Uvolněte se prosím má za sebou první stovku!

26. 3. 2007

Pohotový moderátor a vyhlášený vtipálek Jan Kraus baví ve svém pořadu diváky už déle než dva a půl roku. Do stého dílu své „uvolňovací“ show si pozval opravdu originální hosty...

Pohotový moderátor a vyhlášený vtipálek Jan Kraus baví ve svém pořadu diváky už déle než dva a půl roku. Do stého dílu své „uvolňovací“ show si pozval opravdu originální hosty.

Na obrazovce působíte opravdu uvolněně. Jak je to s vámi dvě minuty před tím, než vylezete před diváky?

Není to tak hrozný. Člověk je vždycky trošku „staženej“, ale myslím, že dneska už jsem v těchto momentech taky dost „otrlej“. Znám je velice dobře z divadla. Určitě to není ale taková hrůza, jako když máte třeba premiéru.

Takže mezi „Uvolněte se“ a divadlem neděláte žádný rozdíl?

„Uvolněte se“ je taky představení. A k divadlu má strašně blízko. Televize má v mnoha žánrech velmi blízko k divadlu. Akorát v českých televizích se to zatím ještě tak dobře neví.

Kdesi jste prohlásil, že dělat formát tohoto typu byl vždycky váš sen. Znamená to, že když jste dostal nabídku, ani na chvíli jste nezaváhal?

Ono to celý vlastně vzniklo nedopatřením. A myslím, že to byla velká výhoda. Já jsem nedostal nabídku, abych dělal late night show. Původně jsem byl osloven na úplně jiný pořad. Udělal se pilotní díl a zjistilo se, že to nefunguje a z nouze vzniklo „Uvolněte se“. A to bylo lepší, než kdyby mi to někdo zadal. Vlastně mi tenhle pořad ani nemohl nikdo zadat, protože ho tady nikdo neznal.

Kdo s tím teda přišel?

Já jsem po tom toužil a Honza Štern věděl, že po tom toužím a taky to znal. A tenkrát to taky sám řekl: „Pořad, který chtějí dělat, nebude fungovat a až to zjistí, už budou mít okno. No a když už budou mít to okno, tak já jim řeknu, že si zkusíš tohle a oni budou měkký.“ Ale myslím si, že pro ten vznik to bylo opravdu mnohem lepší, než kdyby vám někdo řekl: „Dobře, tak si to zkus“. Druhý problém je v tom, že v českých podmínkách by takový pořad jen velice těžko vznikal. Když totiž v televizi řeknete, že v podstatě nevíte, co tam budete dělat, tak vás tam nepustí. Oni chtějí totiž vždycky dopředu vidět scénáře.

Takže na začátku jste měl poměrně volnou ruku?

Já měl kliku, protože oni byli v nouzi.

Čím si vysvětlujete popularitu svého pořadu?

To je úplně jednoduchý. Lidi jsou zvědavý na lidi. Jedná se o přirozenej lidskej pud. To je stejný, jako když ženský drbou, nebo poslouchaj hrnkem přes zeď. A tyhle pudy svým způsobem částečně uspokojuje i talkshow, protože se tam hodně kecá.

Sledujete zpětně svůj pořad?

Velmi nerad. Já ho vlastně vůbec moc nesleduji. Někdy mrknu, dejme tomu, na jeden z pěti dílů. Je dobrý se občas podívat. Ale většinou vás z toho hned chytne hrůza, co to tam děláte. Ale občas se podívám, protože jsem zvědavej na některého ze svých hostů. Ale myslím si, že člověk by se na sebe moc koukat neměl.

Hosty vybírá dramaturgie pořadu. Jak velká je vaše pravomoc zasahovat do jejich výběru?

Velmi malá a přiznám se, že ji ani nechci mít. Chci bejt oddělenej. Jsem úplně fascinovanej, když se dočtu, že třeba Moravec sám volá politikům. To mi připadá, jako kdyby to dělali úplní amatéři. Vy nesmíte být s nikým ve styku, nesmíte být příliš zaangažovanej, protože potom se v rozhovoru s hostem dostáváte do úplně jiného vztahu. Když ho uprosím, tak jakej to pak bude rozhovor? Když mě bude rok tahat na nudli a pak přijde, tak s ním budu zase mluvit jako s pánem Bohem. Proč? Já o tom nechci nic vědět.

Jsou lidé, kteří se vás bojí a odmítají v pořadu vystoupit. Co byste jim vzkázal?

Ať všeho nechaj, když se tak bojej. Pokud je to člověk prostý a pracuje v zaměstnání, kde není ve styku s lidma, tak to lze pochopit. Stejně tak pochopím, když se někdo stydí. Pokud se ovšem jedná o člověka na určité úrovni, u kterého je komunikace s lidmi samozřejmostí, je to jiné. Jestli to takovému člověku dělá problém, tak mu bude dělat problém ledacos a není na svém místě. U politiků to platí dvojnásob. A právě politici jsou jediní, u kterých chci vždycky vědět, kdo to odmítl a vždycky to hned řeknu.

Mnoho lidí se nebojí ani tak mluvit, jako spíš toho, že je setřete...

To by se měli jít léčit! Lidi s takovým nulovým sebevědomím by měli bejt v sanatoriu celodenně.

Který host vás naposledy opravdu dostal?

Mě dostane každej host několikrát za pořad. Znáte to, když mluvíte s někým, koho neznáte, tak jste každou chvíli překvapenej. Buď dobře, nebo špatně, ale překvapenej. Takže on vás furt někdo dostává. Ale „Uvolněte se“ je právě o tom, že se navzájem pořád někde dostáváte. A to je právě to dobrodružství, které dělá pořad pořadem. Vždycky je to neodhadnutelný a hlavně pokaždé úplně jiný. Dostane vás každou chvíli někdo.

Ale nepůsobíte tak?

Já vím, ale v „Uvolněte se“ platí to co na divadle. Pokud tím ten host pobaví lidi, i když vás třeba úplně sejme, nezbývá než mu vzdát hold. Od toho tam jsme. Ono ale úplně stačí, když je to povídání zajímavý. Nemusí to bejt úplně sranda, ale hlavně když to není nuda. Na začátku můžete mít jakoukoliv představu, ale nakonec je většinou stejně všechno úplně jinak.

Řada hostů mimo showbyznys si u vás i zazpívala. Museli jste je dlouho přemlouvat?

Ne. O tohle se stará David. Zpívá se živě, a když hosté mají chuť si zazpívat, tak se jim vždycky vyjde vstříc.

Když před dvěmi a půl léty „Uvolněte se“ startovalo, napadlo vás, že bude patřit k nejúspěšnějším vůbec?

Ne to ne. Já jsem počítal s tím, že by mohl být taky jenom jeden díl, nebo pět. Pokud šlo o úspěch, tak jsem to odhadoval, že když se to bude zdárně vyvíjet, tak bychom se mohli dostat na sedm procent raitingu. Obdobnou sledovanost jsem totiž dříve míval na Primě. Že se na to bude dívat mnohem více lidí, by mě ani nenapadlo ani ve snu.

Máte před sebou stý díl. Jak dlouho byste chtěl „Uvolněte se“ ještě dělat?

Oproti standardům, které platí v cizině, jsem zatím ještě úplnej bažant. V cizině to dělají dvacet pět let i déle. Například David Latterman nebo Jay Leno to dělají okolo patnácti let. Je sice pravda že v Americe, ale taky je pravda že každý den. To co dělám já, je oproti tomu úplná legrace.

Umíte si tuhle frekvenci vůbec představit?

V Americe ano s tím, že mám celý anglosaský svět. Ale tady jsme v Čechách, takže proto jen jednou týdně.

Jak dlouho se na své hosty připravujete? Marek Eben přečte o svých hostech třeba i padesát stránek rozhovorů...

Rozhovor v „Uvolněte se“ musí být zábavnej a hlavně jinej, než ty ostatní. A proto si myslím, že není moc dobrý číst si dopředu rozhovory. V hlavě může člověku lehce uvíznout otázka, která už někdy padla. Jednou z teorií BBC se řídí například Larry King – ten nečte vůbec nic, protože by přišel o tu přirozenou zvědavost. A to má svou velkou logiku.

Kterého hosta byste u sebe v pořadu rád viděl?

Říkám pravidelně, že bychom chtěli Usámu bin Ládina, protože toho bychom hned zastřelili. Ale oni nám ho Američani hledaj a nemůžou ho sehnat.

Jaká byla vaše nejhorší chvilka při natáčení?

Nejhorší je to vždycky s každým hostem, který nemluví.

Vybavuje se mi jeden váš nemluvící host v Sauně...

To byl Jaroslav Bílý. Toho si pamatuju do dneška. Ten šest minut vůbec nemluvil a jenom ukazoval. Kuriózní to tenkrát bylo tím, že šlo hned o první Saunu, kterou jsem moderoval.

Na co se díváte v televizi, když už si na ni najdete čas?

Studijně se dívám na ledacos i na zábavné pořady. Nerad bych tady říkal, že sleduju dokumenty na ČT2, protože bych si teď určitě nevzpomněl, který jsem viděl naposledy. Ale ze studijních důvodů se občas koukám třeba na show Conana O´Briana nebo Jay Lena.

Obdobu svého pořadu moderujete od jara na Slovensku. Ta příprava je tam asi malinko složitější...

No tam musím ještě vždycky před pořadem malinko nastudovat Slovensko. Když si to vezmete, tak ono vlastně nemá obdoby dělat late night v jiný zemi. A jsem na sebe taky patřičně pyšný. Ale je fakt, že když jsem do toho šel, tak mi to připadalo jako super dobrodružství!

Takže jste si u nás jistější než na Slovensku?

Jedině snad tím pocitem, že tady jsem doma. Tam sice nejsem úplně v cizině, ale doma taky ne. Hlavně se ani nesnažím tvářit, že jsem tam doma. Naopak. Nabízí se úžasná šance na úplně jiný rozhovor. Můžu se jich vyptávat, jak to tam mají oni a můžeme to srovnávat s tím, jaký je to u nás.

Myslíte, že byli Slováci na tenhle pořad připraveni?

Na Slovensku jsou rádi, že to tam konečně někdo dovezl. V rámci jejich intencí to nejsem úplně schopnej posoudit. Mají tam mnohem tvrdší a krutější podmínky. Nezapomeňte, že jedna čtvrtina mediálního trhu je ovládána zahraničními televizemi. Ale fakt je ten, že to má zatím celkem dobrý výsledky. Moje výhoda je navíc v tom, že jsem tam cizinec. Oni se tam ke mně chovají moc hezky, stejně jako se my chováme hezky ke Slovákům. Takže tam jezdím moc rád i za tím, co doma nemám.

Jak velký je váš pracovní tým? Se zahraničím se to asi moc srovnávat nedá...

Například Jay Leno má 19 spolupsáčů. A to vůbec nepočítám produkci. Svoji show dělá každý den tj. pětkrát týdně. Já to dělám jednou týdně, takže bych měl mít čtyři a mám dva. A to teprve půl roku. Před tím jsem měl jenom jednoho. U nás by se tihle lidé ale stejně velice těžko hledali, protože s nimi musíte být opravdu na jedný lajně. Já to taky dělám s lidmi, který jsou mi blízký. Jsem zvyklý na ně a oni zase na mě. Všechny znám v podstatě už docela dlouho.

Například se Simonou Matáskovou jste spolupracoval už v Sauně...

Simona mě vlastně objevila jako moderátora. A já jsem jí vděčný a od té doby říkám, že je to tady u nás jediná ženská, která má čuch na moderátory. (smích)

Ve stém dílu budou hosty vaše maminka a dva starší bratři. Nebojíte se, že vám to nandají?

Nebojím se jich. Znám je. Matka mi to natře, kdy si zamane. Já jsem v tomhle případě vyšel z formátu amerického moderátora Davida Lettermana. Ten vysílá každý den a svoji maminku má v pořadu jako hosta pravidelně. Zve si ji jednou za měsíc a ona se vyjadřuje ke světovému dění. Od Čechoameričanů vím z doslechu, že je to velmi peprná maminka. Tak proč by moje máma taky jednou nevystoupila.

Takže to byl váš nápad?

Byl to nápad dramaturgyně Simony Matáskové. Já sice nápady mít můžu, ale všechno rozhoduje Simona. Kdybych s tím přišel sám, taky by to nebylo asi úplně normální.

Vaše maminka se prý se nechala slyšet, že se s vámi před kamerami určitě pohádá...

Ona se vlastně ani moc hádat nechce. Ale já jsem jí řekl: „Když tím pobavíš lidi, tak proč ne?“ Mamince je dvaadevadesát let a má svaté právo, na co chce. Ale uvidíme, jak budeme ve formě. Znáte to. To je vždycky věc okamžiku.

Můžete říct, jestli se více těšíte nebo bojíte?

No s tou rodinou to bude každopádně divnější.

Co pro vás vlastně znamená vaše rodina?

Všechno. Rodina, ve které jsem se narodil, i všechny ty, které jsem si založil. Ale v talkshow musíte být vždycky připraven na to, že to bude malér. Ale zase je pravda, že jako rodina jsme na podobné situace velmi dobře cvičený a umíme s nimi dobře zacházet.

Jak se člověku vyrůstá se čtyřmi sourozenci?

Vyrůstá se vám výborně. Je to správná rodina, protože už vás vlastně nevychovávají rodiče, ale sourozenci. Vy se tak naučíte kmenovému soužití a to je v podstatě základ státu.

Po roce 1968 odešli tři vaši sourozenci do ciziny, v roce 1985 i vaše mladší sestra, jak vám tenkrát bylo?

Bylo to strašný. Ono se to velmi těžce popisuje. No co já? Ale co teprve ta máma? Měla pět dětí a najednou měla dvě a pak jedno. Ale ona je do té ciziny tenkrát ještě sama posílala a v tomhle jsem jí vždycky ohromně obdivoval.

Vaši sourozenci žijí dneska ve světě. Jste spolu v kontaktu?

Od té doby, co existuje mail, mám pocit, že bydlí u nás na dvoře. Dlouhá léta jsme byli zvyklí na letecký dopisy, který šli vždycky tři neděle k nim a tři neděle zpátky. Takže když vám přišla odpověď, už jste si ani nepamatoval, na co vám odpovídají. Ale my jsme spolu byli vždycky zvyklí hodně komunikovat. Troufám si tvrdit, že i dneska o sobě pořád všechno víme.

Působíte velmi sebejistě, pochybujete o sobě vůbec někdy?

Pochybuji pořád, ale to neznamená, že se při tom rozteču. Ale vysvětlením možná bude právě ten rozhovor s maminkou.

Na své hosty umíte být velmi drsný. Umíte se omluvit?

Umím, je-li důvod. Ale ten se najde málokdy. (smích) Přiznám se, že s tím zápasím už od dětství. Od typů, kteří působí suverénně jako já, chtějí lidé velmi často omluvu jen tak, aby vás pokořili. A to je lepší vydloubnout jim oko.

Takže umíte veřejně přiznat chybu?

Umím, ale naštěstí je nedělám. (smích)

Sám jste často velmi ostrým kritikem. Jak vlastně snášíte osobní nebo i profesní kritiku vy?

Mně to opravdu výborně vysvětlil jeden americký kritik. Řekl mi, že kritika by měla být vždycky o tom, co tomu chybí, aby to bylo výborný. To chápu a několikrát jsem to i zažil. Ale nejhorší je, když je kritika osobní. A to je bohužel česká specialita. Nezapomeňte, že třeba „Uvolněte se“ mělo za první dva díly deset negativních reakcí. Takže z toho pro mě vyplývá jediné: „jsou nemocní a je potřeba je dál flákat po držkách“.

Před čtyřmi lety jste natočil film Městečko. Nosíte v hlavě nějaký nový námět?

Teď momentálně nemám na nic čas a film je strašně vyčerpávající pracovně i osobně. Ale kdyby se ten čas nějak okotil, tak bych asi udělal něco o intoších. To je moje oblíbená oblast. Zatímco Městečko bylo o těch obyčejných lidech, kteří zkoušeli kapitalismus, tenhle film by byl o intelektuálech, kteří nejdřív zradí svoje ideály a potom sami sebe.

Změnilo se v České televizi vaše postavení poté, co váš pořad získal televizní ceny Elsa a Týtý?

Myslím, že nezměnilo, ale pocítil jsem, že to lidi mají rádi. Dostal jsem dárek od pána Boha a od té doby přemýšlím, čím jsem si to zasloužil. Nemůžete to brát jinak než jako štěstí. Navíc já byl dlouho zvyklej na to, že mě lidi nijak zvlášť nemilovali. Takže v tomhle ohledu byla ta změna opravdu patrná.

Diváci by u vás na sedačce velmi rádi viděli Ivanu Chýlkovou. Vím, že nemůžete odpovídat za ni, ale tušíte, kde je zakopaný pes?

Můžu klidně odpovědět za ni. Mám plnou moc. Je to úplně jednoduchý. Zkrátka to dělat nechce, ale nedivte se jí. Má to se mnou doma denně.

Děkuji za rozhovor
Ptal se Jiří Nedvídek