Sama doma

Záznam chatu ze čtvrtka 30. dubna 2020

SK: „Jak obecně přítomnost druhých ovlivňuje náš výkon?“

Tereza Ševčíková: „Dobrý den, děkuji za otázku. Přítomnost druhých lidí jednoznačně ovlivňuje náš výkon. Jsou situace, kdy se náš výkon zlepšuje, zvyšuje - psycholog Norman Triplett si všiml, že cyklisté, kteří trénují nebo závodí pohromadě mají lepší výsledky než ti, kteří trénují či závodí sami. Postupně ověřoval hypotézu o vlivu přítomnosti druhých lidí, kteří vykonávají stejnou činnost a jsou tak vystaveni soutěžení. Zkoušel, jak se rychle budou děti navíjet vlasec na naviják když budou samy nebo ve skupině dětí, kteří dělají stejnou činnost. Závěrem je, že jejich výkon je v přítomnosti jiných dětí vyšší - říká se tomu sociální facilitace. Zároveň jsou ale situace, kdy se výkon nezvyšuje ale snižuje. Do hry vstupují faktory jako je - charakter úlohy (v případě jednoduchých úloh nebo již osvojených úloh se výkon zvyšuje, když se jedná o nové nebo příliš komplexní, složité úlohy, výkon může být horší než ten, kterého by člověk dosáhl sám), motivace (jak moc je pro mě úkol důležitý), jak velká je skupina (v příliš velkých skupinách se výkon jednotlivce může spíš zhoršit), zda budu na konci hodnocená a zda se vůbec dá určit, jaký konkrétní podíl na společném úkolu nesu já.“

SK: „Jak obecně nepřítomnost druhých ovlivňuje náš výkon?“

Tereza Ševčíková: „Dobrý den, děkuji za otázku, již jsem na ní částečně odpověděla výše. Nepřítomnost druhých ovlivňuje nejen výkon, ten bych řekla, že není to nejdůležitější. Jsou určité schopnosti, dovednosti, které si člověk nemůže osvojit sám, ale potřebuje k tomu druhé, sociální skupinu - důležité je to pro rozvoj identity, ke kterému dochází skrze druhé a naše členství v různých sociálních skupinách, dále pro rozvoj sociální komunikace, týmové spolupráce, ve skupině dochází k zážitkům soupeření, rivality, zjišťuji o sobě a poměřuji své síly s konkurencí, dále je to příležitost pro radostné prožitky, uznání, prestiže, společné rituály (pozdravy, pokřiky, tance) apod.“

SK: „Jaký je podle Vás výkon bez přítomnosti druhých a jaký je podle Vás výkon s přítomností druhých?“

Tereza Ševčíková: „Dobrý den, děkuji za otázku, odpověď viz výše:-) Tereza“

Anna: „Dobrý den, paní doktorko, je mi 33 roků a pracuji na oddělení, kde pracujeme s léky a jsme tam dvě pracovnice. Kolegyně je o deset let starší a neustále na mne hovoří-bohužel se to netýká pracovních věcí, ale jejích osobních. Bohužel nevím, jak jí říct, aby to omezila. Když na mě mluví, tak už ji ani neposlouchám, ale i tak mě to ruší. Teď jsem rozděleny z důvodu opatření, kvůli viru a jsem neskutečně spokojená. Udělám více práce a vše se zvládne. Moc Vám děkuji za odpověď paní doktorko.“

Tereza Ševčíková: „Dobrý den, Anno, děkuji za dotaz. To musí být nepříjemná situace. Představuji si, že teď dost od kolegyně odpočíváte, jste spokojenější, výkonnější. Na otázku, jak jí říct, aby to omezila, mě napadá několik tipů: může pomoci si o tom povědět někde mimo vaše pracoviště (změna prostředí, vzít jí na kafe až to půjde nebo na procházku), mluvit o tom, že Vám vadí její POVÍDÁNÍ, nikoli ona sama, abyste jí pomohla přijmout vaši výtku co možná nejméně osobně. Snažte se mluvit o sobě a o tom, že abyste mohla dobře pracovat, potřebujete se soustředit. Neodsuzujte jí ze to, že je jiná ani jí jinak nehodnoťte, zkuste jen popsat situaci, popište vaše potřeby a požádejte o větší klid. Vy sama jste zodpovědná jen za to, co vy sama říkáte. Pokud se opravdu bude chtít vaše kolegyně urazit, nezabráníte tomu, ani kdybyste se snažila sebevíc. Nejste zodpovědná za její reakci, můžete se jen snažit být upřímná, ohleduplně jí sdělit, co potřebujete a požádat jí o změnu. Držím palce, Tereza“

Adam Pelikán: „Dobrý den,chtěl bych se zeptat,jestli je správné,když moje mamka přes den kvůli nám nepracuje a nechává pracovat mě do školy a ona poté pracuje přes noc třeba do čtyř nebo pěti do rána?Děkuji za odpověď“

Tereza Ševčíková: „Ahoj Adame, děkuji za zprávu. Vypadá to, že tě trápí, že mamka se s vámi doma učí přes den a potom v noci pracuje. Asi je hodně unavená a ty to vnímáš. Máš možnost o tom s někým z rodiny mluvit? Určitě je důležité, aby sis svoje obavy nenechával pro sebe, svěř se někomu, komu věříš, povídej si o tom s mámou, pověz jí, jak se cítíš nebo někomu jinému. Je to určitě nezvyklá situace, složitá a náročná, ale nebude trvat věčně. Mnoho rodičů jsou v situaci, kdy se musí učit s dětmi a pracovat v noci, není to určitě ideální, ale není to tvoje vina nebo chyba.“

Lada: „Je přítomnost druhých vždy motivující? Není někdy demotivující?“

Tereza Ševčíková: „Dobrý den, ano máte pravdu, jsou situace, kdy je přítomnost druhých lidí demotivující. Píši o nich v jedné z odpovědí výše.“

Lea: „Dobrý den, nevím jestli je můj dotaz úplně k tématu, ale zaujalo mne, jak jste v rámci rozhovoru zmínila sociální skupiny. Toto téma mě trápí snad od střední školy (teď je mi přes 30 let), mám pocit že celý život nepatřím vůbec do žádné skupiny a hodně mě to trápí. Mám sice více sester, ale všechny jsou o hodně starší, takže taky moc nezapadám, ve škole (ať střední nebo vysoké) jsem se taky nikdy moc nezačlenila, ani v práci si nejsem schopna najít opravdové přátelé. Opravdu mě to psychicky moc ničí. Mám pocit, že chyba musí být ve mě a chci se zeptat, jestli můžu něco udělat, nějak na sobě pracovat nebo se s někým poradit, jestli by tohle šlo řešit. Teď mě to trápí ještě více, mám malé děti a nechtěla bych jím tento "vzorec" nějak předat. Děkuji“

Tereza Ševčíková: „Dobrý den, Leo, děkuji za sdílení vašich pocitů, za reflexi a připadá mi, že čtu i určité odhodlání situaci změnit. Myslím, že to je první naprosto zásadní krok k tomu, abyste se v budoucnu mohla cítit být součástí nějaké skupiny, být mezi svými a sama sebou. Cítíte zodpovědnost vůči svým dětem a záleží Vám na nich, aby od Vás nepřijali nějaký "vzorec". Leo, nemyslím, že je v možnostech jedné písemné odpovědi poskytnout řešení. Povzbudila bych Vás k tomu, abyste si našla důvěryhodného psychterapeuta nebo psychoterapeutku, který Vám poskytne potřebnou podporu, bezpečí a porozumění. Být součástí skupiny je určitě důležité, první krok máte za sebou, pokračujte dál, moc vám držím palce! Tereza“