Sama doma

Záznam chatu z pondělí 6. listopadu 2017

Lucie: „Dobrý den,myslím si že mám přehnaný strach o své 3 děti 16,14 a 8 let.Někdy mě to až děsí že se to bude stupnovat.Děti nikam moc nepouštím neustále se mi musí hlási když někde jsou a co začali chodit do školy mě vždy každé ráno musí prozvánět že dorazili když náhodou zapomenou tak jančím a hned jim volám zda se něco nestalo nebo opravdu jen zapomněli to se může stát.Vždy když slyším v okolí sanitku vždy znejistí když děti nejsou doma a volám jim zda jsou v pořádku.Jde o nejstarší dcer a dva chlapce.Je to normální nebo už ne?Bojím se co bude dál.Děkuji za radu,hezký den.Lucie.“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážená Lucie, ač je určitá míra strachu o děti velmi přirozená, zřejmě sama tušíte, že přemíra může škodit. Každopádně bych s dětmi mluvila o tom, že pakliže máme někoho rádi, váže se k tomu také starost o jeho blaho. Pokuste se s dětmi mluvit o tom, co potřebujete, abyste byla klidnější (ozvat se třeba formou zprávy, když dítě dorazí tam, kam míří, apod.). Měla bych toleranci s tím, že si dítě ne vždy musí vzpomenout, sami známe, jak snadno nás vnější podněty mohou odvést od původních záměrů. Pakliže byste měla pocit, že děti svým strachem o ně dusíte, neváhejte se tyto strachy sdílet se svým partnerem či dalším (dospělým) blízkým okolím, případně se v dalším gardu obrátit na odbornou pomoc. Také pomůže určitá míra zaměstnání sebe sama, kdy můžete načas třeba i pozapomenout na to mít o děti neustálý strach...“

Nikola: „Dobry den Pani Psycholozko, Mela bych na Vas otazku .Mam velky ale velky strach Ze Zemetreseni bohuzel momentalne ziji V miste ,kde cas od casu je..planujeme stehovani,ale ted To mozne neni mame dum proti zemetreseni ,ale i Tak nedokazu normalne fungovat Mam malou dcerku a jsem ted tehotna Takze se bojim jeste vice...manzel je fatalista,ale Ja ne...ted bylo V srpnu a muze prijit znovu za 100 let jako zitra.Nici mi To vztah protoze To nedokazu potlacit odjela sem dokonce pryc k mym rodicum,ale takhle To byt dal nemuze..nemate radu Jak zacit znovu dychat?“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážená Nikolo, žijete-li v prostředí, kde je přítomno tohle vlastně permanentní nebezpečí, které Vás, jak píšete, velmi zatěžuje a trápí, neváhala bych se obrátit na odbornou pomoc, kde byste se svým strachem alespoň do nějaké míry mohla pracovat. Nemáte navíc strach pouze o sebe, ale takřka na Vás závisí Vaše již narozené a ještě nenarozené dítě. Už jste učinila správný krok sdílet tyhle své obavy se svým manželem, ale neulevilo se Vám. S pomocí psychologa můžete sestavit velmi konkrétní krizový plán, kde krok po kroku proberete, co v situaci nebezpečí dělat. Již tahle aktivita Vás může do značné míry stabilizovat. Vnější nebezpečí neovlivníte, avšak ve svých rukou můžete mít možnou rychlou a účinnou reakci na něj.“

Katka S.: „Dobry den,uz 9 let trpim strachem,o deti,manzela.strachem co se bude dit doma az prijdou deti ze skoly a skolky ( se tretim ditetem jsem doma).uzivam homeopatika.ale stale s tim bojuju.co byste doporucila.dekuji za odpived Katka S.“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážená Katko, myslím, že homeopatie může do značné míry pomoci, ale pokládala bych za vhodné, abyste o svých obavách mohla také mluvit. Nejdříve zkuste Vaše nejbližší, znají Vás a leckdy jsou schopni Vám přirozeně poskytnout právě tu podporu, kterou potřebujete. Když byste se i nadále cítila nedobře, obraťte se na odbornou pomoc. Psycholog s Vámi probere možné scénáře, budete společně přicházet na to, co za Vaším strachem tkví, co nepomáhá a co naopak pomáhá. Mám zkušenost, že fungující odpověď či strategie je často ukryta v klientovi samotném. Psycholog je pak jeho průvodce na cestě k jejímu nalezení.“

Jana: „Dobrý den mám strach .. Mám dva muže. Doma děti... jsem šťastná ale mam male výčitky. Co myslíte?“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážená Jano, ocitla jste se v situaci, kde jste si strach způsobila takříkajíc "vlastní volbou". Obávám se, že sama budete muset nést následky. Věřím, že se Vám podaří situaci vyřešit tak, aby byla přehlednější.“

Jana: „Dobrý den,jak překonat strach o děti? Každý den se bojím,aby se jim něco nestalo nebo neonemocněly...“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážená Jano, nejjednodušším řešením je hovořit o svým obavách v prvé řadě se svými nejbližšími - ideálně partnerem, otcem dětí. Můžete společně probrat, z čeho máte strach a co můžete dělat jako prevenci pro to, abyste předešla možným nebezpečným situacím. Také by mě zajímalo, má-li z něčeho obavy partner a jak s nimi on sám nakládá.“

VĚRA KAPUCIANOVA: „V současné době zažívám úzkostný strach, mám i ze strachu sny o tom, co mě potkalo. Má zlomené 2 obratle a nikde nenacházim pomoc je to krutá bolest a nevim , co dál12345“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážená Věro, Váš strach či úzkosti jsou velmi přirozenou reakcí na traumatickou událost, která se Vám zjevně přihodila. Spíš by bylo na pováženou, kdyby jste se takhle necítila. Můžete s někým blízkým o Vašem aktuálním prožívání hovořit? Kdyby ne, či kdyby tyhle hovory s nejbližšími "nezabíraly", určitě se obraťte na pomoc odborníka. V Praze třeba na krizové centrum Riaps, které patří pod Centrum sociálních služeb Praha. tam dostanete akutní první pomoc.“

Lenka: „Dobrý den, mám strach z dalšího nepovedeného IVF, za sebou už mám 3 stimulace, zamklé těhotenství, neúspěšné transfery apod. .... a k dispozici už jen jedno embryo, bojím se jít na další transfer, protože lepší malá naděje než žádná.“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážená Lenko, léčba neplodnosti je sama o sobě pro psychiku velmi zatěžující. Navíc tak nějak víme, že stres úspěšnému otěhotnění opravdu nepomáhá - a o to víc se stresujeme, samy na sebe se zlobíme, když se opakovaně nedaří. V první řadě - nejste v tom sama, sdílejte své pocity s partnerem. Pomůže také, když vyhledáte po dobu léčby psychologa, jste-li pražská, zkuste třeba "státní" Poradnu pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, kontakty naleznete na www.csspraha.cz. Po celé republice jsou kontakty na odborníky dostupné na www.amrp.cz. Psycholog Vám poskytne bezpečné prostředí, kde můžete mluvit o svém strachu, ale třeba i vzteku či čemkoliv dalším, co se Vaší aktuální situace týká. Držím palce, ať na miminko už dlouho nečekáte!“

Vladimír Špaček: „Moje vnučka (4 roka) trpí nočními děsy. Není to časté, ale lze nějak tomu předcházet? 9“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážený Vladimíre, ve věku Vaší vnučky se jedná o relativně časté trápení. Dobrá zpráva je, že z toho dítě často vyroste, jedná se o vývojovou obtíž. Pomůže dodržení režimu, psychohygiena, limitovat přístup vnučky (zvláště před spaním) k televizi či jiné formě "pohyblivých obrázků", neboť dětská fantazie je mohutná a zpracovává vše, co se kolem ní mihne. S dítětem pomůže mít dobrý citový kontakt, v krizi jej obejmout, uklidnit, nabídnout laskavou náruč. A když je dítě v klidu, třeba potom následně přes den, zkusit naťuknout, zda s ním o nočních můrách můžete mluvit.“

Rita: „Dobry den, mam strach o me blizke i o sebe. Mame dve male deti a trapi me strach, ze bud ja, manzel nebo oba zemreme nez stacime vychovat nase deti. Kazdy den ctu na internetu nejake zpravy, ktere rodiny postihla rakovina. jsem v tomto smeru pesimista a nemohu si pomoct a myslet pozitivne. Je to normalni? Bylo by vhodne kvuli tomuto brat antidepresiva?Kdyz jsem deti nemela myslela jsem si ze se nas nemoci netykaji.“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážená Rito, než by došlo k tomu, že sáhnete pro pomoc psychofarmak, rozhodně by stála za zkoušku zvýšená hygiena ve smyslu nepouštět k sobě záměrně tolik zpráv. Jak se říká, co oči nevidí... Ve světě se neděje víc zlého než v dobách kdykoliv předtím, rozdíl je v tom, že máme k informacím výrazně větší a vlastně neustálý přístup. Pro média je navíc atraktivnější informovat o katastrofách a špatných zprávách. Je však na Vás, nakolik tyto zprávy k sobě pustíte.“

Anna: „Dobrý den, mám desetiletou dceru, ketrá má přehaný strach ze smrti. Stále se ptá, co je po smrti zda něco je , nebo už není nic... Řeší to stále dokola a trápí ji, že nedostane uspokojivou odpověď. Da se s tím něco dělat?“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážená Anno, zajímalo by mne, jak dceři odpovídáte, co se od vás, rodičů, dozví. Neváhala bych mluvit s ní o tom, že různé světonázory mají na smrt a na to, co následuje po ní, různé názory. Společně s dítětem bych nahlas rozebírala různé možnosti, ptala bych se jej, která filozofie je mu bližší a která naopak ne. Děti se smrtí od jistého věku přirozeně zabývají, je na nás rodičích, abychom tohle téma v hovorech neodmítali.“

Alena: „Prosím jak překonat strach z jízd v autoškole,nejsem schopná po autonehodě s dcerou zvládnou jednoduché úkoly tak jak mají být za sebou.Dekuji“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážená Aleno, reagujete na traumatickou událost, což není nic nepřirozeného. Máte-li možnost, řekněte někomu o pomoc, abyste zpočátku nejezdila sama. Pomůže se postupně dostávat do starých kolejí, netlačit sama na sebe. Nabývejte jistotu na známých trasách, postupně přidávejte nové. Dceři vysvětlete, že je možné, že nějakou dobu budete autem jezdit méně. Tak jako po chřipce hned neběžíte maraton, i po autonehodě bude nějakou dobu trvat, než se postupně dostanete do původního módu.“

Marie: „Dobrý den, mám delší dobu strach ze stáří. Když vidím staré a nemožné lidi tak se bojím jak dopadnu já. Zda děti za mnou přijdou nebo zůstanu sama. Děkuji“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážená Marie, stáří a umírání je přirozená součást života. Po dobu celého svého života a výchovy dětí vlastně sama ovlivňujete, jak se následně děti ve Vašem stáří zachovají k Vám. Mohou-li vidět, že pečujete o Vaše blízké, je to pro ně důležitá lekce, kterou posléze s větší pravděpodobností budou do značné míry kopírovat.“

Dadová: „Dobrý den, Letos se mi narodila dcera, je to náročné, moje první dítě v pomerne vysokém věku, kolem 40 let. Moc jsem nenaspala, hodně stresu, strach a dvakrát jsem měla panickou ataku, coz jsem si našla v literatuře. Poprve takovou, ze jsem myslela, ze umřu, patner uz chtěl volat sanitku. Citim, ze jak se blizi vecer, jsem neklidnejsi a jako by s neradosti chodim spat, dele usinam, busi mi srdce a mam zvláštní myšlenky. Spavam s dcerou v pokoji. Je pravda, ze mam ted pres 20 kg vice a necitim se nejlepe. Neco s tim ale dělám. Šly by všechny tyto veci, strachy, obavy eliminovat? Případně čím, jak, co byste mi doporučila. Nechci antidepresiva apod. Citim se po porodu jako jiny člověk...“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážená paní Dadová, cítíte se tak, jelikož po porodu JSTE jiný člověk. Dejte sama sobě čas, než se na novou situaci adaptujete. Píšete, že je vedle Vás partner, zkuste o svých obavách a stavech v první řadě mluvit s ním. Rovněž pomůže, kdy se pokusíte nezanedbávat sama sebe. Přemýšlejte, v čem konkrétním byste jej mohla požádat o pomoc, o jaké povinnosti se s ním můžete podělit. Jistě znáte onen výrok z letadla, že rodiče mají nejdříve nasadit kyslíkovou masku sami sobě a teprve potom svému dítěti. Pakliže o sebe budete vhodně pečovat, budete mít větší kapacitu postarat se dobře o své dítě.“

štěpánka: „Dobrý den,mám velký problém se žárlivostí.Nedokážu partnerovi vůbec věřit.Nikdy me nepodvedl jen něco musel neříct abych ho netrapila a on zbytečně mě.Vím,je to o sebevědomí.Už dlouho to řeším a zkoušela jsem různé věci techniky ale nic nefunguje.Je to horší a horší.Žárlim už i na ženy v televizi,pípnutí v telefonu.Mám strašné scénáře co mě velice ubližuji.A ještě k tomu čekám miminko.Moc se snažím,ale nejde to.I psycholog proběhl a je zase v plánu.Jsem poznamenaná tátou,který to delal mámě.Podvědomě si vybírám podobné partnery.společenské,ženský tip,umělec.Děkuji moc.Vím,nejde poradit pár slov ale třeba máte nějakou zkušenost.“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážená Štěpánko, píšete, že psycholog proběhl. Netuším, jak dlouho jste terapii podstupovala, ale práce s Vaším trápením bývá běh na dlouhou trať, rozhodně bych nečekala, že zabere jednorázová návštěva. Jistou zátěž si navíc nesete z dětství. Jste-li nastavena pracovat sama na sobě, určitě vyhledejte odborníka, psychologa, se kterým se domluvíte, že k němu budete pravidelně docházet. Vztah žárlivostí velmi trpí, proto je nezbytné, chcete-li dobře fungující partnerský vztah udržet, abyste sama na sobě pracovala. Držím palce!“

Eliska: „Krásný den jak se mám vyrovnat s tim ze moje dcera 5 let je velmi uzkostna. Poplakava nechce do skolky ..chce byt doma s nami. Ale přitom odpoledne je spokojená. Jde o tu první ranní situací kdy je ve stesu a boji se do školky.“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážená Eliško, zkuste se dcery zeptat, co by potřebovala, aby se ráno cítila lépe. Třeba dostanete návod, co by jí pomohlo. Na druhou stranu, bude-li její přání nesplnitelné, nebojte se s ní o tom mluvit, že není ve Vašich silách jí tohle vyplnit.“

Petra: „Dobrý den paní doktorko, každý muj porod byl bohužel v těsné blízkosti s nějakým neštěstím v blízké rodině, zhruba týden az 14 dni po porodu . Bratr mi zemřel týden po porodu syna. Velice ráda bych ještě jedno miminko, ale nevím jak se vypořádat se strachem z toho, co bude následovat az porodím. Předem mnohokrát děkuji za Váš názor. Děkuji“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážená Petro, nezůstávejte na to sama. Mluvte se svým okolím, případně s odborníkem o tom, co ve Vás traumatická ztráta blízké osoby probudila na pocity. Jsem přesvědčena, že budete-li si jista podporou Vašeho nejbližšího okolí, rozhodování o případném dalším dítěti půjde snáz.“

Katerina: „Dobrý den. Budou Vánoce ja jsem na UP .skončila mi mateřská. Manžel řemeslník bez práce. Mám strach a sevreny žaludek jak zvládneme dárky: -( nejsme v situací kdy můžeme odkládat peníze stranou. Můžete me prosím nějak povzbudit ze nejde o dárky ? Ja Já ale nechci děti zklamat.“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážená Kateřino, ač to na první, druhý nebo i další pohled vypadá, že Vaše situace rozhodně není příznivá, zkusme se na ni podívat z druhé strany. Vaše děti mají možnost zažít v praxi, jak se rodiče postaví k finančnímu nedostatku. Můžete se tvářit, že se nic neděje, vzít si nevýhodné půjčky a za každou cenu dětem dopřát, na co si vzpomenout. Nebo s nimi také můžete mluvit o tom, v jaké situaci vaše rodina aktuálně je a jaké možnosti ohledně dárků vám skýtá. Děti si mohou leccos přát, ale nemusejí také všechno dostat. Hovořte s nimi o tom, že sice třeba nedostanou všechny dárky (konec konců kdo z nás v životě dostane všechno, nač si vzpomene?), máte však jiné "dary" - jste úplná rodina, máte se rádi, jste zdraví. Příští rok tak třeba bude lépe, ale nepřijde to samo - děti se klidně mohou od Vás dozvědět, co se pro to chystáte dělat.“

Anneliese: „Dobrý den. Zajímalo by mne, zda je možné maminku zbavit strachu o mou osobu. Je mi 24 let a stále se to nemění. Dlouho nemohla otěhotnět (cca 15 let snahy, nakonec mě měla v 37 letech), pak měla problémy s manželem, byly jsme vždy proti světu jen my dvě a ona je bohužel chorobně vyděšená. Dokonce zvrací, když s někým jedu v autě, protože má za to, že určitě umřu. K psychologovi ji nedostanu a snažím se s ní mluvit, ale nepomáhá nic. Už bydlím s přítelem v jiném městě a musím se denně hlásit, když přijdu domů, když chvíli nezvedám mobil, už volá všem mým známým, na které má číslo a se kterými třeba ani už delší domu nekomunikuji a je to dost trapné... co s tím? Odbornou pomoc zavrhla a stále odmítá a když se s ní snažím mluvit - po dobrém i po přímějším, vždy mě odbývá s tím, že tak to prostě je a hotovo. Jinak je to silná osoba, není to žádná závislá chudinka... je to jen o mé osobě a na ostatní umí být i velmi tvrdá a ve svých rozhodnutích pevná. Z tohoto důvodu nemohu ani 6 let po získání ŘP pořádně řídit auto, protože má stále pocit, že jsem málo zkušená - ale jak ty zkušenosti mám nabrat? Když jdu plavat a neozvu se, už jsem "určitě utopená", když jdu večer domů, "určitě mě někdo přepadne"... je to unavující. Je pěkné, že mě někdo takto miluje, ale je to moc... :( ... Děkuji za radu.“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážená Anneliese, maminku nezměníte. Popřemýšlejte o tom, jak si nastavíte vlastní hranice toho, co je pro Vás ještě v pořádku a co už ne. Navrhněte mamince, jaká frekvence vzájemného (byť telefonického) kontaktu je Vám příjemná a co už nemůžete zvládnout. Potom záleží na tom, jak budete schopna hranice dodržovat. Bude to proces, na jehož konci však ideálně budete stát jako dvě dospělé, respektující se osobnosti.“

JANA: „Dobrý den,chtěla jsem se zeptat.2roky jsem se starala o babičku,koukala jsem smrti do tváře,vím že nejsem jediná,jak odešla hodně mně to srazilo a od té doby mám strach ze stáří,budoucnosti jako takové,strach o své blízkě,strach ze samoty.Přitele mám,zatím nejsem sama ale co bude až tu nebudou?Neni to každy den,ale přepadne mně taková tíseň.Je mi z toho všeho smutno,co s tim?“

PhDr. Magdalena Dostálová: „Vážená Jano, zažila jste náročné období, kdy jste pečovala o umírající babičku. Byla jste jí nablízku, ona sama nebyla. Nyní cítíte prázdnotu ze ztráty, ale zároveň můžete mít časem dobré pocity z toho, že jste zvládla (a takhle dlouho!) být babičce v jejím posledním čase nablízku. Pomůže, když se postupně budete vracet k běžným aktivitám, které Vás těší a které jste si třeba s péčí o babičku dopřát nemohla. Věřím, že čas obrousí hrany. Kdyby toho na Vás bylo moc, neváhejte se obrátit se o pomoc, nemusíte všechno zvládnout úplně sama!“