Zorka Ságlová

Portrét Zorky Ságlové, vystudované textilní výtvarnice v dnes už legendárním ateliéru profesora Antonína Kybala na pražské UMPRUM, malířky, ale především průkopnice land artu a akčního umění v tehdejším Československu. Narodila se v Humpolci v sedlácké rodině a celá její tvorba tak byla bytostně spojená s krajinou.

Snímek představuje stěžejní motivy prací Zorky Ságlové, její rané malby, tapisérie a akce v krajině z 60. a 70. let, jimiž se proslavila po celém světě, mnohdy i v souvislosti s feministickými tendencemi. Házení míčů do průhonického rybníka Bořín, Pocta Fafejtovi, Pocta Obermanovi a především Kladení plín u Sudoměře. Právě tato Ságlové reflexe jednání husitských žen je i druhou dějovou linkou filmu a pokusem o rekonstrukci ve světě dnes tak oslavované umělecké akce.

Film zároveň využívá dobové dokumentace objektivem Jana Ságla, zejména v podobě černobílých fotografií, ale i raritních videí, které pořídil potom, co si díky Jiřímu Kolářovi pořídil v 70. letech kameru. Prostřednictvím jeho vzpomínek a úvah, stejně jako výpovědí Ságlových dcery Aleny a několika kunsthistoriků (Milan Knížák, Lenka Šimková, Markéta Vinglerová) mapuje tvůrčí vývoj a zásadní okamžiky autorčina profesního i soukromého života.

Jednotlivá zachycená umělecká díla pocházejí jak ze soukromé sbírky Jana Ságla, tak z akvizic Národní galerie, Uměleckoprůmyslového Musea nebo byla vystavena na zatím poslední výstavě Zorky Ságlové v Galerii Miroslava Kubíka v Litomyšli.

O dva roky starší sestra významné osobnosti českého undergroundu Ivana Martina Jirouse spolupracovala v začátcích své kariéry na kostýmním a scénickém ztvárnění vystoupení hudebních skupin The Primitive's Group a The Plastic People of the Universe.

Její výstava ve Špálově galerii v roce 1969 předběhla svou dobu. Dostala název Seno-sláma a poznamenala Zorčinu kariéru na dalších 20 let. Zorka namísto očekávaných uměleckých děl do tehdy velmi prestižní galerie navezla kopy sena, slámy a vojtěšky a prohlásila práci za umění. Tím vzbudila nenávistné reakce komunistů, kritiků a téměř celé umělecké obce. V českém kontextu předběhla svou dobu. Tehdy se však mladá umělkyně musela stáhnout do ústraní.

Žila víceméně v izolaci, její situace se změnila až po roce 1989. Svá poslední léta prožívala velmi činorodě. Intenzivně tvořila a cestovala. Pracovala až do poslední chvíle navzdory těžké nemoci. Zemřela 20. listopadu 2003 v Praze. Bylo jí 61 let. Dnes je její dílo pravidelně vystavováno ve významných galeriích po celém světě. V Česku by si ale stále zasloužila většího uznání.