1. února 2010

Byl by to jen banální spor jednoho bytového družstva, kdyby se v něm jako v kapce deště nezrcadlila podstatná kapitola dějin dvacátého století.
Mluvím o nenápadném činžáku z dvacátých let, který si pro sebe vystavěli ruští uprchlíci před bolševickou revolucí. Ti už sice dávno nežijí, ale zůstala tu po nich pravoslavná modlitebna, kterou navštěvují jejich potomci. A právě ti se o osud svého svatostánku soudí s dnešními představiteli bytového družstva.

Ta restituce se honosí mnoha nej: největší, nejdelší, nejzpackanější. Týká se slavného pražského podniku Koh-i-Noor, vyrábějícím oděvní patentky. Když o něj před sedmnácti lety dědička Zikmunda Waldese požádala, nevypadalo to moc nadějně: podnik byl totiž privatizován kuponovou metodou, což znamená, že si jej dnešní majitelé museli od státu koupit. Po mnohaletém sporu však soudy potvrdily, že podnik přece jen není jejich a že se o něj musí podělit s nenápadnou ženou, kterou ještě před časem nepustili ani přes vrátnici.