Porod v Německu
Ženy, které se rozhodnou rodit před kamerou, ať už proto, že chtějí mít tuto chvíli profesionálně zaznamenanou, nebo proto, že chtějí na něco důležitého upozornit, prokazují velkou statečnost i sebevědomí. Nemenší odvahu ale potřebovaly ty z vás, které nám pro srovnání zaslaly svůj příběh porodu v zahraničí. Sedm zastavení dnes uzavíráme vyprávěním z Německa, kde ve Frankfurtu rodila Anna Hlaváčková. „Rozvolněná atmosféra, pohoda, žádné vizity a pevná pravidla, jak jsem je znala z Čech… Na druhou stranu podpora kojení a odbornost sestřiček byla nižší,“ vzpomíná. Celý příběh najdete tady, všem sedmi maminkám děkujeme a dostanou od nás tričko čtvrté série.
„Prvorozená Eliška přišla na svět v Orlických horách. Nic tenkrát nenasvědčovalo standardnímu porodu. Miminko bylo koncem pánevním, měla jsem nedostatek železa a ohromně oteklé celé tělo. Následovalo předoperační vyšetření, porod císařským řezem, Hellp syndrom, kolabující játra a dost možná boj o život. Taková stigmata jsem si sebou nesla jako čtyřiadvacetiletá máma do svého druhého těhotenství ve Frankfurtu nad Mohanem.
Zavál nás sem kanadský vítr od jezera Ontario a manželova práce. Mysleli jsme si, že přechodně stejně jako spousta lidí tady... Strach z jazykové bariéry jsem měla ohromný i díky tomu, že jsem chodila ke slovenskému gynekologovi a neměla jsem potřebu si tímto směrem rozšiřovat slovní zásobu. Hlavu jsem měla ještě plnou angličtiny a japonštiny. Ani zkušenost z minulého porodu a hrozící komplikace mi na klidu nepřidaly. Nemocnici jsem si vybrala tu nejbližší. Řekla jsem si jednoduše, že buď budu mít štěstí na lékaře nebo ne. Od třicátého šestého týdne si mě od obvodního gynekologa převzala porodnice na břehu Mohanu. Díky mé anamnéze byli velice opatrní a nechali mi dělat kontrolní krevní testy každý týden. Na kontrole v termínu porodu už se nevešly mé jaterní hodnoty do škatulky “normální“ a navzdory mé touze zažít přirozený porod zněl verdikt jasně: začínající Trombocytopenie. Zítra na sál, není na co čekat, začínalo léto, psal se rok 2009. Měla jsem srovnání s maličkou podhorskou nemocnicí v Čechách, a tak mne velmi bavilo sledovat, že tady ve státní nemocnici U Ducha svatého tiká ledasco jinak. Nepatřím mezi citlivé ženy, které nemocniční prostředí sužuje, ale i přesto mne zaskočilo, jak mi zde bylo příjemně. Rozvolněná atmosféra, pohoda, žádné vizity a pevná pravidla, jak jsem je znala z Čech. Gynekolog se zastavil, tu dopoledne, tu odpoledne, jak se jim to hodilo. Jako bychom ani snad nebyli v pořádkumilovném Německu. Miminka nečekala žádná pravidelná vizita jako v Čechách. Kladla jsem si otázku, zdali tu péči tady zanedbávají nebo jestli to v Čechách přehání.
Když jsem měla návštěvu, zastavil se lékař jednoduše jindy. Návštěvy byly hodně volné od rána až do večera. Na druhou stranu podpora kojení a odbornost zdravotních sestřiček v tomto směru mi přišla nižší, než jsem ji znala já. Volně dostupné lahvičky s kojeneckým mlékem čekaly v dostatečném množství v „kojírně“, což byla příjemná místnost s decentní lampičkou. Sestřičky ochotně nabádaly nezkušené frustrované maminky, ať se netrápí, pokud se nemohou rozkojit, nechť klidně lahvičky využijí. Působilo to na mne neprofesionálně a byla jsem moc ráda, že jsem narazila u prvního porodu na skvělou sestru, která by rozkojila snad i chlapa.
Samotný porod císařským řezem byl fajn, protože mohl být manžel na sále se mnou a díky našemu exotickému jazyku jsme cítili absolutní intimitu toho okamžiku… Jakoby tam s námi ani nikdo nebyl. Po poledni se narodil Jáchym se 3,555 kilogramy a 55 centimetry. Já byla tentokrát v pořádku, nedělňátka to mají prý v životě dobré. Jáchym byl se mnou na pokoji cobydup. Než jsme byli za čtyři dny propuštěni domů, docházela jsem na gymnastiku pánevního dna a odnesla si brožurku s cviky domů. Byla jsem vděčná, že jsme v pořádku, že se výrazně rychleji zotavuji. Nemám žádný důvod Hospital zum heiligen Geist nedoporučit. Jméno miminka si rodiče pro svého potomka mohou klidně rozmyslet až po porodu, vlastně si nevybavuji jediný moment, kde bych se cítila být kýmkoliv do čehokoliv tlačena, což mne velmi mile překvapilo až zaskočilo. Za pobyt v porodnici jsem dostala následně poštou účet na pár euro s nadpisem „Poplatek“. Zdravotní pojišťovna mi hradila prakticky vše. Na mateřské dovolené jsme byly s dětmi pojištění v rodinném balíčku přes manželovo státní pojištění.
Miminko nám vyrostlo v šikovného třeťáka, usadili jsme se v nedalekém pohoří, kde se snažíme vytvářet náš českoněmecký domov. Předáváme dětem jejich kořeny za veliké pomoci české školy a skvělých českých prázdninových babiček. Pokoušíme se plnit si naše dětské i dospělácké sny a moc si přejeme, aby šla Eliška i Jáchym v našich stopách.“
Anna Hlaváčková
Neu-Anspach, 8. 3. 2018