12. května 2018

Arpenik Nazaryan přijela do ČR v roce 1996. Válka v Arménii sice skončila, ale nikdo nedokázal odhadnout, zda boje o Náhorní Karabach skončily definitivně. Proto se paní Arpenik a její manžel rozhodli, že v Jerevanu žít nebudou. Odjeli i se svými dětmi, tehdy 6letým Tigranem a 3letou Lusine nejprve na Ukrajinu, kde strávili rok a poté do Berouna, kde žili jejich krajané. Jaký je život uprchlíků po dvaceti letech v zemi, kterou si vybrali jako nový domov? Našli tady nový domov nebo je pro ně Česko jen náhradou za Arménii? Proč Arménii opouštěli a s jakými pocity? Chtějí se do Arménie vrátit, nebo už zůstanou v Česku? Vidí to obě generace stejně?

Andreas Sebastian Weiser se narodil v Německu, ale už 15 let působí u nás. V současnosti jako hudební ředitel Státní opery v Praze i šéfdirigent Filharmonie Hradec Králové. Do Čech ho přivedla láska k hudbě a touha po studiu na Akademii Múzických umění v Praze. „Já jsem se do České republiky dostal díky velkému dirigentovi Václavu Neumannovi“, říká Andreas. „Větší osobnost jsem v životě nepotkal a nikdo mě tak neovlivnil, jako on. To jsem dostal nabídku, jít na postgraduální studium na AMU – dirigování u Neumanna. Jenže, to jsem netušil, jaký to bude problém se sem dostat. Bylo to ještě v roce 1987, kdy byl socialismus sice na svém sklonku, ale přesto s tím měl Československý režim problém, že já – student ze Západního Berlína budu studovat v Praze. Škola mě sice přijala, ale komunisti ne. Mysleli si, že bych mohl být problémový, že bych mohl zprostředkovávat styky se západní Evropou a tak. Takže jsem přijel o šest týdnů později, než jsem původně měl. Málem jsem ale neodjel, soudruzi můj studijní pobyt nejdřív zamítli, ale pak se to podařilo nějak vyjednat. Prahu jsem si hned zamiloval, nikdy jsem tu před tím nebyl, znal jsem jen českou hudbu.“