Jana Henychová, musherka

Jak to celé vlastně s nápadem na dokument Psí láska začalo?

Zhruba před čtyřmi lety mi zazvonil telefon, a ozvala se mi režisérka Linda Kallistová Jablonská, že chce natáčet časosběrný dokument o mushingu a musherech, a jestli bych měla chuť se tohoto projektu zúčastnit.

Rozmýšlela jste se dlouho, než jste kývla na spolupráci?

Její nabídka mne okamžitě nadchla. V dnešní době se člověk sám může prezentovat na facebooku nebo instagramu, ale film je stále film a má svoje neodolatelné kouzlo. Je to velká čest být ve filmu, a ještě ke všemu hrát sám sebe, což se občas ani samotným hercům nepoštěstí!

Na stránkách závodu Finnmarksløpet stojí, že závodník „musí být připraven na všechno“. Odjíždíte na každý závod s dostatečným sebevědomím a přesvědčením, že jste se psy připravená, nebo se takhle uvažovat nedá?

Vždy si myslím, že jsem připravená na všechno, ale polární krajina mi vždy ukáže, že má v záloze ještě něco šílenějšího, o čem se mi ani ve snu nezdálo. Myslím, že důležité je, když se na takový závod chystám, nemít strach z neznámého a nastavit si hlavu na to, že jsem tam ráda. V tomto duševním rozpoložení „být rád a mít rád“ se dá zvládnout vše. Ono to tak u mě funguje i v každodenním životě, jak se zdá.

Definovala byste samu sebe jako tvrdohlavého solitéra se širokým srdcem dobrodruha?

Podle mě žiju dost normálně, prostě tak, jak chci. Těším se z každého dne. Nemyslím si, že jsem tvrdohlavá. Nechávám jen plynout věci tím správným směrem. Dobrodruh? Jsem ráda, když se věci odvíjejí podle nějakého mého plánu. Je ale pravda, že v ten moment, kdy se realita odkloní od toho, co bylo naplánované, mě to vždy začne o to víc bavit. Takže asi dobrodruh trochu budu… Nevím.

Staráte se o svoji smečku sama?

Všechnu práci u mých psů se snažím dělat sama, bez cizí pomoci. Ono mi to i tak nejvíc vyhovuje. S prací je to tak, že než abych někomu dlouze vysvětlovala, co a jak má udělat, tak to raději za ten samý čas udělám sama, a ještě to bude úplně podle mých představ. Dá se říct, že jsem mushingový sólista. Myslím, že by mě to ani nebavilo, kdyby za mě někdo psy trénoval, nebo kdybych musela čekat, až mě někdo někam doveze. Tohle všechno si dokážu obstarat sama. Během závodu ale někoho na výpomoc potřebuji. Potřebuji někoho, kdo jede s autem podél závodu, stará se o psy, kteří už v závodě nepokračují a vytváří mi zázemí. Už mám zkušenost, že s sebou nemohu vzít jen tak někoho, protože jen na pár lidí se mohu spolehnout, že mě tam ze svého rozmaru „nepohřbí“. Poslední dva roky se mnou jezdila Gábina Lehká, moje spolužačka ze základky. S Gábinou se tedy známe už nějaký pátek a já vím, že se na ni mohu naprosto spolehnout. Je to člověk, který problémy řeší a nevytváří je. Má ráda zimu a cestování a je to sportovec tělem i duší. Když se s ní na něčem domluvím, tak to platí. Takových lidí je dnes už nějak málo, anebo se velice špatně hledají.

Psů máte celou smečku. Jak a podle čeho je ale vybíráte na závod?

Po pravdě já zase tolik psů nemám, abych si mohla nějak moc vybírat, koho vzít do závodu. Problém u psů je ten, že velice rychle stárnou a já se starých psů nezbavuji. Všichni u mne zůstávají a dožívají až do svého konce. Svůj závodní tým tedy sestavuji podle zdravotního stavu psů, a především podle jejich chuti a odhodlání jít se mnou do nelehkého souboje s neočekávaným počasím, sebou samým, nepohodou, ale také s krásnými vnitřními prožitky. Bez chuti a odhodlání to prostě nejde. To jsou věci, které se nedají nikomu vysvětlit ani vnutit.

V roce 2019 jste jeden ze tří nejdelších světových závodů psích spřežení – Finnmarksløpet – jela už pošesté. Pojedete ho ještě někdy?

To nevím. Závod jsme dokončili již třikrát. Poslední tři roky jsem se pokoušela překonat tu novou, prodlouženou verzi z 1000 na 1200 km. Mezitím psi zestárli a nejsem si jistá tím, že bych je do tohoto extrému ještě chtěla hnát. Problém je, že pořadatelé prodloužili trať a zkrátili časový limit, a tím nás tlačí do kratších odpočinků. Celý závod je tím pádem mnohem drsnější a rychlejší a pro plemeno sibiřský husky, které geneticky staví na vytrvalosti, a ne na rychlosti, velmi komplikované. Proto se lidé, kteří jezdili závod s tímto plemenem nebo se psy na pohodu, už na tento závod nehlásí. Vše se posunulo někam jinam, směrem, kterým já jít nechci. A proto, jestli do závodu ještě někdy nastoupím, tak to bude spíš z nostalgie a proto, abych zjistila, jak daleko se můžeme dostat, i když předem vím, že cíl ve stanoveném limitu je dost nereálný. Pro mne je a bude vždy důležitější, že sever Norska je magický a celý Finnmark je naprosto úžasný. Vždy si budu přát se tam vrátit a ten závod i při té vnímané realitě bude vždy nejlepším důvodem. Bohužel.

Máte v hledáčku ještě nějaký další závod světového měřítka?

Takové závody by byly, ale na Aljašce, a ty jsou naprosto mimo moje finanční možnosti a komfort. Člověk musí být realistický!

Jako musher jste samouk. Jak vzpomínáte na svoje začátky v tomhle nezvyklém oboru, zvláště jako žena?

Uvědomuji si, jaké mám štěstí, že žiji v této době, a mohu dělat vše, co mne napadne. Například být musherem. Ta doba není tak vzdálená, kdy bylo něco takového pro ženu naprosto nemyslitelné a společensky neúnosné. Dnes je doba jiná a já mohu dělat všechno to, čeho se sama nebojím. Jsem za to velice vděčná!

Co prožíváte během závodu? Stíháte vlastně vnímat nějaké osobní emoce, nebo na to není čas a pozornost upíráte na psy?

Tento dlouhý závod je především o vnitřních bojích, kdy je člověk v dlouhé samotě ponechán jen sám své hlavě a musí to ustát. V této ledové krajině se naprosto soustředíte na své psy a zároveň se procházíte v zahradě svých myšlenek a touláte se tam, kam se za normálních okolností nedostanete. Myslím, že v samotě musí být člověk smířen sám se sebou a se svým životem, protože by jinak tuto samotu nezvládl.

Umíte si představit, že byste dělala v životě něco jiného, než pracovala se svými husky?

Myslím, že si to nedokážu představit. Vytvořila jsem si svůj vlastní svět, ve kterém žiju. Potkávám se jen s lidmi, se kterými se chci potkat, a asi jsem už příliš mimo realitu všedního života.

Musela jste „pro film“ něco obětovat, nebo byli filmaři na nějakou dobu prostě jen součástí vašeho života?

U různých natáčení jsme se už ochomýtali v minulosti, natáčení reklam, různých reportáží, a tak jsem byla na tento filmový štáb hlavně zvědavá. Na techniku, na způsob práce… Taky jsem byla zvědavá, jak se poperou s nepřízní počasí. Ono natáčet při závodě v Norsku, uprostřed zimy, to by mohli taky pěkně zaplakat. Byli ale všichni velmi stateční, vše zvládli, technika jim nezamrzla. A ani oni sami. Musím říct, že „filmaři z Prahy“ byli všichni hlavně fajn lidi, se kterými bylo příjemné spolupracovat.

Jak jste spokojená s výsledkem?

Když jsem viděla film poprvé, tak jsem byla hodně překvapená a nadšená. Ten film totiž vůbec není o mushingu, a vlastně není ani o mé osobě, i když tam mám „hlavní roli“. Přijde mi, že ten film je hlavně o hledání spokojeného života a o dělání rozhodnutí v životě, která pak přinášejí své důsledky. Ten film je o životě a cestě, a je zvláštní, že zrovna o té mé.

Koho byste na film pozvala, komu byste jej doporučila?

Film vidělo už pár mých přátel. Přijde mi, že každý v tom filmu viděl něco jiného. Hodně jsem o tom přemýšlela, čím to je. Jako dokument mi přijde naprosto geniálně poskládaný a funguje jako zrcadlo. Každý člověk, který se na něj dívá, tam najde své problémy a to, co on sám ve svém životě řeší. Jsou i lidé, kteří tam nevidí nic, jen šílenou ženskou běhající se psy v nějakém šíleném Norsku. Můj závěr je, že film Psí láska může být pro všechny diváky a záleží na každém, co si v něm najde. Někdo tam najde pěkné záběry psů a krajiny, někdo najde touhu a odhodlání jít kupředu vlastní cestou. Někdo tam uvidí nezlomnost, někdo šílenství a nepochopení, co že to tam ta ženská tropí. Celý film je ale milý a přívětivý a vypráví o tom, že se dá žít různě a být u toho šťastný.