Jiří Bělohlávek: "Když já tak rád diriguju"
Režisér Roman Vávra vytvořil hluboký, poutavý příběh Jiřího Bělohlávka (*24. 2. 1946 – †31. 5. 2017) v posledních letech jeho životní a umělecké pouti. Přiblížil dirigentovu moudrost, vyzrálost, mistrovství a schopnost empatie. V dokumentu pak dominuje režisérova tvůrčí upřímnost ve vykreslení člověka, který v České filharmonii zanechal hlubokou stopu.
Dva roky sledoval filmový štáb dirigenta Jiřího Bělohlávka při práci s naším prvním orchestrem, ale i v intimním kontaktu s jeho nejbližšími přáteli, například malířem Jiřím Vovsem, kolegy Semjonem Byčkovem a Simonem Rattlem, bývalými studenty a dnes přáteli a světově uznávanými dirigenty Jakubem Hrůšou či Tomášem Hanusem. Především však s jeho nejbližším spolupracovníkem, který jej "vrátil" do Čech a Rudolfina, ředitelem filharmonie Davidem Marečkem. Ten v roce 2011 podmínil vedení této instituce šéfdirigentstvím Jiřího Bělohlávka. Tímto zásadním krokem se filharmonie opět dostala do kondice srovnatelné snad jen s jejími nejvýznamnějšími etapami, kdy ve vedení působily takové osobnosti jako Václav Talich, Karel Ančerl, či Václav Neumann.
Jiří Bělohlávek směřoval svůj život k hudbě již od raného dětství, kdy zpíval v Kühnově dětském sboru. Studia dirigování započal na pražské konzervatoři, kde také studoval hru na violoncello, a pokračoval v nich na Akademii múzických umění. U šéfdirigenta ČF Václava Neumanna působil Jiří Bělohlávek již v 70. letech a po listopadu 1989 po něm přebral i šéfdirigentskou taktovku. Už v roce 1992 však orchestr, po vyvolaném hlasování o důvěře, opouští. Nastává jeho největší umělecká a snad i životní krize. Dokáže z ní však vytěžit maximum, zakládá a vede Pražskou komorní filharmonii, následně odchází do zahraničí a osobnostně i profesně se etabluje na úroveň světově uznávaného umělce.
Po velmi úspěšných letech přijímá nabídku Davida Marečka a vstupuje na tenký led rizika návratu k orchestru, který si jej sice nyní přeje, ale ani jedna strana přesně neví, co se stane…
Jiří Bělohlávek ve filmu velmi otevřeně hovoří i o slavných předchůdcích v České filharmonii, o svých začátcích, vztahu k hudbě a dirigování, o své rodině. Svoji důvěru tvůrcům filmu manželé Bělohlávkovi vyjádřili i tím, že poskytli rodinný archiv filmových "osmiček", které z velké části točil sám Jiří Bělohlávek. Ambicí filmového štábu bylo zachytit i uvolněnost a humor hlavního protagonisty, kterého si nezasvěcená kulturní obec spojuje kromě vrcholné profesionality i s jistou upjatostí, jelikož tak byl povětšinou mediálně prezentován.
Jedním z nejpůsobivějších počinů Jiřího Bělohlávka během posledního roku práce s orchestrem bylo nazkoušení Dvořákovy Stabat Mater. Tímto oratoriem se s ním loučí i jeho nejbližší student a dirigent Jakub Hrůša společně s čerstvě "osiřelým" ansámblem, před pohnutým a zaplněným Rudolfinem. Koncert se uskutečnil na dirigentovu počest, když v květnu 2017, po dlouhé nemoci, ale přesto nečekaně, zemřel.
