V noci z 8. na 9. března uplynulo 75 let od usmrcení 3792 českých Židů z terezínského rodinného tábora v Osvětimi. Dosud málo zmapovanou kapitolu českých dějin představuje dokumentaristka H. Třeštíková (2004)

Největší masová vražda českých občanů za dobu existence Československa se odehrála během tří nocí – z 8. na 9. března roku 1944 a následně mezi 10. a 12. červencem téhož roku. Od počátku likvidace tzv. terezínského rodinného tábora letos uplynulo 75 let. Je překvapující, že o tomto faktu se téměř nic neví. Dokumentární snímek významné dokumentaristky mapuje tuto zapomenutou událost prostřednictvím výpovědí několika přeživších pamětníků.

Co vlastně znamenal pojem rodinný tábor? Na podzim roku 1943 byl z Terezína odeslán velký transport více než 4 tisíc vězňů do Osvětimi. Tam s nimi bylo zacházeno jiným způsobem než obvykle. Nebyli rozděleni, neprošli selekcí a žili společně v odděleném táboře. Nacisté tak reagovali na očekávané inspekce Červeného kříže a předstírali „humánní“ zacházení s vězni. To však trvalo pouhý půlrok a na březen byla naplánována hromadná likvidace celého rodinného tábora. Vězni byli přinuceni napsat dopisy svým příbuzným do Terezína s falešným pozdějším datem. Mezitím byl v Osvětimi zřízen další rodinný tábor, který dorazil o něco později a který čekal stejný osud. V noci z 8. na 9. března byli všichni obyvatelé prvního tábora odvezeni do plynových komor. Muži, ženy, děti. Věděli, co je čeká, a před smrtí zpívali českou hymnu.

Obyvatelé druhého tábora vše pozorovali a očekávali podobný osud. Ten se realizoval o něco později, přesto se několika lidem podařilo uniknout na tzv. „práce pro Říši“. To jsou vlastně jediní svědkové událostí „rodinných táborů“ v Osvětimi. V poválečném životě se všem podařilo dosáhnout výrazného uplatnění. Ruth Bondyová (1923–2017) našla šťastný osud v Izraeli, kde se stala novinářkou, spisovatelkou a překladatelkou české literatury do hebrejštiny. Z Anity Frankové (1930–2008) se po válce stala archivářka a položila základy současného oddělení holocaustu v pražském Židovském muzeu. Anna Hyndráková (*1928) se věnovala grafice a fotografii a po roce 1989 nahrávala vzpomínky přeživších holokaustu. Toman Brod (*1929) se stal významným historikem a členem Československé akademie věd, musel se vyrovnat s perzekucí v období normalizace a patří k významným signatářům Charty 77.

Stopáž55 minut
Rok výroby 2007
 ST 4:3
ŽánrDokument