|
Potlesk pro Stanislava Fišera
  V posledních týdnech Stanislav Fišer svůj rituál – návštěvu vinotéky v Podskalí – občas porušil. Ne že by se jeho zdravotní stav zhoršil. Naopak, hlavně pokud se psychiky týká, je na tom lépe. Znovu zkoušel „na prknech, která znamenají svět“. A navíc na těch, kde strávil většinu svého života. Výsledek? Obrovský potlesk! Šakalí léta v Divadle ABC zlepšují náladu nejen divákům, ale i hercům. Snad nejvíc právě Stanislavu Fišerovi. V inscenaci nemluví, i když hlas byl pro něj tím nejexkluzivnějším nástrojem. Jen jednou se k odpovědi nadechne. Odpoví tam za něj Jana Drbohlavová. Nám však opravdu odpovídal. I když jsme raději zvolili písmo.
„Třináctá komnata se stala jedním z klíčových momentů mého života,“ poznamenal úvodem. „Když už byl se vším konec a já odcházel někam do neznáma, tak se ozvali tvůrci pořadu 13. komnata a já se vrátil zpět na zem. Díky tomu pořadu žiji tak, jak žiji.“
Jak jsi na tom zdravotně?
Až na to, že jsem němý mrzáček, se cítím báječně.
Hraješ v ABC v červnové úspěšné premiéře Šakalí léta. Jak ti je na těch milovaných prknech?
To je zázrak. Po třech letech sedím opět na svém místě v šatně, kde jsem čtyřicet šest roků střídal kostýmy, masky, úspěchy a prohry. Přede mnou tam seděl Milda Kopecký. To bylo za Wericha.
  Hrajete tam čtyři unikátní „vykopávky“ (promiň) se samými mlaďochy. Jaké to je?
Když se sejdou „vykopávky“ a mlaďoši, tak je to fajn. Mlaďoši nemůžou hrát starý a starý nemůžou hrát mladé. My starý máme výhodu. Nás diváci znají. Končíme. Oni začínají a jejich konce jsou ve hvězdách.
Ještě maluješ? Máš výstavy?
Ne, to nejde dohromady. Divadlo zvítězilo. To je jasný.
Měl jsi letos výročí. Bylo ti sedmdesát pět let. Jak jsi slavil?
Jestli myslíš letos jako v divadelní sezoně, tak to bylo letos. Jinak to bylo už vloni 14. prosince. Myslím, že jsem to oslavil důstojně. Do klubu Divadla ABC přišla spousta lidí. Bylo pro mě moc důležité, že jsem to mohl oslavit tam.
A co pocity?
Radost a smutek. Kytice už dávno zvadly, čtyřicet lahví vína a různého alkoholu pomalu mizí. Fotky, dopisy a přání připomínají, že už je to dávno.
Co tě čeká v následujících měsících?
Kromě toho, že budu – alespoň doufám – hrát Šakalí léta, mám naději, co se týká hraní, tak velkou, že nelze nic prozradit. Kéž by to vyšlo. Měl bych pro co žít.
Co budeš dělat o prázdninách?
Teď se jedu ohřát do Řecka, abych nasál sílu na velkou změnu. Zbytek prázdnin budu balit. Musím se stěhovat. Po padesáti osmi letech musím pryč od Vltavy a milovaných známých míst.
Dodržuješ pitný režim? Jak vypadá?
Ty doby už dávno minuly. Můj rekord třináct piv U Fleků na zahradě. To mně bylo osmnáct roků. Teď tři deci bílého vína ve vinotéce v Podskalské. To je vše. Ale zato pravidelně.
Abych nezapomněla: co dělá Vinnetou?
Vidíš. On zemřel v Santa Fé. Já málem v Motole. Ale vlastně jsme oba přežili. Jsme prozatím nesmrtelní. Až na to, že on dostal řád Čestné legie a já rakovinu. (Francouzský řád Čestné legie dostal na začátku června 2007 představitel Vinnetoua Pierre Brice na francouzském velvyslanectví v Berlíně – pozn. red.)
Kdo je Stanislav Fišer?
  Narodil se v roce 1931 v Hořicích v Podkrkonoší, do školy chodil v Poděbradech a hned po válce nastoupil v Pražském divadle pro mládež paní Míly Mellanové, jako herec elév. Hrál v Divadle na Vinohradech v Divadle J. Wolkera a v divadle E. F. Buriana D 34. Potom odešel k Janu Werichovi do ABC. Stal se členem Městských divadel pražských, kde hrál plných 46 let, až do onemocnění v roce 2004. Začal malovat, zařadil se mezi naivisty. Hrál v řadě filmů a pohádek, například Brouk v hlavě, Andělská tvář, Nesmrtelná teta, Dva na koni, jeden na oslu, Z pekla štěstí, Hříšní lidé města pražského, Hvězda padá vzhůru, Drahé tety a já, Pan Tau, Dáma na kolejích atd. Svůj hlas propůjčil mnoha zahraničním hercům, nejznámější je jako Vinnetou a komisař Clouseau v podání Petera Sellerse. |
