Porod v Belgii
Jsme rádi, že nám píšete o svých zkušenostech s porodem v zahraničí, děkujeme! Lenka Sovová přivedla na svět dvojčata ve vlámském městě Gentu. I když jsou v Belgii povolené i porody doma, kvůli vícečetnému těhotenství rodila v nemocnici a svedla tam dost napínavý boj o přirozený porod. „U porodu dvojčat se vždycky snaží o day time delivery, rozuměj porod v normální pracovní době,“ vzpomíná Lenka na tlak zdravotníků, aby její porod co nejvíc urychlili. Podrobnosti si můžete přečíst tady a ještě dodáváme, že dvojčatům Kláře a Vincentovi je už šest let a mají se báječně.
„Podruhé jsem rodila v roce 2012 v Gentu, v Belgii. Gent je ve Vlámské město a má přibližně 330 tisíc obyvatel. V Belgii jsou porody doma povolené, ale méně rozšířené než třeba v sousedním Nizozemsku. Můžete se ale rozhodnout pro takzvanou „arbeid thuis“ (dřinu doma) a ambulantní porod. To znamená, že zůstanete co nejdéle doma s porodní asistentkou a do nemocnice jedete až na poslední chvíli jen odrodit. Pokud je vše v pořádku, můžete se pak po pár hodinách zase vrátit domů a první tři dny po porodu za vámi dochází porodní asistentka domů a kontroluje vás i dítě. To platí pouze pro bezproblémová těhotenství a porody, které začnou spontánně a probíhají bez komplikací. Já jsem měla u prvního těhotenství (v roce 2009) zvýšený tlak a kvůli tomu mi porod vyvolávali a po druhé jsem čekala dvojčata a porod se nakonec také musel vyvolat, takže jsem dvakrát rodila od začátku do konce v nemocnici. Porod dvojčat jsem si zapsala při první volné chvilce doma, což bylo asi 5 měsíců po porodu.
8. srpna – první sono. Ben se mnou nemůže jít, protože má zase nějakou strašně důležitou schůzi. Doktorka chvíli hledá, pak upřeně zírá na obrazovku a řekne: "Vidíte to, co já?"
Rozklepu se a slabým hláskem odpovím: "Já tam vidím dvě."
A jsou tam opravdu dvě. Srdíčka tlučou, ale jedno embryo je menší a tep je vidět, ale ještě není slyšet. Doktorka začne hned litanii o rizicích vícečetných těhotenství, předčasných porodech, povinné epidurální anestezii a hlavně o tom, že spousta vícečetných těhotenství začíná se dvěma zárodky a končí s jedním a pokud jedno embryo odumře, znamená to riziko i pro to druhé a tak dále a tak dále…
Pořád se klepu, jedu k Benovi do práce a zavolám mu, aby sešel na parkoviště. Podívá se na fotku a řekne: “aha, tak dobrý ne?” Tak ho vybídnu, ať se podívá pořádně. Pak už neříká nic.
13. září – kontrola ve 12. týdnu. Jsem strašně nervózní. Posledních pět týdnů jsem nevěděla, co si mám myslet. Mám se začít psychicky připravovat na dvojčata? Můžu už se začít radovat? (a bát), jsou tam ještě dvě? Rostou obě stejně rychle?
Všechno je v pořádku, jsou tam obě, rostou podle tabulek a dostaneme domů video, na kterém jedno dvojče drbá to druhé na zádech (přes plodový obal, protože jsou dvojvaječná).
Obrovská radost, ale taky nervozita a pořád ještě tak trochu šok.
20. března – Jsem na konci 39. týdnu těhotenství. Od poslední kontroly mi tak otekly nohy, že mě bolí i pomalá chůze. Mám tušení, že nedostaneme dobré zprávy, a to se vzápětí potvrzuje při měření tlaku: 170/110, bílkovina +++ a za týden jsem přibrala 3kg – všechno voda. Jdu na vyvolání v důsledku začínající preeklampsie. Vůbec se mi do toho nechce, porod nejstarší dcery (vyvolávaný a dost dramatický) mi straší v hlavě. Nechám naší soukromé porodní asistentce Veronique zprávu v hlasové schránce a vyrazíme.
11–13 hodin – Nic se neděje. Čekáme.
13h Žádné kontrakce. Dostanu kapačku a naléhám, aby mi zatím těch hormonů dávali jen málo. Pořád vzpomínám na to, jak mi to u prvního porodu nastavili od začátku naplno a po dvou hodinách jsem zvracela a na kolenou prosila o epidurál.
14 hodin – Pořád žádné kontrakce, doktorka mi chce prasknout vodu. Já odmítám. Doktorka naléhá a tvrdí, že pokud nechci tu kapačku nastavit na vyšší rychlost, je to pro rozběhnutí porodu to nejlepší. Nedokážu se s ní hádat a poddám se. Plodový obal se jí protrhnout nepodaří, protože jsou dvojčata ještě moc vysoko. Veronique vejde do dveří ve chvíli, kdy se doktorka marně pokouší dostat se k plodové vodě jakýmsi šperhákem a vzápětí se s ní na chodbě pohádá. Zdůrazňuje jí to, co jsem jí já sama zopakovala už nejméně desetkrát, že chceme, aby porod probíhal co nejpřirozeněji a že je to pro nás důležité. Dozvídá se, že pro gynekoložku není problém se kvůli nám v noci do nemocnice vracet, ale že by dostala vynadáno od pediatra a anesteziologa, protože ti musí být u porodu dvojčat povinně přítomni. A místní porodní asistentka dodává, že u porodu dvojčat se vždy snaží o "daylight delivery" – porod za denního světla (rozuměj: v normální pracovní době). Nevěřím vlastním uším. A to jsme v nemocnici, která se pyšní značkou "child and breastfeeding friendly“.
Nechají nás zatím v klidu. Veronique s námi dělá relaxační cvičení a snaží se vytvořit pozitivnější náladu, protože jsme z přístupu personálu nemocnice zklamaní a jsme vyčerpaní z toho, že musíme pořád o něco bojovat. Veronique pak řekne nejdůležitější větu toho dne: “Je to tak, jak to je, už to nezměníme, pojďme z toho společně udělat něco hezkého!”
To je pro mě bod zlomu, najednou se uklidním se a začnu se cítit mnohem lépe. Kontrakce začínají pomalu přicházet a Ben mi je pomáhá prodýchávat.
16.30 – Veronique musí jít učit, vede seminář pro porodní asistentky na vysoké škole. Porodní asistentka, která má zrovna službu – Ann, je sympatická a zkušená dáma, která Veronique dobře zná, takže se snaží respektovat naše přání a nechá nás v klidu.
17.30 – První bolestivé kontrakce. Ann chce, abych si nechala píchnout epidurál, razantně to odmítám. Konečně začínám něco cítit a nenechám se hned utlumit. Ann volá gynekoložce, ta na nás naběhne i s anestezioložkou a začnou opět o povinné epidurální anestezii při vícečetných porodech. Odpovím, že o tom samozřejmě vím a respektuji to (protože mi nic jiného nezbývá), ale že chci ještě počkat. Anestezioložka souhlasí a slíbí, že se vrátí za hodinu. Ann moc nadšená není, ale co, ona rodit nemusí.
18 hodin – Ann už nedokáže čekat. Má hrozný strach, že se porod rozjede moc rychle a že se ten epidurál nestihne a ona dostane vynadáno (sic!)… Jsem otevřená na 7-8 cm a Ann chce volat anestezioložku. Já odmítám. Ann je ze mě už dost bezradná, téměř si přede mnou klekne a prohlásí: „Lenko, já tě prosím! Už se tady půl hodiny strachy potím!” To mě rozesměje a rozhodnu se, že už jsem udělala, co bylo v mých silách, abych to nutné zlo oddálila.
18:30 – epidurální anestezie = hrůza hrůz! Mám otoky po celém těle a anestezioložce se podaří mě napíchnout až na počtvrté. Téměř omdlím a začnu se strašně klepat po celém těle a nemůžu to nijak zastavit. Pomůže až, když se pevně chytím Bena, a tak to pak dělám až do konce porodu při každé kontrakci. Na mou žádost nastaví přísun anestetik na minimum a já pořád všechno celkem zřetelně cítím.
19.30 – Uf, Veronique je zpátky. Díky Ann nejsem ani jednou připoutaná na monitor. Vždycky mi chvilku sama podrží sondy u břicha a pak mě nechá v klidu. Navrhuje protrhnout plodový vak. Jsem otevřená na 8 cm a první dvojče už kleslo tlačí se ven, takže je to otázka jedné vteřiny.
20:30 – V pokoji je příjemné šero. Hraje hudba, kterou jsme si sami přinesli. Veronique a Ben si povídají. Klečím na posteli opřená čelem a zvednutou opěru hlavy a čekám, až budu mít pocit, že musím tlačit. Přijde to asi tak za hodinu. Veronique mi zakazuje to zatím komukoli oznamovat, protože má strach, že by chtěli porod ještě na poslední chvíli urychlit. Čekáme, až tlak zesílí. Radí mi, abych si z nikoho nic moc nedělala a při porodu prvního dítěte se řídila spíš intuicí. Zdůrazňuje ale, že pak končí všechna legrace a musím začít poslouchat personál nemocnice na slovo. Nebyla bych první, kdo porodil první dvojče přirozeně a druhé císařem, protože se tam na poslední chvíli „šprajclo“.
21:40 – A je to tady! Zavoláme Ann. Mám 10 cm a můžu začít lehce tlačit. Za 15 minut dorazí doktorka a hned po ní pediatr. Začnu tlačit naplno a po krátkém okamžiku paniky, kdy mám pocit, že porodím nesprávným otvorem, se ukáže hlavička a vzápětí mi položí a prsa Vincenta. Tentokrát se rozbrečím. Ann ho odnese k pediatrovi, ten ho jen bleskově zkontroluje a pak ho hned položí na hruď Benovi, který si mezitím sundal košili. Ann drží druhé dvojče přes břicho, aby se neotočilo. Začne mu klesat tep a musím tlačit na povel. Ani nevím jak a najednou je tu i Klára.
Jsou opravdu DVĚ!! DVĚ!!
Po všech těch měsících těhotenství je to stále ještě šok! Prostě nemůžeme uvěřit, že jsou tady! Brečím. Všichni se usmívají. Doktorka fotí naším foťákem. Klára zvedne ruku a položí ji přes Vincenta.
Vincent 2,8 kg a 49 cm a Klara 2,75 kg a 48 cm. Nikdo je nikam neodnáší. Asi hodinu jsem ještě pobyli na porodním pokoji i s Veronique, a pak jsme si je odvezli a šestinedělí. Druhou postýlku jsme odmítli, položili jsme je spolu (a doteď spolu spí v jedné velké posteli).
V rámci běžného zdravotního pojištění máte v Belgii nárok na pobyt na dvoulůžkovém pokoji, ale stejně jako většina našich známých a kamarádů jsem si dopředu platili připojištění, díky kterému jsme mohli být na jednolůžkovém pokoji, na kterém Ben dostal přistýlku. Za pobyt a stravu partnera se doplácelo asi 25 euro za den. Ani na jednolůžáku jsme ale první dvě noci nezamhouřili ani oko, nemocniční režim nám nevyhovoval. Když konečně aspoň jedno dítě usnulo, přišel někdo na kontrolu nebo přenesli jídlo atd. Takže jsme třetí den po porodu šli domů. Pediatr s tím souhlasil. Dvojčata ještě nezačala přibírat, ale už nehubla a kojení se začalo rozbíhat, takže nás pustil a domů za námi pak ještě pár dní docházela jedna z asistentek z porodního domu.
Po prvním porodu jsem ani nevěděla, že v Belgii existuje něco jako placená pomoc v šestinedělí „kraamzorg“ a ani jsem nic takového nepotřebovala. Podruhé jsme těchto služeb velikou radostí využili. Paní chodila ze začátku 2x týdně, pak už je jednou, vždycky na 3-4 hodiny a pomohla s čím bylo potřeba. Nesmíte si s ní dělat uklízečku, měla by pomáhat hlavně s dětmi a okrajově i uklízet, nakupovat, a tak. Naše paní ráda vařila, takže když zrovna neměla obě dvojčata naráz koliku a nepomáhala mi je nosit, tak nám vždycky nakoupila, navařila na dva až tři dny dopředu a pak si třeba chvíli hrála se starší dcerou. Byla to ohromná pomoc.
V Belgii chodí matky zpátky do práce v průměru po čtyřech měsících. Živnostnice dávají někdy i pětitýdenní miminko do jeslí. Ben věděl, že to v žádném případě nepřipustím, takže jsem přerušila živnost a 2,5 roku, než šly děti do školky, jsme žili z jednoho platu. Nebylo to vůbec lehké, nejen kvůli penězům, ale také kvůli izolaci. Matek, které zůstanou na neplacené mateřské je pomálu a žádná cvičení nebo plavání pro mimina v pracovní době se nekonají. Finančně to taky byl dost nápor, málem jsme se rozvedli, ale ustáli jsme to! Roze bude letos 9 a dvojčatům za pár týdnů 6 a mají se všichni báječně (teda aspoň doufám).“
