Rozhovor s Janem Turnerem, představitelem Karla Altrichtera
Můžete charakterizovat postavu, kterou ve filmu hrajete?
Hraju nádražáka, který má jako koníčka antroposofii a rád ji neohrabaně aplikuje na nádražácká pravidla, na jízdní řády a na svůj osobní život, na manželství, na plození dětí a pěstování rybiček.
Vy jste neherec. Jaké to je, když hrajete ve filmu – je to pro Vás těžké hrát s herci, nebo je to jedno?
Tady na tom filmu nerozeznávají herce od neherců. Hrají tu tak dobře neherci, že se mi zdá, že je to vlastně jedno. Spíš se mi zdá, že jsou tady handicapovaní herci.
A čím jsou handicapovaní?
Tím, co mají za sebou, jim asi překáží taková ta různá automatická gesta. Z toho běžného života se to transportuje mnohem líp než z prken.
Vy jste hrál už v té původní divadelní inscenaci, v souboru, pro který byla hra napsaná. Co si myslíte o tom, že se z toho teď dělá film?
Nejdřív se mi to zdálo jako úplně nesmyslný nápad, z tohohle toho dělat film, ale teďko jsem fascinovaný tím, jak to Göbl pojal. Připadá mi to dynamické a nějak jako půvabné – prostředím, kompozicí, stavbou, obrazy atd.
Co děláte ve svém osobním pracovním životě?
Jsem výtvarník. Dělám různé objekty, kreslím
Čím Vás zaujal scénář?
Znal jsem divadelní hru. Scénář, se musím přiznat, jsem moc nečetl, myslím, že to není ani potřeba, spíš to pro mě nebylo ani žádoucí. Je dobré se s tím seznámit na place a nějak jakoby instantně se s tím sžít.
Máte nějaký specifický vztah k vlakům a k nádraží?
Jezdím vlakem rád. Když bych si měl vybrat mezi vlakem, autobusem nebo autem, tak bych si vybral vlak. Ale tím můj vztah končí.