8 století románská rotunda zvaná kaple svaté Kateřiny. Uvnitř se zachovaly památné malby znázorňující genealogii rodu Přemyslovců. Kaple je dnes národní kulturní památkou. V sousedství hradu se rozrůstalo královské město Znojmo. Areál chrámu svatého Mikuláše s trojlodní svatováclavskou kaplí býval kdysi opevněn samostatnými hradbami.
Královské hrady byly důležitými opěrnými body Českého království proti jižním sousedům po obou stranách Dyje. To ostatně potvrzují i pohledy na rakouský Hardegg. Přemyslovský hrad střežil výsostné území i na pravém břehu řeky. Co nás ovšem zaujalo, je nádherná rotunda pod zříceninami hradu. I ta je dokladem toho, že tato místa byla přemyslovskou državou. Celé území státu střežila výspa mohutných hradů. Neodolali jsme a podívali se na Bítov, který byl součástí strategických hradů knížete Břetislava. Nad Dyjí se tyčí Cornštejn. Královská pevnost, která posilovala Bítov. Oba hrady jsou mimo území chráněné krajinné oblasti. Ale stojí zato si připomenout, jaké poklady Podyjí má.
Na západním okraji chráněné krajinné oblasti Podyjí se na skalním ostrohu tyčí jedinečná barokní stavba, která patří k nejreprezentativnějším památkovým objektům v celé naší vlasti. Státní zámek Vranov nad Dyjí. Prvním písemným dokladem o existenci hradu Vranova najdeme již v kronice Kosmově v 11. století. Na místě bývalého středověkého hradu začala rozsáhlá barokní výstavba koncem 80. let 17. století. Tehdy byl hrad sídlem rodu Altanů. Jedinečným architektem tohoto skvělého díla byl geniální vídeňský architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu. V minulém desetiletí byl celý zámek opraven a zpřístupněn veřejnosti. Je to jeden z dokladů péče státu o naše památky.
Podíváme se do království výra. Naše největší sova výr velký je v Podyjí králem. Jeho houkání je zvlášť výrazné v době toku koncem zimy, kdy samci bojují o svá území. Ve skalních roklích za soumraku se jejich strašidelné zvuky odrážejí od stěn a výhružně se nesou celým údolím. Zato jejich mláďata ve skalních hnízdech z jara jsou velmi půvabná.
Opustíme na chvíli romantické údolí Dyje, abychom nahlédli do rozsáhlých rovin nad Znojmem. Nejvzácnějším usedlíkem Znojemska je drop velký. Je to nejkrásnější opeřenec nejen zde, ale u nás vůbec. Žije v bezprostřední blízkosti Chráněné krajinné oblasti Podyjí východně od Znojma. Je to jediné hejno v Českých zemích. Drop je stepní pták. Námluvy dropů probíhají na tokaništích na jaře v dubnu do začátku května. Rozmnožovací schopnost dropů je celkem malá. Slepice snáší v průměru jen 2 vejce a z vylíhnutých kuřat přežívá většinou jen 1 mládě. Drop velký je dnes veden v Červené knize kriticky ohrožených druhů. Ubližují mu především moderní způsoby zemědělské velkovýroby, jako je chemizace, mechanizace, zornění půdy, zavlažování kultur. Od mnohačetné dropí populace předchozích let klesl stav dropů na Znojemsku na dnešních pouhých několik. Osud dropů je dnes především v rukou zemědělců. Najdou místní hospodařící zemědělské závody větší pochopení pro záchranu zbytku hejna dropí populace v českých zemích?
Dnešní moderní zemědělská velkovýroba vytvořila pak kulturní step. Používá rozsáhlé mechanizace a chemizace, která výrazně ovlivňuje život všech organismů v přírodě. Ve všech chráněných i nechráněných oblastech jsme zasáhli i do vodních režimů. Ovlivňujeme hladinu spodní vody, upravujeme její tok, urychlujeme odtok vody a tím krajinu vysoušíme. Tato příroda a krajina stojí za to, aby ve své původnosti i kráse zůstala zachována pro nás a pro ty, kteří přijdou po nás. Proto na toto vzácné území Československý stát vtiskl svoji ochrannou pečeť. Státem chráněná krajinná oblast Podyjí.
V posledním geologickém období kvartéru dochází mezi ledovými dobami k borcení celých skalních masivů. Tak vnikly i ledové sloje u Čížova. Soustavou jeskyní a puklin protéká z jara voda. Namrzá na prochlazených skalních bocích a vytváří nejrůznější ledové útvary, které se uchovávají až do pozdního léta. Led zůstává dlouho i na povrchu, často v sousedství kvetoucí vegetace.
Romantickým smutkem nostalgií minulých let nás vítá Nový Hrádek. Dá-li se říci půvabná zřícenina o zřícenině, pak je to zde. Jakoby se tady zastavil čas. Ani malá sovička nebyla překvapena naší přítomností. A mohutný peň břečťanu, svědka snahy člověka zkrášlit tato místa, jenom dokresloval atmosféru minulých věků. Z ochozů zříceniny se odkrývá nebývalý pohled do údolí Dyje. Žlutá tařice zmilostnila kamenné trosky. Skutečný ochránce hrádku, nádherná ještěrka zelená, patří mezi kriticky ohrožené druhy naší fauny. Nový Hrádek jsou vlastně hrady dva. Ten druhý je níž, ale jeho dvojité opevnění z masivních zdí svědčí o jeho strategickém významu. Od roku 1358 se střídali majitelé, války, až se na konec na strmém ostrohu nad Dyjí dochovaly pouze romantické zříceniny.
Chráněná krajinná oblast Podyjí má mnoho skvostů. Skutečným unikátem Podyjí je užovka stromová či aeskulapova. Je to náš největší had, kterého podle tradice využívali již staří Římané místo kočky k chytání myší. Dnes už se málokdy setkáváme s takovým bojovníkem rytířem, jakým je roháč. Ve stinných a vlhkých úžlabinách Podyjí se dosud vyskytuje mlok skvrnitý. Neměli jsme štěstí potkat se se statnými divočáky. V lesích ve stinných porostech se nenápadně skrývají starobylé tisy a kvetou vemeníky.
Chladný a vlhký jedlo-bukový les a vyprahlé stepní pahorky, šumící řeka se studenou vodou a sluncem rozpálené skalní stěny. Kde jinde najdeme takové kontrasty? Chráněná krajinná oblast Podyjí si zachovala mnoho ze svého půvabu i krásy. Zůstala dosud ušetřena velkého náporu lidského snažení. Právě proto si vysloužila přívlastek krásná neznámá. A bohatství takovéto krasavice je ku prospěchu celého života.
