Pavel Liška, představitel Jeana Berlota

Ve filmu hrajete postavu Berlota, chráněnce Markýze. Můžete postavu představit?

Kdo je Berlot? Snad obyčejný mladý citlivý muž, čerstvý sirotek, žijící začátkem 19.století v chudičkém domě v Lormes. Chtěl by studovat medicínu, ale nemá na studium prostředky. Dokonce si myslím, že je ještě panic. Ta role mi v něčem připomíná roli Františka z Návratu idiota, nejde o charakter nebo o postavu jako takovou, v tom jsou jiní. Jde o to, jak a proč se v tom filmu ta postava objevuje. A podle mě je tam jen proto, aby se teprve to hlavní, o čem ten film je, mohlo odehrát. Aby se ten příběh mohl ocitnout v těch podivných místech, aby se tam mohli zjevit ty prapodivný postavy v čele s Markýzem a především aby se mohli vyslovit ty provokativní myšlenky a otázky. A aby ty myšlenky měli toho klasického konzervativního oponenta, aby se divák měl případně kam přidat. A v obou případech, ač se vlastně může zdát Berlot postavou hlavní, ani tak o něj nejde. Jde o to co se všechno spustí kolem. A jde o to, to spustit. Berlot pak už jen celý film zírá, spolu s divákem, cože se to děje. V něčem mi to připomnělo jak a proč si Saša Gedeon vypůjčil od Dostojevskýho postavu Idiota, potřeboval mít čistý oči, kterýma se dívá.

Čím Vás tahle role oslovila? Rozmýšlel jste se dlouho, zda ji přijmete?

Jednak mě teda oslovilo to téma a žánr, navíc taky to je vlastně svým způsobem dobovka, ale hlavně, to všechno ve spojení s panem Švankmajerem. Nebylo o čem přemýšlet, byl jsem za to šťastný.

Jak se Vám líbila spolupráce s Janem Švankmajerem? Znal jste tvorbu Jana Švankmajera již předtím? V čem byla spolupráce specifická oproti jiným režisérům?

Samozřejmě jsem pana Švankmajera znal, neviděl jsem od něj všechno, ale některé věci si pamatuju ještě z dětství a to jsou takový ty intenzivní prazážitky, kdy člověk neví proč, a který má tak pod kůží. A ta práce byla hodně specifická. Myslím, že jak pan Švankmajer postupem času přechází z animace, vlastně z dokonalých loutek, k živýmu nedokonalýmu herci, pracuje s ním tak trochu jako s dokonalou loutkou. To znamená, že když potřebuje, aby herec zařval v hrůze a děsu „Panebože, já nechci, proboha nééé!!!“, a protože má scény hodně rozzáběrované a hodně prostříhává a potřebuje, a on to dopředu ví, z té věty pouze „.. nechci, prob..“, tak po vás chce zahrát pouze toto. Ono to taky teda, na druhou stranu musím říct, šetří materiál, no ale zvykl jsem si. Zároveň ale musím vážně říct, že on nedává zbytečný nějaký hlubokomyslný připomínky a přitom si tu jemnou psychologickou hranici uhlídá. Já říkám, že on je režisér praktik. On je vám schopný říct, když máte detail a potřebuje, abyste byl vzteklej a nepříčetnej, že potřebuje aby vaše hlava byla vzteklá, potřebuje prostě do záběru vzteklou hlavu.

Berlot je chráněncem Markýze, kterého hraje Jan Tříska. Jaký je herecký partner?

No tady musím použít takový to slovo, který mi ale jinak, tak nějak divně zní. Tady to je ale přesný… Jan Tříska je totiž profesionál. Až nějak moc bych i řekl, teda to na ten můj, takový ten, teda taky možná až moc, volný přístup na věc. Je na sebe strašně přísný a totéž vyžaduje po svém okolí. Slyšel jsem o něm, že je na place někdy nepříjemný a že to s ním mají někdy jeho herečtí partneři těžký. Přesto, že mě se nic takovýho nestalo, tomu i docela věřím. Pro mě hraní s ním, pokud k tomu u pana Švankmajera došlo, bylo úžasným zážitkem. Bavilo mě ho poslouchat, vyptával jsem se na Ameriku, nejen co se týká tý naší branže, to je taky hrozný slovo, ale vůbec. Jsem rád, že jsem ho poznal.

Vaši postavu často pronásleduje chronický zlý sen, který po probuzení končí demolicí pokoje. Děsí Vás v životě něco?

Děsí. Jsem labilní člověk, takže někdy mě děsí, co si přečtu v novinách, cože se to na tom světě děje a někdy mě děsí jen když je zataženo a zima a takový to divný světlo.

Co pro Vás bylo při natáčení nejnáročnější a co Vás naopak nejvíc bavilo?

Nejtěžší bylo asi si zvyknout na to, že skoro celej ten film, je vaším jediným hereckým partnerem kamera. Když jsem točil první velkej, třístránkový, dialog s Markýzem a nasedal jsem do kočáru, ptal jsem se pana Švankmajera, kde je ten Tříska a on mi jen řekl, že on ho točí zítra. Ale vlastně myslim, že ani to nebyl brzy žádnej velkej problém. To natáčení byla pro mě obrovská radost, velká zkušenost a hlavně jsem rád, že jsem se potkal s panem Švankmajerem.

Hlavním prostředím filmu Šílení je blázinec a téma tenké hranice mezi normálností a psychickou poruchou. Jan Švankmajer tento film označuje jako alegorii současného světa a blázinec je jeho výstižnou kulisou. Ocitl jste se někdy v situaci, která by Vás nutila o této křehké hranici přemýšlet? A co soudíte o dnešním světě?

Jan Švankmajer ten film nazval filosofickým hororem a myslim, že výstižně. Ty myšlenky a otázky, který ten film otevírá nejsou dodnes zodpovězeny ani pro mě samotného. O té hranici normálnosti přemýšlím celkem často, ono už to naše zaměstnání má k tomu blízko. Ale ten film je mnohem obecnější. My jsme na dnešní civilizaci zvyklí, nám připadají nenormální věci normální. A naopak. A to se týká všeho kam se podíváte. Mě se to teď týkalo například při porodu, teda mé ženy, našeho dítěte. Museli jsme odjet rodit až do Vrchlabí, aby žena mohla rodit, jak cítí.