Padající hvězda Dalibora Jandy
Stojím v zákulisí amfiteátru v Žernosekách. Na náměstí je hlava na hlavě. Inu vinobraní. Na pódiu se střídají kapely, lidé popíjejí burčák a víno. A najednou se kiosky vylidňují a všechno se hrne ke scéně. Ohlašují Dalibora Jandu! Kytara, halfplayback a už se rozeznívá ten chraplavý hlas, který bůhví čím přesně hraje na city návštěvníků.
Pod pódiem se vytvoří jeden velký sbor, který doprovází refrény „kde jsi..., padá hvězda..., žít jako hurikán...“ A les rukou nad hlavami k tomu. „Je to možné?“ říkám si. „Vždyť tenhle zpěvák už téměř vymizel ze všech médií.“ Potlesk nebere konce a Dalibor přidává a přidává. „Bylo tu už hodně skupin a zpěváků,“ přistupuje ke mně místní pořadatel, „ale takovýhle úspěch nepamatuji.“
Tak začalo natáčení 13. komnaty Dalibora Jandy. Všechno se zdálo zalité sluncem. Jenomže my už jsme věděli, že rčení „za všechno se platí“ je pro tohoto muže víc než pravdivé.
Když se mladík z Hranic na Moravě kdysi vydal za slávou do Prahy, netušil, že výroky kamarádů z místní kapely, jak tam na Dalibora čekají nahrávací studia a televize s otevřenou náručí, nejsou daleko od pravdy. Skončil v Ruzyni jako údržbář letištní plochy. Vrozená hrdost mu nedovolila se vrátit zpět a bez vavřínů. Čtyři roky stesku po domově a samoty. Ale co se má stát... Jednoho dne zaskočil v kapele pana Čejky v Drancy klubu. Měl úspěch a další příležitosti se nabalovaly jako bourec morušový. Psal se rok 1981. O dva roky později už natočil první singl a v roce 1986 se stal poprvé Zlatým slavíkem! Strmá kariéra trvala až do roku 1989. Během té doby sbíral další trofeje, co písnička, to hit. Bylo ho, jak se říká, všude plno! Jen tu a tam se ozvaly hlášky jako, že „jeho vzhled deformuje myšlení socialistického člověka“, a nebo že je „nesocialistický zpěvák“. Pravý opak toho, co mu později po revoluci někteří lidé vyčítali.
Ústup ze slávy v devadesátých letech ho mrzel, ale jeho život se příliš nezměnil. Dál skládal, vystupoval, založil si vlastní hudební vydavatelství a... měl teď víc času na děti. Na dceru, která se narodila v roce 1988, i syna Dalibora. Tomu už bylo sedm let a do té doby si táty moc neužil.
A pak přišly tři roky, které by nejraději vymazal ze svého života. V roce1999 mu umírá babička, rok na to máma, která se víc jak deset let prala s roztroušenou sklerózou. Brzy na to ji následuje matčin bratr. Ale to nejhorší má teprve přijít. Na tu lednovou noc roku 2001 nikdy nezapomene. Vracel se právě z vystoupení a najednou telefon. Hlas jeho manželky Jiřiny byl změněný k nepoznání. „Dalibor je mrtvý. Skočil z Nuselského mostu!“ Šok, popření, smlouvání s osudem, to je jen zlomek pocitů následujících těžkých dnů a týdnů. A otázky proč??? Proč si vezme život jednadvacetiletý kluk, který má všechno a hlavně život před sebou? Mapování posledních dní nevede nikam. Byl to zkrat? Nebo promyšlený skutek? Citová vyprahlost, nebo útěk? Ale před čím? Dalibor se rozhodne pokračovat v turné. Zástupy kondolujících diváků při každém vystoupení mu způsobují strašná muka. Dokonce při jednom z nich zkolabuje. Ještě hůř je na tom jeho žena. Silné pouto se synem, které se tak násilně a bez rozloučení přetrhlo, není čím nahradit. Tohle prázdné místo je u Jandových dodnes. A dodnes chybí jakékoliv vysvětlení.
„Kdyby nebylo dcery Jiřinky“, svěřuje se Dalibor Janda, „asi bych tu už nebyl.“ Snad právě její muzikálnost a snaha vydat se v otcových šlépějích dodává rodině sílu. Hurikán Janda se s námi loučí, obě Jiřinky, matka i dcera se uprostřed jejich květinové zahrady usmívají a na chvíli mám pocit, že jsou šťastné. Vrátili se s námi v těch několika dnech zpátky, aspoň na pár okamžiků byli zase všichni. A my už víme, že 13. komnata Dalibora Jandy se nikdy neuzavře.
Připravila: Alexandra Vebrová foto: Josef Nekvasil
Převzato z časopisu ČT+