Zpět k pramenům

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 2233  
Sdílet
| Poslat odkaz

Klikněte pro větší obrázekČtrnáctidílný cyklus Zpět k pramenům, který dnes prezentujeme, je završením pomyslné trilogie o českých, moravských a slezských rozhlednách, památných stromech a pramenech řek. Jako autor nápadu a spoluautor a autor scénářů, jako režisér všech tří cyklů mám opravdu o čem vyprávět, na co vzpomínat.

Nápad vydat se proti proudu řek Zpět k pramenům mě napadl už někdy v roce 1999. Sepsal jsem ho do dvoustránkového námětu a dramaturg Milan Vacek o něj projevil zájem. Pak se, jak už to v České televizi bývá, nic nedělo. Nakonec „Prameny” předběhly „Památné stromy”. V době čekání jsem dvoustránkový námět rozšířil na osmdesát stran podrobného popisu s řadou nejrůznějších odkazů a zajímavostí vyčtených z knih či časopisu Turista, který jsem v Klubu českých turistů prolistoval od jeho prvního čísla z roku 1896. Za to patří mé poděkování předsedovi KČT, ing. Janu Havelkovi a redaktorce časopisu Turista paní Pátkové. V tomto námětu už byla podrobně popsána struktura scénáře i s tím úvodním slovem a textem písně. Úvodní slovo jsem později pokrátil, text písně zůstal neměnný.

No a pak jsem upadl do „zajetí” dr. Marie Hruškové a jejích památných stromů! Česká krajina se mi zabydlela živými tisíciletými velikány a já na prameny prakticky zapomněl.

Psát se spoluautorem je mnohem snazší než psát sám. Spoluautor vám telefonuje, přináší nápady, znalosti, kontakty. Když jste sám, je to opravdu peklo. A já byl na psaní „Pramenů” poprvé v životě úplně sám.

Radou a znalostmi mi samozřejmě pomáhala řada lidí (pan Václav Forchtner objel a zakreslil vybrané prameny, pan Müller mě zasvětil do vodohospodářských struktur naší republiky, dr. Čurda a tým „jeho” hydrogeologů z České geologické služby se stal odborným poradcem cyklu), ale před počítač jsem v noci usedal sám. Za půl roku víkendového objíždění a nočního psaní vzniklo třináct 25 stránkových scénářů, tedy víc jak 300 stran textu.

Přesto když jsme na konci května vyráželi na natáčení, byla ve mně malá dušička. Byl se mnou sice tým mých stálých spolupracovníků (řidič Miloš Sklenář, kameraman Josef Nekvasil, průvodce pořadem Luděk Munzar a obětavá „asistentka všeho” Martina), ale o tom, kde je ten který pramen a kudy se k němu dá dojet autem, o tom jsem věděl jen já sám. A nevěřili byste, jak je cesta k prameni jiná v březnu, kdy stromy nemají listy a krajina je průsvitná, průhledná, a jak jiná je cesta k prameni v květnu, kdy se stromy olistí a všechno vypadá úplně jinak.

Nejkrásnější bylo, když se nás v chráněných krajinných oblastech ujali odborníci. To byly jediné chvíle, kdy ze mě spadla navigační povinnost a já mohl na chvíli vypnout. Takže mé poděkování patří všem lidem z národních parků a CHKO, zejména pak panu Ulrychovi z Jeseníků, bez kterého bychom byli úplně ztracení.

Kapitola sama pro sebe bylo létání vrtulníkem. Jednak se proti nám spiklo počasí a my museli vrtulníkové lety neustále posunovat, a jednak na všechny záběry, které jsem potřeboval, nebyly peníze. Na tomto místě bych tedy rád poděkoval ministerstvu životního prostředí za prostředky, které nám na poslední chvíli poskytlo a které mi pomohly naplnit mou vizi.

O čtyřech dnech zavěšení pod vrtulníkem by nejlépe mohl vyprávět kameraman Josef Nekvasil sám – kdyby ovšem na projekci přišel a ne zase někde něco točil. Já svou vděčnosti kameramanovi Pepovi Nekvasilovi nedokážu vůbec slovy vyjádřit. Vím, že Pepa je především „ženský kameraman”, tzn. pracují s ním převážně ženy-režisérky a beru jako velkou poctu, že mě k nim přiřadil!

Posledním mužem tohoto „tažení za prameny” je střihač Vilém Šrail. Vydržel to se mnou dva měsíce a pracovalo se mi s ním skvěle. Byl to on, kdo objevil, že ta přehrada, kterou jsme natočili, nemůže být ta, o které je řeč ve scénáři. Pohledem do mapy poznal, že tvar přehradního jezera na mapě je jiný, než vidí na monitoru před sebou. Díky, Viléme, zachránil jsi mě tak před nebetyčnou ostudou.

A nakonec pan Luděk Munzar. Herec, letec, režisér, spisovatel, „tvář” těchto cyklů. Měl to se mnou opravdu těžké. Nejdřív jsem ho nutil šlapat stovky ba tisíce schodů na rozhledny, pak šplhat do korun památných stromů a nakonec jsem ho vláčel do hor, kde jsem ho nutil hledat prameny našich řek. Pravda, taky mě za to párkrát poslal „někam”. Ale nakonec se vždy pochlapil, zaťal zuby a udělal, co bylo třeba. Já vím, chyba byla na mé straně, hnal jsem tu naši výpravu od soutoků k pramenům a úplně jsem zapomněl, že panu Munzarovi je dvaasedmdesát let. A to nemluvím o tom, že mezi „Rozhlednami” a „Prameny” prodělal pan Munzar těžkou operaci a léčbu! Ale možná to byla i práce na „Památných stromech” a na „Pramenech” (hned po milované vnučce Aničce), co mu dávalo potřebnou sílu bojovat a žít.

Cyklem Zpět k pramenům se tedy loučíme. Někdo si možná oddychne (samozřejmě, že mě zabolel ironický článek v časopise Nedělní svět), někdo možná zalituje. Tak už to chodí. Není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.

Ale litovat netřeba. Člověk odchází a dílo zůstává. Je za námi 45 dvacetiminutových dílů tří cyklů. Dohromady 15 hodin vysílacího času. Dvě bezmála zlidovělé písničky. Snad se to povede i té třetí. Z toho, že cyklus Rozhlédni se, člověče byl už sedmkrát opakován, soudím, že se nám podařilo těmito cykly oslovit miliony českých diváků a doufám, že jsme tak nejen pohladili po duši spousty lidí, ale i přispěli k poslání České televize jako televize veřejné služby.

A moje další plány?

Mám jich tolik, že kdyby mě kolegové dramaturgové nesráželi, mohla by Česká televize vysílat jenom mé pořady :-) Ale vážně: nejdřív musím dopsat knihu Zpět k pramenům. Měla by vyjít někdy v průběhu vysílání cyklu, tj. od ledna do půli dubna. Pak mám v šuplíku cyklus Praha, město věží, cyklus Poselství větrných mlýnů, cyklus Dřevěná víra, cyklus Tajemství zámeckých zahrad, cyklus Příběhy hájenek, cyklu Tvář člověka, cyklus Na větvi, cyklus Panu učiteli s vráskou, hraný seriál Čert domácí a Život v krajkoví, hraný film Dějinná nespravedlnost, nové vydání mé knihy povídek Pohádky pro otce a matky, rád bych vydal unikátní jediné CD mého života ODŽITO. A pak je tu to, co mi dělá největší radost, ježdění a hraní (někdy sám, jindy se spisovatelkou Terezou Boučkovou) po republice! Stačí?

Bedřich Ludvík
písničkář, dramaturg hrané tvorby, spisovatel, scenárista a režisér
bedrich.ludviku.cz
Stopáž: 20 minut – Rok výroby: 2005 – ST  4:3
Žánr: Dokument
Vysílání pořadu

Tento pořad v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání všech dílů najdete kliknutím na následující odkaz.

Další zdroje
Kdo je…
Bedřich Ludvík
Bedřich Ludvík

dramaturg

* 1953