Sentiment

Ukázka ze scénáře

Pozn.: Důvěrná "konverzačka" dvou mužů rozdílného věku se odehrává v jediném pozdním odpoledni a dlouhém večeru. V obývacím pokoji a kuchyňském koutě.

OSOBY:
Vláčil - filmový režisér na penzi
Tom - adept filmové režie
(Jaromír - nepřítomný kameraman)

(Vláčil natahuje hodiny)
Vláčil: (pro sebe) Já ani nevím, kolik je hodin, jéžíšmarjá.
Tomíku!
Tom: Si.
Vláčil: Pochopíš, co to je?
Tom: Zvíře nějaký. Lev.
Vláčil: Je to lev, samozřejmě, ale jako ingredience, je to ametyst?
Tom: To vypadá spíš jako malachit.
Vláčil: Někdy ses zabýval kamenama?
Tom: Zabýval, zabýval… Tohle je velice obvyklý kámen.
Vláčil: Ale vždyť to není dobře řezatelný!
Tom: To nevím. Tady je to dokonce záplatovaný nějakým způsobem podivným.
Ale pravděpodobně to je opracovávatelný.
Vláčil: Je! Ale dost zle.
Tom: Jestli to není malachit nebo něco na ten způsob. Já vám to zjistím, jestli bude třeba.
Vláčil: Víš, to je taková podivná vzácnost. Já jsem kdysi strašně často jezdil do Argentiny.
Vzdálený pro mě nesmírně.
Tom: Já tam mám dokonce nějaký příbuzný, z máminy strany.
Vláčil: Prosim tě, a kde?
Tom: Ale ty jsou v Uruguayi, v Montevideu.
Vláčil: No dobře. Tome, ale v tý Argentině je všechno. Kdyby zmizel ze světa celej svět a oni zůstali jediný, tak jsou úplně soběstačný. Od uranu, pšenice, uhlí, hovězí, co chceš. Všechno mají! Tady v Praze, na Barrandově, měli jako ložument tu Havlovu vilu.
Tom. Co já vím, tam bylo donedávna argentinský velvyslanectví.
Vláčil: Já jsem bydlel na Barrandově.
Tom: Já vím.
Vláčil: Ale o to není. Teď já do tý Argentiny jezdil v době, kdy tam vládla junta. Plukovníci, latifundisti. No, tak já vycházím s každým dobře, I s těma loupežníkama tam. A oni, kupodivu, měli mě velice rádi.
Tom: A vy jste se tam octnul… Vy jste tam jezdil na festivaly?
Vláčil: Já tam byl poprvní v Mar del Plata s Marketou, ten patřil mezi takový ty jedničky. Všichni ty latifundisti chodili a říkali: Prosím vás, tady nejde o žádný pochyby, ale Američani si vynutili, že musí zvítězit oni. Říkám, ale plukovníci zlatí, mně to vůbec nevadí.
Tom: Všechny ty geniální filmy jsou takhle ničený.
Vláčil: No, pamatuj, že já tě chápu. Ty v tomto světě seš patrně ztracenej. Až dosáhneš toho, že nebudeš potřebovat epitet a dáš podmět a přísudek dohromady, a nějakou myšlenku, kterou tím vyjádříš, budeš génius. Nebo aspoň slušnej chlap. Jenomže to chvilku trvá, to jen tak rychle nenabudeš. To není ametyst.
Tom: To se dá zjistit, co to je.
Vláčil: Je to velice těžký. Zkus to, abys věděl.
Tom: A vy jste to dostal v tý Argentině?
Vláčil: Ano!
Tom: Skutečně?
Vláčil: To mně dala jedna z nejkrásnějších žen, kterou jsem kdy v životě viděl. A bohužel, byla to manželka nějakýho plukovníka.
Tom: Ještě aby to byla Peronová.
Vláčil: Ještě to! Ne, Peronova to v žádným případě nebyla. Ne, Peronka ne. Ale v každým případě byla neskonale krásnější.
Tom: A vy ty ženy nějak přitahujete.
Vláčil: Ne.
Tom: No jistě.
Vláčil: Ále, Tome, můj kamarád, kterýho jsem miloval, Čurda Čurčik, snímač pohyblivých obrázků, to byl sexuální štvanec. Já ne. Ačkoliv jsem byl třikrát ženat, tak vždycky nešťastně. Vážně.
Tom: Ne.
Vláčil: Opravdu, mě čtyřicet let táhla kinematografie tak, že vůbec o nic jsem se nestaral. Nikdy jsem se nezaplet s žádnou holkou, nehledě k tomu, že ani nejsem občan, kterej by byl nějak atraktivní.
Tom: Ale choděj za váma.
Vláčil: Jsem realista. Oni se sem choděj zpovídat, to jo, poněvadž jsem jim nikdy neublížil. Mám odslouženo a hlavně, mám úctu k ženám. Na rozdíl od jinejch nejsem hovado. Chápeš to? Ale že bych nějak usiloval…
Tom: To jsem neřekl, chraň bůh, to jsem neřekl. Já mluvil o přitažlivosti.
Vláčil: Ale ne, ony si spíš choděj pro rozumy. Ale tebe, Tomíku, mám čím dál tím víc rád.
Tom: Ale trošku jako na mě kašlete.
Vláčil: Cože? Cos to řekl?
Tom: Dělám si legraci.
Vláčil: To není dobrá legrace.
Tom: Já to tak nemyslel. Sakrble.
Vláčil: Prosím tě, malinkej.
Tom: Promiňte, já to tak nemyslel.
Vláčil: Tome, prosím tě, já mám moře peněz. Já nevím, co s tím.
Tom: Já mám pro vás taky moře peněz, ne moře, takovou stružku malou. Já vám je musím dát, jinak dostanu za uši. To se musíme dohodnout, jéžišmarjá.
Vláčil: A ty je nepotřebuješ?
Tom: Já ne.
Vláčil: Já v žádným případě. Já jsem dědek, kterej vůbec žádný peníze nepotřebuje. Já potřebuju člověka, kterej je, má všech pět pohromadě, se kterým můžu kecat, ale peníze nepotřebuju. A nekuř!
Tom: Kouřím dost, co?
Vláčil: Moc.
Tom: Vy taky.
Vláčil: Já nekouřím.
Tom: Vy to vyfukujete, já zapomněl.
Vláčil: Slyšíš to? Á. To je Václav, slavík.
Tom: Václav?
Vláčil: Ten sem chodí pravidelně, teď jsme ho vyděsili.
Tom: Ale vypadá to spíš na kosa nebo na drozda, než na Václava. To je kos.
Vláčil: Je to kos. Ano, máš pravdu. Ale toho tak moc neznám. Ale ten Václav, co sem chodí… No jo, to je frajer.
Tom: Ten Bělohradský, abych to dopověděl, tak povídá si s tím redaktorem a říká:
Vy tady mluvíte o nějaké globalizaci, o nějakém růstu, ale… Ano, všichni touží po růstu ekonomiky, aktivity, ale můžeme my si to přát? Dám vám jednoduchý příklad…
Vláčil: A to říkal kdo?
Tom: Bělohradský, filozof. On to ve skutečnosti není žádný růst, on je to kruh, neustále se to vrací, padá to dolů a zase to jde nahoru, takže máme pocit růstu. Představte si, že v Číně, to říká tomu redaktorovi, si miliarda Číňanů začne utírat zadek toaletním papírem. Můžeme my si to přát, aby si jedna miliarda Číňanů utírala zadek toaletním papírem? Nemůžeme si to přát, protože jinak bysme neměli jediněj les na světě.
Vláčil: Tome, počkej.
Tom: A já jsem ho potom potkal v hospodě asi za tři dny a říkám: Pane profesore, z těch vašich řečí, z těch vašich myšlenek šel strach. A on říká: Strach?
Tomáši, to je snad zbytečný slovo. Ano, je to problém. No, říkal jsem vám, jak jsem z toho dostal strach.
Vláčil: Já vím, ty seš možná náchylnej na toho Bělohradskýho, ale u nás vůbec není Člověk, kterej by se kupodivu v tomto státě, což mě trošku bolí, kterej by se zrodil jako filozof pour excelence. Kterej koncepci má vůbec, jako měl Fichte, Feuerbach, Leibnitz, Kant, Schopenhauer, plejáda. Tady akorát Ladislav Klíma, blbec, kterej žral živý myši. To mě uráží! A přesto to bylo jedno z někrásnějších království.
Tom: Ale jistě, tomu já věřím. Dáte si?
Vláčil: Ne, děkuju, seš hodnej.
Teď seš synku oukropek, ale na to nedej. To je všechno vědomí souvislostí, abys o tom věděl, že nejseš nějakej tajdrdlík, ale seš Čech z nádhernýho království. No, teď je to v prdeli samozřejmě, ale zase to bude.
Tom: Čech z Karlíka.
Vláčil: Ano. Potřebuješ nějaký peníze?
Tom: To už se mě ptáte po pátý. Ne, děkuju vám, pane režisére. Já vám mám dát.
Vláčil: Ale já jsem rád, že za mnou chodíš. Mám aspoň pocit něčeho dobrýho.
Tom: Já jsem mluvil s vaším kameramanem, včera.
Vláčil: Jéžiš, Fanouš, nalezenec.
Tom: Jestli se vám může ozvat, nebo až sem půjdu, jestli by mohl přijít se mnou.
Vláčil: To snad není… Franta? To je dobytek teda, že se vůbec na takový kreténský věci ptá.
Tom: Já jsem na něj zíral.
Vláčil: On ví, že ho mám velice rád, Fanouš. Já o něm vím všecko. Tomíku, ty vůbec netušíš, co já vím o lidech, který tady žijou, žili, budou žít, než umřou. Ale vždycky o tom mlčím. A ty taky mlč, pokud budeš něco vědět.
Tom: Vyprávěl mi taky jednu věc, jak vás…
Vláčil: Pomlouval mě.
Tom: Ne, říkal jenom, jak vás hasil, když jste hořel.
Vláčil: Jo, na tom Baltu, jó.
Tom: Že jste někde cigaretkou…
Vláčil: Fanouš, nalezenec. Oni ty lidi vůbec nevěděj, jak jsem je měl rád. Ale můžeš mít rád lidi… (vyzvání telefon)
Vláčil:…když jim rozumíš, jinak seš bezradnej. (zvedá telefon)
Ano… Josífku!… No, kdo?… Nepovídej, a jak to, že nebyl u mě?… Kdy to bylo?… Aha… Josífku, ale to jsem byl v tý fakultní nemocnici… Né celej den… Pan docent mi říkal, že mi udělá tu endoprotézu… Byl tady dneska Povondra. A furt mně nadává, abys neblbnul s těma závodama automobilovej-ma.… Že mám na tebe nějak působit… A byl navíc nějakej naštvanej… No, že ti nabízel peníze, když jste jeli do těch Alp… No nejen to, ale způsob, jakým jsi to udělal. Já jsem říkal, prosím Tě, on je po mamince, poněvadž to je důra, která… Já to nemyslím ve zlým způsobu. Ty máš někdy takový móresy. Musíš se snažit vycházet s lidma… No, to si myslíš ty, ale já ti, Josífku, nic nevyčítám. Jak jsem koupil, tak prodávám. Prosím Tě, nevysvětluj mi to… Pepíku, já ti nesmírně rozumím. Já jsem starej chlap a otrkanej ze všech stran. Ty mně dost těžko, ale já tobě jo… jo. Tak ahoj. (položí sluchátko)
…

(celý text vyšel v Revolver Revue č. 51, leden 2003)