Návštěva architektonických skvostů města (1990). Režie K. Jureček
Slovo boží a Jihlava vydrží navěky! Troufali si říkat v 16. století měšťané vzkvétajícího a bohatého města Jihlavy v centru Českomoravské vysočiny na rozhraní Čech a Moravy. Kde jsou peníze, tam se i staví. Kde je stříbro, tam se staví dvojnásob. Jihlava má obrovské tržiště a kostely. Mezi nejstarší patří tři z nich. Nádhera a bohatství shromážděné v jihlavských kostelech je ojedinělou archiválií minulosti. Je až s podivem, že přes požáry, nájezdy verbířů a loupeže, se zachovaly do dnešních dnů liturgické a umělecké skvosty. Jako v čítance můžeme projít nejslavnějšími dějinami naší země. Od zádumčivě vznešené gotiky k líbivé a lidsky krásné renesanci.
Pohraniční oblasti vrchoviny přitahovaly téměř magickou silou kolonizátory a osadníky. Do šíře i dáli se tu rozkládaly hvozdy. Podél řek a potoků tu pronikalo slovanské osídlení. Stříbrné žíly pronikající k povrchu i do hlubiny země přitahují stovky kolonizátorů. K osadě na soutoku potoka Jihlávky a řeky Jihlavy. Lesk stříbra a jeho podmanivá krása bude atributem místa, které se posléze stane královským městem. Ale i jeho zánikem.
Původní slovanská osada s kostelíkem sv. Jana Křtitele je už zmiňována roku 1233. Dnešní kostelík je dílem řady přestaveb. Přesto je svědkem staleté historie. Kámen – nesmrtelný to materiál. Proto i nejstarší kostel, minoritský kostel Matky Boží, překonal věky. Píše se rok 1250. Pozvolna doznívá hmotný a výrazný sloh románský. Prolíná se s ním nastupující vznosnější sloh gotický. Město a jeho měšťané jsou bohatí. Velice. To je trnem v oku okolním šlechticům. Je tu zášť a závist. Jihlavu přepadla skupina šlechticů pod vedením Zikmunda z Rokštejna. Stalo se tak v časném ránu 18. února 1402. S nikým nebylo smilování. I uprostřed krvavých střetů, válek a harašení halaparten bylo místo pro nesmírnou krásu.
Sv. Markéta, Kateřina, Barbora. Tři světice jako by nás odváděly od pozemských trampot. Krásný gotický sloh se zde prolíná s líbezností ženy. Tuskulum světic není ovšem původní. Byly sem přeneseny mnohem později. Výklenky, v nichž teď tak cudně stojí, byly zřejmě čestnými místy církevních hodnostářů.
Dominikánský kostel Povýšení sv. Kříže, dnes Československé církve husitské, je první uvědomělou gotikou u nás. Přitom je z nejproblematičtějších staveb středoevropské gotiky. Škoda, že jej zatím nevidíme v celé interiérové mohutnosti. Jeho prostory slouží jiným, necírkevním majitelům. Křehké, ale vznosné sloupoví se smělým klenutím pavoučí bravurnosti, nedává vydechnout. Síňové trojlodí se stejnou výškou kleneb představuje svojí křížovou architekturou stropu impozantní a vznosný prostor.
Dominikánská stavební huť ovlivnila svými nejvýraznějšími prostředky i hlavní městský chrám sv. Jakuba. Ozdobou jedné z věží je od roku 1563 mohutný zvon Zuzana. Jméno nese po jihlavské lazebnici. Ta chtěla peněžním darem na jeho ulití vysvobodit svou hříšnou duši. Sv. Kateřin. je ozdobou kostela. V cudném nachýlení a přece žensky milostném. Celé toto období gotiky konce 14. století je nazýváno krásným slohem. Ta Madona je krásná svojí prostotou. Její tvůrce s nesmírnou láskou v srdci vytesal do kamene krásu. V boční kapli za honosnou mříží je Pieta. Monumentální, smutně krásná. Matka se synem na klíně. Gotická Pieta je ze 70. let 14. století. Forma uměleckého zpracování je prostá. I když z ní nevymizel heroický typ mateřské vznešenosti. Ale zpracování zcela ustupuje výrazu bolesti. Kdepak asi mistr díla našel svůj model? V náruči matky jako by se spojovalo Kristovo dětství se smrtí. Mysterium života a smrti zde nalézá nové filosofické pojetí. Jak šla léta, tak i kostel měnil svůj šat. Gotika si podala ruce s renesancí, ta pak s barokem. Ale vše se prolínalo. Nebylo mezí. Proto i součástí interiéru kostela sv. Jakuba je honosná křtitelnice. Renesanční dílo z mědi a zlata z roku 1599. Reliéfy vycházejí z biblických výjevů.
Kostel sv. Ignáce – vznešená architektura s řadou iluzivních malířských zdobení kleneb autora Karla Töppera Se skutečnou pokorou a úctou k dílu tvůrců hledáme ukryté poklady. Tyto barokní prostory ukrývají dva skvosty gotického sochařství. Byly sem přeneseny z dominikánského kostela. V boční kapli takřka nenápadně je umístěna Pieta. Socha s dominantou matky, melodičnosti pohybů jejího těla, s diagonálou těla Kristova, řasení drapérie je reprezentativní představitelkou krásného slohu. Jako by žal nad smrtí syna byl z tváře matky povýšen do posvěcení. V jejím výrazu není bolesti. Ve tváři syna není smrti. Jako by kolébala synka při usnutí. Ale on se probudí pln života. Tady přece nejde o věčnou smrt. Ale o věčný život. Pieta v kostele sv. Ignáce je dílem mistrovským. Patří mezi poklady světové kultury. Málokterá gotická plastika se stala tak zkoumanou jako přemyslovský kříž v kostele sv. Ignáce. Vrcholné dílo exprese v gotice. Kříž, vyrůstající větve, drží vzepjaté ruce ukřižovaného. Ruce křečovitě zkroucené jsou synonymem utrpení. A přece v té tváři bolestí zkřivené není pozemské útrpnosti. V té tváři jako by ruka umělce hledala vykoupení od bolesti. V té tváři je vznešenost nového života. Nenápadná a strohá je barokní architektura jezuitského kostela sv. Ignáce.
Tak jako letící mraky na obloze a střídání ročních dob v toku času mění se podoba města. Války, bohatství, morové rány. To vše je vepsáno do tváře města tak bohatého jakou byla Jihlava. Ale mění se časy. Obchodníci, poutníci a přistěhovalci staví jiné město. Vymaňuje se z područí štíhlé gotiky, obepíná se renesančním pásem hradeb. Jihlava je pořád středem království. Chrastí stříbrňáky na radnici i v měšťanských domech. Taky staví. Opatruje svoje památky. Pokud to sem tam nějaký požár nepřeruší. Měšťané moc dobře vědí, že co je psáno, to je i dáno. Proto jako poklad je podnes střežen jihlavský rukopis Zbraslavské kroniky ze 14. století. Základní historický pramen naší minulosti. Do Jihlavy jej zavály husitské války. Skvostem mezi rukopisy je reprezentační soubor privilegií a právních nálezů udělených městu panovníkem – Gelnhausenův kodex. Jan z Gelnhausenu byl slavný městský právník. Kodex je z 15. století. Na jeho pergamenových listech jsou sepsána jednotlivá privilegia. Miniatury panovníků, jihlavští konšelé, výsostné znaky českého království, včetně zemí Moravy. A úplný jihlavský znak. To jsou základní atributy této výjimečné právní knihy.
Zákon v městě Jihlavě chránila městská rada. Její moc byla neomezená. Zasedala pod klenbou dvoulodní renesanční síně se žebrovou cihelnou klenbou. Na stěnách i v klenebních polích se zachovaly poučné citáty. V latině, řečtině, němčině a jeden v češtině. Práva a výsady i povinnosti města. Listiny a pečetě. Ty už vyžadují kolonisté ve 2. polovině 13. století. Jsou zde listiny, které poprvé ve střední Evropě kodifikují systém práva horního a městského. Ve 13. a 14. století získává město základní soubory výsad a svobod udělených českými králi. Včetně nejstaršího stavebního řádu Přemysla Otakara II. z roku 1270.
Renesance se svými skvosty maleb a zobrazováním mýtických i současných událostí prorůstá gotickým městem. Rozvíjí se světský život. Hradby obklopující město jsou přerušeny pěti branami. Dodnes můžeme procházet jednou, branou Matky Boží. Nejenom vznosnými stavbami, ale i právem je město povznášeno. A co by to byl za úřad, kdyby nezpečetil svoje rozhodnutí? I v renesanci. Pečeti byly dokladem těchto výkonů úřadů. Typáře a pečeti města podléhaly době a uměleckému slohu. Kvalitu svých výrobků dokládali pečetí soukeníci. Ale i další řemesla se nedala zahanbit.
Zastavme svoje kroky uprostřed shonu všedního dne. Podívejme se na historii. Nevšedním historickým zákoutím Jihlavy je nároží na náměstí a ulice U Mincovny. Dva měšťanské domy s pozdně gotickým a renesančním vzhledem. Je tady vsazena úřední míra a zlaté sluníčko domovního znaku. Jihlavská architektura dosahuje vrcholu v renesanci 16. století. Po zhoubných požárech se bohatá soukenická Jihlava odívá v neobyčejnou krásu. Ojedinělým přínosem jihlavské renesanční architektury je tzv. krytý zadní dvůr. Zaklenutý dvoupatrový prostor má funkci reprezentativní i předváděcí řemeslnických výrobků.
V budově, která je dnes galerií v Komenského ulici, vytvořil italský stavitel Baltazar Maggi osmidílnou klenbu vyplněnou rozsáhlou freskou s andělskými kůry. Působivá i v prostotě je arkádová lodžie. Druhá budova galerie na dolním náměstí má nejmohutnější prostor dvora. Zakončený zrcadlovou klenbou s lunetami a štukovým ornamentem. Obklopený širokým ochozem. Jiný typ představuje prostor, kde je dnes zasedací síň podniku Potraviny. Impozantní nedělený prostor vrcholí klenbami s částečně zachovanými výjevy ze Starého zákona. Skvostem renesanční architektury i svědkem mistrovství restaurátorů je v přízemí renesanční síň, tzv. mashasus. Současnost se prolíná s historií. Díky barevnému tónování osmibokých sloupů se zbytky odkrytých výmaleb s rostlinnými i živočišnými motivy, nahlédneme do někdejší vzrušující barevnosti renesančních interiérů. Nejenom interiér hýřil malbou, freskou. Byly to i zdi domů, které pokrývaly výjevy ze života svatých. Ale i z událostí světských.
Biblické výjevy a vojenské střety byly nejčastějšími motivy výzdoby. Obrazové galerie, které mohl obdivovat každý kolemjdoucí. Nebyly to jenom renesanční obrazové příběhy. Ale i půvabná geometrická psaníčka, rostlinné motivy. Ke kráse přispívala barevná renesanční průčelí, honosné portály. Tvář města i jeho paměť se mění. Tu k dobru, jindy stárne a šediví. Staletí, čas a člověk se podílejí na jeho podobě. Historická Jihlava je zrcadlem času. Nezřetelná, oprýskaná, ale i zářící. Slovo boží a Jihlava vydrží navěky! Troufali si říkat v 16. století měšťané bohatého města. Předejme toto přání další generaci!
