Režiséři o filmu

Rozálie Kohoutová:

Na podzim 2015 jsem ležela v posteli s ošklivě zlomeným kotníkem. A přesně v tuto chvíli mi zavolal zástupce české velvyslankyně v Maroku, se kterým jsem dříve realizovala několik audiovizuálních počinů v Paříži. „Dobrý den, slečno Kohoutová,“ ozvalo se v telefonu, když jsem zvedla podivně vypadající číslo. „ Já bych měl pro vás námět na dokumentární film. Nesmějte se rovnou, ono to sice působí jako vtip, ale tady to berou naprosto vážně.“ Pan Czerný mi začal vyprávět o tom, jako Maročané založili hokejový tým, jak si jejich aktivit všimla česká ambasáda, a jaké krok podnikají, aby mohla proběhnout česko-marocká hokejová výměna. Poprosila jsem ho, ať počkají do února, až se mi zahojí kotník, že ráda přijedu. Na první obhlídky do Maroka jsem odjela s tím, že jestli něco vůbec natočím, tak vtipnou sondu a la film Kokosy na sněhu.

V městě Salé na severu Maroka, kde marocká hokejová asociace vznikla, jsem ale zjistila, že Maročané hokej opravdu hrají, že zde dokonce existuje dorostenecký rým, a že už jsou v kontaktu s Českým svazem ledního hokeje, který však jejich snahy o spolupráci zlehčuje. Uprostřed právě propuknuté uprchlické krize, když většina Čechů zaujala vůči muslimům negativní postoj převážně bez jakékoliv znalosti této kultury, jsem začala marockým hokejistům fandit.

Ve stejnou chvíli jsme s Tomášem Bojarem dodělávali náš první společný film FC Roma. Shodou okolností FC Roma také mluví o sociálně-politickém tématu na pozadí všeobecně známého sportu (Romové chtějí hrát fotbal, Češi s nimi ale hrát nechtějí). S Tomášem Bojarem jsme se shodli, že taková hokejová výměna, kdy čeští hokejisté nahlédnou bezprostředně do muslimského světa, budou ubytováni v marockých rodinách a následně Maročané přijedou na hokejový zájezd do českých rodin, má mnohem větší potenciál, než původní, legrační námět o tom, jak národ, jehož území se rozkládá z velké části na poušti, začíná hrát zrovna letní hokej.

Myslím, že se nám podařilo během natáčení, jehož realizace se z mnoha důvodů ukázala jako velmi obtížná, zachovat si nestranný, pozorovatelský postoj. Měli jsme na paměti, že natáčíme film, jehož základním stavebním kamenem je lední hokej, který má jasná, mezinárodní pravidla. Film skrze jeho hlavní postavy, české a marocké teenagery, pokládá palčivé otázky, které otřásají celou Evropou. Otázky, na jejichž odpovědi jsme se často neshodli ani v našem úzkém, dokumentárním štábu. Tato témata jsou však nahlížena s nesmlouvavým humorem náctiletých hokejistů, kde jde politická nekorektnost stranou, a toho si u našeho filmu vážím.

Tomáš Bojar:

V kinematografii mě vždy zajímalo hlavně to, co je nenápadné, ba skoro nepostřehnutelné, co je všední, ba zdánlivě až banální. Třeba upřímná radost z mořského přílivu, zasněženého svahu či jízdy na traktoru. Nebo disputace o tom, zda se prase dokáže podívat na nebe. Nebo nejistota nad tím, který chleba je „ten pravý“ – zda český nebo ten marocký. To všechno jsou zdánlivé banality, rozhodně žádné „velké myšlenky“ v tradičním slova smyslu. Přesto ctím, že o povaze světa, ve kterém žijeme, vypovídají, a že mají i určitý přesah.

Dokonce si myslím, že bezelstné konverzace teenagerů, kteří si své civilizační nánosy neuvědomují, a nijak se proto ve svých projevech nestylizují, vypovídá o složitém vztahu dvou odlišných kultur přesvědčivěji než leckteré učené pojednání. Výpověď je logicky velmi ambivalentní, a není ji proto možné jednoduše zařadit, natožpak vydávat za doklad nějakého ideologického stanoviska. Namísto toho probouzí hlavně otázky a pochybnosti. A ty pak zase na čas rozpouští s pomocí úlevného, často i lehce nekorektního humoru. Divák so potom na konci pravděpodobně klade otázku, co že to vlastně viděl. Co to celé znamenalo, co si z toho má odnést. A není-li si v tom úplně jistý a musí-li dále přemýšlet, je to jen dobře.

Filmy, které mají jasné prvoplánové sdělení, jasný emocionální apel a jasný společenský účel, mi koneckonců nikdy moc neříkaly. Špatně snáším, když mě tvůrce kamsi tlačí, když se mě snaží uzavřít do svého „jedinečného světa“ nebo mě dokonce vychovávat k nějakým hodnotám, nejlépe ještě skrze „silný příběh“. Sám proto logicky takové filmy dělat nechci. A doufám, že ani Letní hokej není takový. Že to není pamflet, ale jemné pozorování světa ve vší jho nejednoznačnosti. Že ten film, nic nepřikrášluje, že nehledá idylu tam, kde žádná idyla není, ale zároveň ani na obzoru nevyhlíží blížící se apokalypsu. A že nás pořád ještě dokáže probudit k prostému údivu nad světem, v němž jsme ocitli. Ivan Passer to už před lety řek za mě: „Filmy jsou diagnóza, jež vyplynula z poznání reality. Ne kritika, ne recept, ne lék. Konstatování, že jako jedinci i jako společnost jsme ve stavu permanentní krize.“