Jak byste sama popsala svoji hereckou kariéru?
Jako studentka druhého ročníku jsem účinkovala v muzikálu Chicago. Režisér Richard Mihula mne obsadil do role jediné nevinné vražedkyně, která mluví jen svým mateřským jazykem a ač nevinná, je popravená. V původní předloze je to Maďarka, ale v Mihulově režii to byla Romka a mluvila romsky (s překladem textu mi pomáhala maminka). To byla moje první a poslední role na profesionálních prknech, která znamenají svět, nebudu-li počítat účinkování ve Studiu divadelní fakulty JAMU. V posledním ročníku v roce 1980 jsem totiž poznala Někoho s velkým „N“, kdo zcela zásadním způsobem přerovnal můj hodnotový řebříček a dal mému životu nový smysl. Později jsem (rovněž na JAMU) získala pedagogické vzdělání a společně s kolegyní a přítelkyní, také křesťankou, jsme začaly učit na ZUŠ literárně dramatický obor. Po narození pátého dítěte jsem se už do školy nevrátila a zůstala jsem v domácnosti. Od roku 1992 jsem začala externě spolupracovat s mezinárodní rozhlasovou společností Trans World Radio a už čtvrtým rokem jsem stálou členkou týmu. V současné době připravuji mimo jiné pořad Mi del o Del láčho ďives a zakládáme dramatickou redakci. Jsem vdaná, máme 6 dětí. S manželem a nejmladším synem jsme se po 21 letech strávených v Brně přestěhovali na podzim tohoto roku opět do Blanska, kde máme kořeny.
Myslíte, že podobné filmy jako Indián a sestřička mohou něco změnit na problematických vztazích většinové společnosti k menšinám (ať jsou to Romové, nebo „indiáni“)? Odráží podle vás příběh filmu realitu?
Myslím si, že pokud může někdo něco změnit na problematických vztazích většinové společnosti k menšinám, tak jsou to jedině media. Co se romské menšiny týče, to, jak nás společnost posuzuje, je podle mého názoru ovoce mnohaleté prezentace Romů českými médii. Ta by nezaujala čtenáře, diváky a posluchače, kdyby popisovala bezproblémový život stovek romských rodin v naší zemi. V mysli lidí je obraz Romů jen jakýsi minulým režimem uměle vytvořený folklór, který obecně přežívá v podvědomí. K cikánovi patří housle a bílé zuby, kradené slepice dříve a dnes roztrhané tepláky a rozhodně nechuť k jakékoli práci. Jako by se lidé nedívali kolem sebe. 90 % těch, co kopou krumpáčem, jsou Romové. Kdepak housle. Nedávno jsem byla na jedné tiskové konferenci nejmenované společnosti, která se snaží něco dělat pro integraci romské menšiny. Na moji otázku, jestli spolupracují s romskou inteligencí, mi nejmenovaný JUDr. odpověděl, ať posoudím sama, jestli vzdělaný Rom je inteligent. Jiný titulovaný člověk mi důvěrně sdělil, že sice mluvíme o integraci, ale co si budeme zastírat, nejprve je potřeba ty Romy civilizovat. Oba dva muži věděli, že jsem Romka, ale byli limitovaní svými vžitými stereotypy. Problém je v tom, že vzdělaný Rom neproklamuje svoje romství. Osobně jsem přesvědčená, že kdyby se někomu podařilo skutečně změřit míru úspěšnosti či adaptace Romů ve společnosti v souvislosti s dosaženým vzděláním a vyjádřit je Gaussovou křivkou, ukázalo by se, že je velké procento nadprůměrných, stejně jako podprůměrných Romů a jen malé procento těch průměrných, na rozdíl od české neromské populace, kde průměr tvoří většinu. Budu to ilustrovat na výstižném příkladu. ČT odvysílala seriál, kde byla následující scéna: Když vrchní sestra hovoří o přijímání nových sester, komentuje (nebo ospravedlňuje?) přijetí romské kandidátky tím, že je nejlepší, protože během zkoušení si na ni přichystala chyták a ona se nenechala nachytat. A vybrána byla proto, že byla nejlepší. To věrně ilustruje zkušenost mou i mnoha romských studentů. Zvláštní chyták při zkouškách nečeká náhodného kandidáta, ale Roma. Má li obstát, nestačí, aby byl dobrý jako ostatní. Musí být lepší. A to je ten důvod: průměrný příslušník menšiny nemá šanci prosadit se mezi průměrnými jedinci většiny. Na to, aby něco dokázal, musí být lepší. Toho jsou většinou příslušníci většiny ušetřeni (úsměv).
Tato skutečnost ilustruje můj názor na to, proč by se lišily ty Gaussovy křivky. Pozornost vždycky vyvolává to, co není v pořádku, bez ohledu na to, jak mnoho je toho dobrého. Navíc vnímání toho, kdo je a kdo není Rom, běžněji Cikán, je zkreslené. Během své učitelské praxe a později i u svých dětí jsem se setkávala s tím, že spolužáci tvrdili o dvou sourozencích, že jeden je a ten druhý ne. Měli stejné oba rodiče, ale jeden byl tmavší a druhý světlejší. (Paradox je, že stejně se vnímají i ti dotyční). Osobně se běžně setkávám s tím, že mi dospělí Češi tvrdí, že Cikáni jsou jen ti, co kradou a podobně, my, naše rodina – nejsme přece Cikáni, když jsme slušní. Takže v podvědomí lidí je silně zafixováno, že slušný (vzdělaný) člověk nemůže být Cikán -Rom. Nebo Rom nemůže být slušný člověk? Vím, že vaše otázka zněla jinak. Film má veliké možnosti, rozhodně. Ale Indián a sestřička není film o Romech, tak jako Romeo a Julie není o Montecích nebo Kapuletech. Aby se mohlo něco někam posunout, musel by to být film např. o romském předsedovi senátu, chirurgovi nebo romské lékařce (viz www.romarising.com) a o těch nesčetných konfliktech, které prožívali a prožívají. A nestačil by jeden. Třeba životopis spisovatelky Eleny Lackové se mi zdá pro takový film jako stvořený. A jestli příběh filmu odráží realitu? Život má přece tak obrovské spektrum. Je to realita viděná očima scenáristy a rozhodně to není realita, ve které by žila většina romských rodin. Ale nemyslím, že po zhlédnutí tohoto filmu by někdo nabyl dojem, že záměrem autorů bylo ukázat, jak se žije v romských rodinách. Pokud ano, tak nepochopil vůbec nic.
Vztah obou mladých hrdinů připomíná tak trochu novodobé Romea a Julii, i když nedopadne až tak tragicky. Myslíte, že takovýto vztah partnerů z různých etnik je i dnes tak velkým problémem, nebo jde více méně o umělý problém zrozený v hlavě scenáristy?
Rozhodně je to problém.
Máte sama děti. Kdybyste byla doopravdy v situaci Mariiny matky, měla byste stejný postoj, jako ta filmová? Tedy obavy z toho, že partner dcery je z jiné komunity, "gádžo" a že si tím vztahem dcera přinejmenším zkomplikuje život. Navíc její přítel Martin představoval i po finanční stránce lepší partii.
Mariina matka je pro mne žena, která má špatnou zkušenost a před tou chce svoji dceru uchránit. Kdybych byla na jejím místě, jednala bych stejně. Ale osobně tyto věci vnímám jinak. Můj tatínek musel odejít v 17 letech z domu, protože byl gádžo a miloval mou maminku. Její rodiče ho přijali za svého a neměli s tím problém. Můj manžel je taky gádžo a jeho rodina mne přijímá s láskou. Ale potřebovali čas. Prostřední z mých dcer má také menší problém. Ale co vím, ten vždycky byl na české straně. Možná je to tím, že nemáme ve zvyku mluvit dospělým dětem do života a navíc v romské kultuře se lidé dělí podle jiných kriterií než je etnická příslušnost. Tyto bariéry však mohou být stejně nepřekonatelné. A co se peněz týče, znáte rčení: Peníze budou, ale my nebudem?
Jak jste coby zkušená herečka a pedagožka vnímala spolupráci s mnoha neherci -vesměs romskými, ať to byla Denisa Demeterová, Mirek Kotlár nebo zpěváci z Gulo Čaru Koloman Baláž a Mihok Benedikt?
Řekla bych, že jsme na tom byli velmi podobně. Tohle byla moje první větší filmová zkušenost a chvíli mi trvalo, než jsem uchopila, co se po mně chce. Pro mne to byla naprosto skvělá a úžasná práce a moc jsem si užívala svůj splněný dětský sen.
Jak vypadají vaše profesní plány na příští týdny a měsíce?
Česká redakce mezinárodní rozhlasové společnosti, ve které pracuji, zahájila ve spolupráci se slovenskou redakcí 24hodinové vysílání internetového Rádia 7. Je to pro nás pro všechny velká výzva a to, co mě momentálně plně zaměstnává. Pracuji na novém typu relace pro děti, který nabídne prověřené biblické pravdy a hodnoty a pomůže tak dětem, a možná i dospělým, zaujmout stanovisko v nesnadných životních situacích, kterými procházejí.