TV program Osobní program  
Život je hra... nejen úspěchy, ale i pády
Seriál z atraktivního prostředí ledního hokeje,
kterému vládne síla, peníze a krásné dívky
Všechna vysílání: pořadu / dílu Nastavit připomenutí  Přidat do Osobního programu
pátek 22. 12. 2006 ve 20:00 na ČT1 Předchozí díl další díly
Poslední sezona
Další o seriálu
Ze zákulisí

HC OLYMP
Hokejový tým HC Olymp


Související pořady
Poslední sezona

Natáčení nejatraktivnějšího seriálového projektu České televize v roce 2006 trvalo 125 filmovacích dnů.

Filmový štáb pod vedením producenta Přemysla Pražského se při natáčení pohyboval celkem na 150 natáčecích místech, hokej před kamerami se hrál na 3 stadionech, ve velkých i menších rolích se před kamerou vystřídalo celkem 110 herců a také 40 hokejistů včetně Jágr teamu a osobně Jaromíra Jágra.

Celkem bylo natočeno 160 hodin materiálu.

Někteří herci jako například Petr Forman měli hokejové zkušenosti již z předchozí doby, pro jiné to znamenalo tvrdší přípravu. Pod vedením bývalých špičkových hokejistů Jiřího Hrdiny a Václava Eiselta absolvovali několikaměsíční přípravu na ledě, kde se zdokonalovali v základních hokejových dovednostech.

„Po nocích jsme absolvovali trénink a já jsem navíc chodil cvičit do posilovny, abych přece jen vypadal jako hokejista, i když za dva měsíce toho moc nezvládnete. Nejhorší bylo všechny tyhle aktivit spojit s divadelními povinnostmi. Jít po divadle v noci hrát a pak ráno na zkoušku – řeknu vám: nic moc! Ale dali jsme tomu dost,“ přiznává Filip Blažek a dodává: „Párkrát jsem před tím na bruslích stál dokonce ve výstroji, ale to byly takové 'srandamače'. Prý jsme udělali velký pokrok, ale myslím, že při detailním záběru na nohy by mi asi extraligového hokejistu nikdo nevěřil.“

Nejnáročnější úkol čekal především na Martina Dejdara, na nějž jako na ústřední figuru bude pochopitelně soustředěna největší pozornost. „Začali jsme trénovat na ledě asi dva měsíce před samotným natáčením. V dubnu ještě plně běží divadelní sezóna, takže aby produkce dala dohromady všechny herce, měli jsme většinu tréninků od půl jedenácté nebo jedenácti v noci a končili kolem jedné ráno. To bylo jak časově i fyzicky hodně vyčerpávající. Mluvím teď za sebe. Být hodinu a půl na ledě, to byla fuška, bylo nás málo, takže jsme byli permanentně na bruslích, pauzy byly krátké, žádné velké oddychování,“ shoduje se Dejdar s kolegou Blažkem na náročnosti příprav.

„Pochopitelně největší přínos pro mě mělo, když se do vedení zapojil Vašek Eiselt, který nám jako profesionál radil vlastně úplně ve všem. Včetně bruslení. Mě učil bruslit před nějakými pětatřiceti lety můj táta na rybníku a pod nějakým jen trochu zasvěcenějším vedením jsem nikdy organizovaně hokej nehrál. Nikdy jsem hokejové základy nedostal. Když jsem se na určité věci a finty začal ptát, bylo to pro mě veliké překvapení,“ říká Dejdar.

Podle poradce Václava Eiselta udělal právě Martin Dejdar největší pokrok. „Profíci mě naučili celou řadu fíglů. Třeba, že hokejka se drží jenom jednou rukou, ta druhá má být volná. Najednou to bylo úplně o něčem jiném. Nebo jakým způsobem co udělat, aby vám puk neodlétával od hokejky, kdy zatnout ruce, povolit hokejku a jít ve směru puku, aby vám na hokejce zůstal, jak to má správně být. Já vždycky u televize šílel, když se hráči netrefili do branky přes gólmanovy betony, a pak jsem sám nedokázal zvednout puk ani o centimetr. Bez pomoci profesionálů bych byl úplně ztracenej,“ přiznává Dejdar.

Krolova kamaráda do deště hraje Petr Forman, který patří i v civilu k nejzkušenějším hokejistům. „Nás kdysi dávno vzal na led Honza Kratochvíl, táta našeho bráchy Radima,“ vzpomíná Petr Forman. „Sám hrál za tým Paleta vlasti. Bylo to mužstvo složené z různých umělců, ale občas si s nimi přišli zahrát i slavní sportovci. Vznikl už dávno při Akademii. Hrál za něj třeba pan Pištěk nebo Béda Glázr. A my tam s bráchama začali chodit, snad někdy na gymplu, a to je strašně pozdě na to, aby se člověk naučil bruslit a hrát doopravdy. To se musí trénovat odmalička. Chodili jsme jednou týdně, ale mě to bavilo, a tak jsem si chodil zahrát i s jinýma partičkama.“

Před samotným natáčením si především tvůrci ujasnili, jak by jejich pohled na hokej vypadat neměl. Hledala se inspirace i u zahraničních snímků: „Jde například o film Hokejový zázrak, který zachycuje vystoupení amerických hokejistů na olympiádě v Lake Placid. U toho filmu byl ještě film o filmu, který nás inspiroval, jak můžeme, samozřejmě v našich podmínkách, snímat hru,“ říká Přemysl Pražský. „Natočili jsme v Liberci řadu zkoušek a za pomoci libereckých hokejistů několik simulovaných akcí snímaných deseti kamerami, abychom se dostali k nějaké cílové snímací variantě, kterou bychom používali při natáčení velkých scén. Musím říct, že Liberec jsme si vybrali zcela záměrně. Ve zdejším extraligovém oddíle Bílí tygři jsme našli lidi plné nadšení a vstřícnosti, pro které žádná situace nebyla problémová tak, aby nešla vyřešit. Je i jejich velkou zásluhou, že seriál mohl vznikat v těchto podmínkách a rozhodně jim patří náš obrovský dík.“

Nešlo ale samozřejmě pouze o hokej. Hynek Bočan dodává: „Velký podíl na tom, jak náročný seriál je, má autor Ivan Hejna. On mně, jako realizátorovi způsobem, jakým píše, připravil řadu akčních scén, které se v běžném seriálu rodinného typu nevyskytují. Ta civilní, řekněme 'nehokejová' linka má řadu dramatických zápletek, často jde i o život. Prostředí, v nichž se ocitneme, je tak o padesát procent více, než bývá zvykem. A tohle vše mělo vliv na to, že ta realizace byla nesnadná, ale věřím, že celý tým ji zvládl velmi dobře. Bohatost fabulace a osudů postav seriálu je tak pestrá, že diváka musí upoutat.“

Přes značnou náročnost nebyla práce pro režiséra únavná, naopak řešení nových a nových situací mu dávalo neustále impulsy. O tom, že natáčení vyžadovalo maximální nasazení, svědčí i to, že zhruba jedna čtvrtina natáčení probíhala v noci. Nejsložitější scéna – pád z mostu nakonec byla přesunuta na denní frekvenci. Celou ji zajišťovala kaskadérská firma Double, samotný pád uskutečnil jeden z nejzkušenějších členů skupiny Filip Zafouk. „Deset minut než šel kaskadér do akce, jsem se ho ptal, zda už někdy něco podobného skočil? Řekl: zatím ještě ne! Mohl by to být rekord! Při téhle formulaci mě trošku zamrazilo. Ale rekord to byl. Je v tom určitý kus hrdosti, že máte v seriálu něco, co se na place nedělá příliš často.“ Skok z výšky 25 metrů (pro srovnání výška Nuselského mostu je 42 m) z mostu v Prokopskému údolí „jistilo“ kaskadérovi 3000 papírových krabic.


PST
Stopáž: 54 minut
Rok výroby: 2006
reklama

Hlasujte pro pořad:

Celkem hlasů: 4869