Rozhovor se scenáristou Zdeňkem Susou
Pane Suso, jak jste se vy, lékař, stal odborníkem na české pivo?
Přišlo to na mě neočekávaně. Sice jsem nikdy nebyl nepřítelem piva, ale nikdy jsem neplánoval, že bych o pivu měl něco psát. Když jsem se v sedmdesátých letech mohl vrátit na lékařskou fakultu, přišel jsem na kliniku, kde si lékaři nedlouho před tím založili pivní klub. Chvíli si mě jako nováčka oťukávali a pak mě pozvali do klubu na výjezdní zasedání do pivovaru Klášter Hradiště. Řekli mi, že je to prestižní záležitost, že musím mít sako a kravatu a že se jako nový člen klubu musím představit nějakým vědeckým sdělením.
A to bylo co?
V Klášteře Hradišti jsem zvolil přednášku na téma „Pivo a kláštery“. Dokládal jsem, že vliv je to obousměrný, že přítomnost piva modifikuje život klášterní a že klášterníci, kteří se účastní výroby piva, dávají mu speciální kvalitu. Ta přednáška měla nečekaný úspěch, takže jsem na všech dalších schůzích klubu musel přednášet. Vykrystalizovala z toho forma mých kulturně-historicko-pivologických sdělení. Po nějakém čase jich bylo tolik, že jsem je sebral do Velké české pivní knihy, kterou jsem vydal v roce 2007. Pojal jsem ji jako putování po všech tehdejších českých pivovarech a jako korálky na nit jsem na tu cestu navlékal všelijaké historie a historky o souvislostech piva s českou historií a kulturou. Přiznávám, že řadu z nich jsem „objevil“ sám.
Ale to pořád ještě nebyl nápad natočit dokumentární seriál o českém pivu.
Ale knihou to začalo. Za dva roky – v roce 2009 – mě pan Karel Šíp pozval do Všechnopárty o pivu. Nápad natočit dokumentární seriál nebyl můj. Vymysleli to někteří televizní pracovníci, kteří viděli Všechnopárty. Všelicos jsem s různými lidmi plánoval, ale kupodivu to z nejrůznějších důvodů nevedlo k cíli. Myšlenku dotáhl do konce až režisér Petr Krejčí, se kterým jsem se seznámil na podzim 2015. Takže cesta od prvního nápadu k realizaci trvala deset let. A spolupráce s Petrem Krejčím skoro čtyři roky.
Nakolik se liší výsledná podoba seriálu od Vaší původní představy? Scenáristé si často postesknou, že jim filmaři jejich dílo zkazili, že je nepochopili.
Já nejsem scenárista, i když se to v titulcích píše. Napsal jsem sice řadu článků i několik knížek, ale tohle je můj první televizní scénář. Nevím, zda existuje nějaký jiný scenárista, který svůj první scénář napsal po své sedmdesátce. Ten můj vznikal po etapách za stálé spolupráce s režisérem. Bez něho by to nešlo. Scenáristické řemeslo jsem poznával postupně za chodu. A bylo to dobré, příjemné. Od počátku jsem měl pocit, že spolupráce s panem Krejčím je kongeniální, že se výborně doplňujeme. Filmaři určitě moje dílo nezkazili, právě naopak. Mně se výsledek líbí. To ale musí posoudit diváci, ne já.
Seriál natočil režisér Petr Krejčí se svým stálým týmem. Můžete spolupráci s ním popsat?
Je to dobrá parta, sehraná tak, že všechno probíhá klidně, bez nervozity, vesele. Na place mi s nimi bylo dobře. Cítil jsem, že k nim patřím, přestože jsem víc než o generaci starší. Považoval jsem si za čest, že mohu spolupracovat s lidmi, kteří vytvořili seriál Krajinou domova. To je mimořádné dílo, objevné a při tom romantické, ale bez podbízení. Jejich pohled na českou krajinu je mi blízký, však jsem prochodil Čechy po stopách Karla Hynka Máchy a navštívil všechny jeho hrady spatřené. Doufám, že kus toho romantického pohledu se podařilo dostat i do Pivního putování.
A co spolupráce s druhým průvodcem Matějem Ruppertem?
Od počátku jsme věděli, že ten druhý musí být Matěj. Těžko najdete dva lidi, kteří by se víc lišili než Matěj a já. Věkem, velikostí, způsobem řeči… Já jsem ten starý, vážný, mluvím pomalu. Matěj je mladý, impulzivní, mluví rychle. Myslím, že pro diváky budou naše rozhovory oživující a že si vedle poučení užijí i trochu legrace.
Co je podle vás na českém pivu tak výjimečné?
I v jiných zemích existuje tradice dobrého pivovarnictví. Pokud je u nás něco mimořádného, je to právě sepětí piva s českou historií a kulturou. A to se málo zdůrazňuje. Víno se považuje za něco ušlechtilého až aristokratického, zatímco pivo má pořád pověst jaksi plebejskou. A to je škoda. Pivovarnictví není menší umění než vinařství. A konzumace piva může být stejně kulturní jako pití vína. To jsem se snažil v seriálu najít a zdůraznit.
Jste lékař, je podle vás pití piva spíše zdraví prospěšné, nebo škodlivé?
Platí obojí, záleží totiž na dávce. Malé pravidelné dávky prokazatelně snižují pravděpodobnost infarktů, mozkových příhod a jiných komplikací sklerózy tepen. Velké dávky a zvláště občasné excesy jsou jednoznačně zdraví škodlivé. A to platí nejen u piva, ale stejně u všech alkoholických nápojů.
Jak byste diváky pozval ke sledování Pivního putování?
Asi bych pro to zvolil slavnostní a trochu starožitnou formu: Pojďte s námi na místa, kde se pivo rodí! Stačí ječmen, voda a chmel. Umění našich sládků z nich vykouzlí zlatý nápoj, na který můžeme být právem hrdi. Poznejte tajemství jeho výroby i jeho spojení s českou historií a kulturou! Vzhůru na cestu s pivovarnickým pozdravem „Dej Bůh štěstí“!