Beatles vs. Stones

Počátkem šedesátých let na liverpoolské scéně fungovalo asi padesát tři amatérských skupin. 9. listopadu 1961 se Brian Epstein usadil v zakouřeném klubu Cavern. Na scéně stáli čtyři sotva dvacetiletí mladíci a hráli písničky Chucka Berryho a Elvise Presleyho. Už tehdy měli svůj vlastní, energický styl. Říkali si The Beatles. Epsteina jejich hudba nadchla, oceňoval také jejich smysl pro humor. A navrhnul jim, že pro ně bude pracovat jako manažer, a doporučil, aby vyměnili kožené bundy za obleky s kravatou a poslal je k holiči. Vymyslel pro ně image, s níž by se stali přijatelní pro celou britskou společnost. Beatles pocházeli z dělnických rodin, všichni byli z chudých poměrů. Jedině John žil s rodiči ve vlastním, ostatní bydleli v nájmu. Epstein se vydal do Londýna, navštívil několik nahrávacích společností, ale neměl úspěch. Dick Rowe ve společnosti Decca mu řekl památnou větu, že Beatles nemají budoucnost.

V dubnu roku 1963 navštívil začínající manažer Oldham klub Crawddaddy na londýnském předměstí, který umožňoval hrát začínajícím muzikantům. Oldham tu našel svůj poklad: The Rolling Stones. Hráli bez světel a měli velice syrový zvuk. Oldham slíbil Brianu Jonesovi lukrativní smlouvu i to, že překonají popularitu Beatles. Radil jim: "Na veřejnosti se nikdy neusmívejte!". Mezi Rolling Stones a Beatles vzniklo už v roce 1963 pouto, které se nikdy nezlomilo. Když byli jedni v nesnázích, druzí ochotně podali pomocnou ruku.