Vzpomínky spisovatele Jana Trefulky a jeho přátel (1993). Připravili J. Souchop a V. Štursa
00:00:02 To je obraz, který si můj dědeček kdysi dávno přivezl z Vídně.
00:00:07 Já jsem se na něj díval tak dlouho, až jsem o tom napsal povídku.
00:00:14 Povídka se jmenuje: Popis kýče. Vyšla kdysi v Hostu do domu.
00:01:03 Rodinný dům na předměstí, nízký strop s dřevěnými trámy.
00:01:09 Široká okna a za nimi nedozírná zeleň. Koruny staré jabloně.
00:01:16 Za tmy z ní vylétaly veliké noční můry, měkký svist jejich
00:01:20 křídel vzbuzoval mrazení v zádech.
00:01:24 Nebožtík svlékal sametovou vestu a mával jí na rozloučenou.
00:01:31 Ležel pak za hromadou uhlí ve sklepě, nebo v babiččině
00:01:35 truhličce, do níž každým rokem nasypávali dva pytle mouky.
00:01:41 To bylo na podzim.
00:01:43 Mou cestu do školy stínily staleté lípy.
00:01:46 Tramvaje řinčely, průvodčí tahali za šňůry zvonců.
00:01:50 Vítr, který rozháněl po dlažbě listí voněl žitným strništěm
00:01:56 a kouřem z hořící bramborové natě.
00:02:03 Tak takhle to nějak začalo a tím kafemlejnkem, co držím v ruce,
00:02:08 jsem vlastně spojený se starým Rakouskem.
00:02:15 To znamená samozřejmě také se svými prarodiči i rodiči.
00:02:20 Vším tím, co oni prožili a co jsem ještě dostal od nich
00:02:26 v jejich vzpomínkách. Já si myslím, když jsem přemýšlel
00:02:31 o tomto pořadu, co vlastně v tom mém životě bylo nejdůležitější.
00:02:36 Tak opravdu jsem došel k názoru, že všechno nejdůležitější
00:02:40 je přece jenom to dětství.
00:02:42 Tam prostě člověk dostane, nebo nedostane základní životní postoje.
00:02:49 Prostě ti moji rodiče patřili ke generaci, která se nerozváděla,
00:02:55 kde ten mužský v té rodině přece jenom ještě něco znamenal
00:02:59 a byl také hlavním živitelem. A toto vlastně pokračovalo
00:03:03 v té obecné škole, kterou jsem celou zažil ještě za 1.republiky.
00:03:11 Ta škola byla úplně jiná. Tam jsme měli nikoliv učitelky, ale učitele.
00:03:20 Ti měli respekt ve třídě. Ta třída byla také jenom chlapecká.
00:03:26 A celá ta výchova, jak si ji pamatuji, jak nám ji
00:03:31 předával pan učitel Pospíšil, směřovala k tomu, že muž musí
00:03:40 v životě cosi zdárného odvést.
00:03:47 Jak tedy pro tu obec,pro ten celek, velikým slovem řečeno pro vlast.
00:03:54 Ale samozřejmě také pro rodinu. A s touto výbavou, jakési ho
00:04:01 zásadního morálního postoje jsem vlastně vstupoval do života.
00:04:10 Samozřejmě mělo to, řekl bych, dalekosáhlý odraz
00:04:14 potom v celém mém přístupu a i nakonec v tvorbě.
00:04:24 Ale myslím si, že důležitý náraz a jakýsi konec toho dětství
00:04:29 samozřejmě, byl vpád německé nacistické armády.
00:04:38 To byl nejenom ten vpád, to už byl konec určitého dějství.
00:04:44 Ale i u nás dětí, to obrovské zklamání,
00:04:49 které jsme cítili kolem sebe z toho, že tady kdosi nám
00:04:54 sliboval přátelství a v té rozhodující chvíle selhal.
00:05:02 A to už jsme tak ostře nevnímali, že ta vláda, které občané věřili,
00:05:09 i ten pan president, se zachoval z dnešního hlediska,
00:05:16 jak se na to díváme, problematicky.
00:05:24 Můj tatínek si v té době pořídil hvězdářský dalekohled.
00:05:28 Z nerušené temnoty válečného nebe zářily planety, stálice,
00:05:33 jako zlaté oči antických bohů.
00:05:39 Pro tatínka byly chvíle strávené u dalekohledu motlitbou
00:05:43 k přesnosti a řádu, které trvají.
00:05:49 A celé kolosální divadlo vesmíru se jimi musí řídit.
00:05:56 Čím je pak člověk, aby si mohl osobovat právo
00:06:00 být bez mravního pořádku? A porušovat pravidla soužití?
00:06:10 Potom se po té Palackého ulici valili obrovské tanky.
00:06:16 A potom stáda krav. Tady brněnští občané si to pamatují.
00:06:22 Já jsem tenkrát se svým kamarádem, to byl takový životní kamarád,
00:06:27 který se jmenoval Krajíček a který potom v roce 1948 utekl do Kanady.
00:06:35 Ale tenkrát to byl můj největší kamarád.
00:06:37 Tak jsme se přihlásili k takové dobrovolné službě.
00:06:42 Odklízení mrtvých v Králově Poli.
00:06:46 Tam bylo jednak hodně mrtvých vojáků po ulicích
00:06:51 a jednak byli v mrví ve vybombardovaných domech.
00:06:57 Takže to byl najednou skok do života, kdy člověk z těch ulic,
00:07:03 kde se lidé radovali, když bylo pěkné počasí, bylo krásně, veselo,
00:07:13 tak my jsme celé dny se zabývali tím, že jsme tahali z domů mrtvé
00:07:19 a vozili jsme je za město, do takového hlubokého příkopu.
00:07:25 Tady tato epizoda vlastně skončila tím, a to byl takový druhý zážitek,
00:07:30 že asi po čtyřech dnech nám přidělili skupinu Němců.
00:07:37 Aby to dělali za nás.
00:07:41 Byli to staří lidé, kdo jiný v tom Brně zůstal, než staří lidé.
00:07:47 A my jsme ji měli velet. A já jsem viděl, jak ti lidé,
00:07:53 jak jsem je vlastně srovnával se svými příbuznými,
00:07:57 s dědečkem, nebo tatínkem, tak ti z nás měli šílený strach.
00:08:05 A mě tento pocit, že mám rozkazovat lidem, kteří ze mě mají strach,
00:08:11 to mě tak vadilo, že jsem v tom okamžiku toho nechal.
00:08:32 No a od toho roku 1945, samozřejmě, vedla přímá cesta k tomu roku 1948.
00:08:44 Dnešní mladí lidé velice těžko chápou,
00:08:48 proč jsme tenkrát najednou tak zblbli.
00:08:54 Tedy dali jsme se do toho Svazu mládeže, nebo KSČ.
00:08:58 Ale opravdu je třeba si uvědomit, že to byla strana,
00:09:01 která nejhlučněji vyzývala k budování nového státu.
00:09:07 A vyzývala i k obětem, což se nám v podstatě líbilo.
00:09:12 Potom, co jsem tady vyložil o té naší celkové výchově,
00:09:16 tak je vidět ta kontinuita.
00:09:19 My jsme toužili něco tomu veřejnému blahu obětovat.
00:09:23 To, že bychom tolik toužili po kariérách, to ne.
00:09:27 My jsme toužili něco ze svého života obětovat na to,
00:09:31 aby ten nový stát fungoval.
00:09:37 Dobrý duch Boží i lidský zná krásné cíle i zaslíbené země.
00:09:44 Ďábel je však vlastníkem všech mechanismů a stavitelem všech cest.
00:09:51 I s nejlepšími úmysly se dříve,nebo později ocitneš v jeho službách.
00:10:00 Tak toto je taková typická ukázka té chlapecké třídy z 1. republiky.
00:10:05 Uprostřed je pan řídící Ráček, který byl ruský legionář.
00:10:11 Samozřejmě, že jeho vlastenecká výchova byla velmi autentická.
00:10:15 Já sedím přímo vedle něho, tady.
00:10:20 Což bylo, myslím, pro mě typické, Byl jsem takový přičinlivý žáček.
00:10:28 A tady, úplně na kraji, v bílé košili, stojí Milan Kundera.
00:10:35 My jsme se domluvili a odešli jsme spolu do Prahy.
00:10:38 Bydleli jsme tam spolu dva roky.
00:10:41 A v těch dvou letech se stalo cosi, co nás přimělo k tomu,
00:10:46 že jsme začali chápat, že to jde tady špatně.
00:10:53 A kupodivu tím bodem toho zlomu byl vztah k Františku Halasovi.
00:11:00 V té chvíli, jak vyšel ten ohromný útok na Františka Halase,
00:11:07 ten tlak, celá ta koncepce, co o něm byla sepsána,
00:11:13 tak v tom okamžiku jsme pochopili, že je tady něco špatného.
00:11:17 A tam jsme se také kdesi začali dostávat do konfliktu.
00:11:25 Ten skončil tím,že Milan Kundera, který byl vedoucím tehdy
00:11:32 studentské tiskové kanceláře, jednoho našeho kamaráda na školení.
00:11:39 Ten kamarád z toho školení psal a samozřejmě, že to všechno četli.
00:11:45 A když on tam napsal, že Heinrich je asi vůl, a Milan Kundera
00:11:50 mu na to napsal, že má asi pravdu, tak už jsme v tom jeli všichni.
00:11:55 A skončilo to vyloučením z partaje.
00:11:59 Což tedy bylo v té době, když si to člověk uvědomuje, to nejmenší.
00:12:07 Milan na té fakultě vytrval, protože tam to okolí bylo
00:12:11 přece jenom takové liberálnější na té filozofické fakultě.
00:12:17 Já jsem nebyl vyhozený ze studia, ale ta atmosféra tam byla taková,
00:12:22 že jsem odešel na traktorovou stanici.
00:12:26 Jednak jako takové jakési pokání a jednak proto,
00:12:31 že jsem na té fakultě už opravdu nemohl být.
00:12:39 Ďáblova cesta málo kdy vede až na konec, kam by si přál.
00:12:44 Až do pekelné brány. Ani jeho pečlivý dozor nezabrání lidem,
00:12:50 aby ji položili, jako by omylem, k chrámovým dveřím.
00:13:08 Na naši první schůzku si přinesl korekturu
00:13:11 básnické sbírky Oldřicha Mikuláška. Že prý ji musí do večera udělat.
00:13:17 Tak jsme ji dělali spolu. Samozřejmě, že se přede mnou,
00:13:22 jako studentkou, vytahoval. Já jsem chtěla totiž také
00:13:26 dělat něco podobného. Takže jsem, jak se říká, naletěla.
00:13:34 Zažila jsem s ním pěkné chvíle, ale i zlé doby.
00:13:39 A na ty zlé nechci vzpomínat. Raději na ty pěkné zážitky.
00:13:47 K těm prvním pěkným zážitkům patří třeba svatební cesta.
00:13:52 To jsme jeli letadlem do Prahy. A na naší svatbě byli dva svědkové.
00:14:02 Tj. Milan Kundera se svojí tehdejší přítelkyní. A hned po svatbě
00:14:08 jsme jeli do té Prahy a tam nám půjčil Milan svoji mansardu.
00:14:16 Ovšem on ji půjčoval také svým jiným přátelům
00:14:19 a proto tam byl šílený nepořádek a trvalo několik hodin,
00:14:23 než jsem to dala do pořádku.
00:14:27 Tak, aby to vypadalo jako hotel IV.kategorie.
00:14:32 Mám dvě děti a. . .
00:14:44 Moje první knížka se jmenuje: Pršelo jim štěstí.
00:14:48 A obě povídky, které jsou v ní obsaženy se váží na tu traktorku,
00:14:55 a ten zážitek z traktorové stanici.
00:15:00 Jedním z prvních čtenářů této knížky byl Jan Skácel.
00:15:07 To jsme byli spolu na Budislavi, v domově spisovatelů,
00:15:11 kde on si to četl jako takovou přátelskou službu.
00:15:19 Pak tedy k mému velkému překvapení, já jsem si myslel, že ta knížka
00:15:23 je špatná,jako vždy, když něco napíšu.
00:15:26 On říkal, ne to je dobrá knížka, to dej do nakladatelství.
00:15:32 Pak s tou knížkou začaly veliké svízele.
00:15:36 Napřed to vyšlo po částech v Plameni,pak v tom nakladatelství.
00:15:41 Pak se to mělo točit, začalo se točit, ale zase s tím vznikly
00:15:48 veliké svízele,táhlo se to tři roky
00:15:51 Až nakonec jsme to přece jenom do nějaké podoby dokopali,
00:16:00 ale myslím si, že ten film, jak jsem se na něj teď díval,
00:16:05 tak k promítání moc není. Takže jsem tam začal jako kritik.
00:16:11 A jedna z knížek, která se mě dostala do ruky byl
00:16:15 Čas lásky a boje od Pavla Kohouta.
00:16:19 Což byla taková svazácká knížka, jejíž verše si ta generace,
00:16:25 která to zažívala, které byly určeny, pamatují do dneška.
00:16:32 A opravdu, když nás sebrali po Chartě a byli jsme na výslechu
00:16:38 v Bohunicích, tak ten vyslýchající mně hned říkal,
00:16:42 jak byl nadšený obdivovatel Kohouta
00:16:46 Ale mě ta knížka tenkrát šíleně podráždila.
00:16:51 S tím mým zážitkem z té reality, z té traktorové stanice,
00:16:55 to jsem prostě nemohl překousnout. Takže jsem napsal o té knížce
00:17:00 co jsem si myslel a díky tomu, že Macák byl na dovolené
00:17:04 a Kundera řídil časopis, tak se to do toho časopisu dostalo.
00:17:10 A stal se další velký průšvih. Ministerští úředníci sem jezdili
00:17:18 a nakonec to vyvrcholilo v Mladé Frontě, kde mě pan Bouček
00:17:23 srovnával s jedním ruským básníkem, který byl odstřelen.
00:17:32 Blízkých přátel v disentu jsem měl přece jenom celou řadu.
00:17:39 Těžko je mohu vyjmenovat všechny.
00:17:41 Ale máje nerady tak nějak pod jednou čepicí, takovou typickou.
00:17:48 Takže především bych vzpomenul na Ludvíka Vaculíka,
00:17:53 který mně bude strašně nadávat, že jsem ho i v této podobě
00:17:58 na obrazovku nějak přivedl. Bude to pokládat za podraz.
00:18:04 Tady je třeba Miro Kusý, který na Slovensku vykonal mnoho práce.
00:18:16 Bohužel zemřelý Milan Šimečka, kterého jsem měl velice rád.
00:18:22 Karel Pecka, Eda Krizlerová, Milan Jungman. Všichni
00:18:27 pod kafkovskou čepicí. No a potom samozřejmě Milan Uhde,
00:18:33 který byl celou dobu mým sousedem. Postavili jsme si tady domek spolu.
00:18:46 A za celou tu dobu jsme se jedinkrát nepohádali.
00:18:52 Ono to možná dneska zní strašně staromódně. Ale i tady,
00:18:56 v tom mém vztahu k tomu co píšu, vždycky v pozadí bylo vědomí,
00:19:02 že to, co píšu by mělo nějak prospět.
00:19:09 Nejenom mně, jako autorovi, protože autoři tím že píší,
00:19:14 se léčí, vypovídají se z něčeho, co je strašně trápí.
00:19:21 Já jsem měl vždycky pocit, že musím vyslovit něco víc.
00:19:24 Ono to je opravdu dneska strašně nemoderní a zní to
00:19:29 jako něco z minulého století,
00:19:34 ale u mě to tak je a já se k tomu hlásím a už jinak psát nebudu.
00:19:44 HUDBA
00:20:36 Tohle vlastně pro mě byla před deseti lety cizina.
00:20:44 Protože, když sahala naše vlast pouze od západní hranice Čech
00:20:52 po východní hranici Slovenska, jezdili jsme do ciziny do Valtic.
00:21:00 Jednou za rok jsme se na to vždycky těšili.
00:21:03 Říkali jsme tomu zájezd 1, 5, 9. Protože to bylo mezi 1. a 9. májem.
00:21:14 Všude se slavilo a my jsme si vyjeli sem
00:21:18 a našli už v roce 1971 kus Moravy, jak jsme si ji představovali.
00:21:30 Vždycky reprezentoval Jan Trefulka a Milan Uhde,
00:21:36 kteří přijeli z Brna s čerstvými škvarky.
00:21:43 Byl to takový den přátelství. Měli jsme úžasnou výhodu,
00:21:47 že nás tady vůbec nikdo neznal, kdyby nás znal,tak by se neradoval.
00:21:55 Snad kromě státní bezpečnosti.
00:21:59 Myslím si, že v prvních letech jsme tady byli opravdu sami.
00:22:07 Já jsem vždycky tyto zájezdy bral jako určitou profylaxi toho,
00:22:13 aby člověk nezůstal osamocený.
00:22:19 Nemyslel jenom na sebe a aby i v té době,
00:22:23 která nijak veselá nebyla, něco pěkného a povzbudivého zažil.
00:22:33 Ony tyhle vzpomínky, to je taková krásná věc.
00:22:40 Dnes již pomalu, když se řekne disident, tak to zní jako nadávka.
00:22:46 Já se vám divím, pánové, že se divíte.
00:22:49 Při našem věku, staří nejsme, ale pamatujeme, lze říci,
00:22:54 že jsme tuhle situaci, kterou lze považoval za modelovou
00:22:58 jsme zažili v naší vlasti již několikrát.
00:23:01 Na začátku protektorátu, na konci protektorátu,
00:23:05 v roce 1968, v roce 1969, při tzv. sametové revoluci.
00:23:10 A vždyť je to úplně v pořádku. Je to zákon života.
00:23:13 A myslím si, že nejstrašnější je, stát se profesionálním odbojářem.
00:23:18 Je důležité, aby člověk v každé etapě života udělal
00:23:22 co považuje za důležité pro sebe.
00:23:26 A když to udělá, tak je to tím vyřízeno pro něho.
00:23:32 To říkáš správně. Já už jsem dávno tvrdil:
00:23:35 přátelé, v žádné slušné společnosti není tak zvané
00:23:41 hrdinství vyžadováno jako norma.
00:23:46 Ale aby lidé byli slušní, to je samozřejmé.
00:23:54 Ale jak říkáš ustavičné odbojářství, nebo disidenství
00:23:58 riskující rodinu, nemůže být považováno za občanskou normu.
00:24:05 Mám pravdu?
00:24:09 Já jsem osobně vyběhala přihlášku na vysokou školu do Bratislavy.
00:24:15 Takže jsme přelstili takovou ostražitost příslušníků STB,
00:24:23 kteří nám kontrolovali poštu a odposlouchávali telefon.
00:24:29 Tak jsme o tom nikdy nemluvili. On byl přihlášen u staré tety,
00:24:33 tam přišla přihláška, pozvání ke zkouškám.
00:24:38 Zkoušku udělal a byl přijat na vysokou školu
00:24:41 chemicko-technologickou v Bratislavě.
00:24:46 Mohl se na to připravit, protože ležel 3 měsíce s prstama,
00:24:51 tak se mohl připravit na ty zkoušky.
00:24:57 Když se to příslušníci po roce dozvěděli, tak běsnili a zařídili
00:25:02 mu opakování jednoho ročníku. Všechny zkoušky udělal
00:25:08 a jenom poslední, u které z písemné měl jedničku, neprošel.
00:25:16 Dali mu takovou otázku, že musel opakovat ročník.
00:25:21 Následoval vyhazov z kolejí.
00:25:27 A dcera se potom nedostala po podepsání Charty na střední školu.
00:25:32 A to potom dostal manžel dvakrát infarkt.
00:25:39 Třetí byl plícní infarkt, krátce za sebou.
00:25:46 Nechci na to ani vzpomínat, jsem ráda, že je to za námi.
00:26:21 Když už máme tu špatnou pověst, tak se necháme dovést až na místo.
00:26:30 Já se tedy především omlouvám, že jsem všechny takhle vypudil.
00:26:34 Ale na druhé straně mám strašnou radost, že tady jste.
00:26:38 Pudila mně k tomu taková myšlenka, že by bylo opravdu potřeba
00:26:44 vzpomenout na to, jak kdysi na tomto nábřeží se dala dohromady
00:26:51 a uskutečnila se myšlenka rozesílat si jeden druhému listy.
00:27:02 Pro mě to bylo jak to vidím dneska ohromná věc.
00:27:08 Protože jsem každý týden věděl,
00:27:10 co si mí kamarádi a lidé mě blízcí, co si myslí.
00:27:18 A tuto věc dneska strašně postrádám.
00:27:23 Vidět se a také co jsme dělali. Ta ční a jiné věci, a setkání.
00:27:29 To strašně chybí. A je to dáno tím, že jsme všichni už v dost
00:27:33 pokročilém věku a nahrnulo se na nás místo penze tolik povinností.
00:27:39 Ale já to považuji za poruchu téhle té doby.
00:27:44 Že jsme se rozběhli každý svým směrem a nedaří se nám
00:27:48 dát se dohromady ani na chvilku.
00:27:54 Já bych řekl, že ta svoboda, kterou jsme ještě naštěstí mohli zažít,
00:27:59 přinesla tolik otevřenosti a tolik možností, že některé věci,
00:28:03 které kdysi fungovali prostě dnes nefungují.
00:28:10 Měl jsem štěstí. Nikoho jsem v životě nemusel zabít,
00:28:14 nikoho připravit o zaměstnání, nikomu hrubě ublížit.
00:28:20 Nezakusil jsem ani bídu, která by mě ponižovala
00:28:23 ani sprosté vydírání, nebo fyzická muka,
00:28:27 které by mě bezpochyby zlomily.
00:28:31 Dopustil jsem se neveřejných zbabělostí.
00:28:34 A pokud o nich někdo ví, jsou to lidé, kteří mě mají rádi.
00:28:41 Čím bližší je horizont vlastní smrti, tím častěji
00:28:45 se člověk ohlíží nazpět. Láska pro mě znamenala především starost.
00:28:53 Abych se nedotkl cizího citu. Nezanedbal povinnost.
00:28:58 Nezklamal očekávání. Snad proto byla příliš úzkostlivá
00:29:02 a jen zřídka vzlétala nad hladinu všednosti.
00:29:10 Lež má sice krátké nohy, ale nádherně barevná křídla.
00:29:15 Čím je bližší horizont vlastní smrti, tím více
00:29:19 po nich člověk touží. Tím spíš je ochoten uvěřit
00:29:24 v nějakou podobu individuální nesmrtelnosti.
00:29:29 A konečné spravedlnosti.
00:29:34 Ale člověk musí být slušným teď a tady.
00:29:40 Sám pro sebe. Bez ohledu na to,
00:29:42 jestli se dočká spravedlivého soudu a odměny.
00:29:48 Naše skutky modelují podobu příštího století.
00:29:53 Skryté titulky Martina Vrbská
00:29:54 .
Tvůrci dokumentu přibližují divákům významnou postavu české kultury a disentu spisovatele Jana Trefulku. Autor nesměl publikovat v tehdejším Československu, ale o jeho knihy byl velký zájem ve Francii a Německu, kde vycházely v slavných nakladatelstvích Gallimard a Fischer. Dnes je Jan Trefulka předsedou Obce moravskoslezských spisovatelů, předsedou poroty Evropského literárního fejetonu a jeho knihy jsou konečně vydávány i doma.
