13. května 2017

Samíra Sibaiová je rozkročena mezi dvěma kulturami – její máma je Češka, otec Syřan. Lékař, který svůj titul získal v Čechách. Bylo jí pět, když s rodiči odletěla do Sýrie. Maminka – výtvarnice – si založila v Homsu soukromou výtvarnou školu. Připravovala studenty na výtvarnou akademii, učila malovat architekty. Tatínek měl vlastní lékařskou praxi. V Sýrii sice byl diktátorský režim, ale soukromý sektor zde fungoval. Po promoci Samíru osud zavál do Egypta, kde vypuklo Arabské jaro. Zanedlouho vlna násilí rozpohybovala i Sýrii. A celá rodina zhruba po čtvrt století odešla z Homsu zpět do Čech.

Diny Nechama Barash učinila životní rozhodnutí v okamžiku, kdy souhlasila s odchodem do srdce Evropy – do Prahy. Tím se – s nadsázkou řečeno – jako bájná Ester vydala pomoci židovskému národu. Tomu, který byl v Čechách nejprve otevřeně decimován nacisty a pak skrytě komunisty. A přitom – nebo právě proto – dala život osmi dětem. Diny přišla do Prahy se svým mužem – rabim Manisem Barashem – začátkem devadesátých let. Do centra Chabad Prague v ulici U milosrdných přichází čeští židé i židé z mezinárodního společenství, které v Praze je. Diny se snaží bořit bariéry mezi nimi a vytvořit síť podpory. Je neuvěřitelná bytost – narodila se v rodině rabína v New Yorku, ale žila v Jižní Africe, kde tatínek pracoval. Od dětství věděla, že i to je její úkol. Že si jednoho dne koupí letenku bez zpáteční cesty. Mluví česky, anglicky, hebrejsky a jidiš (němčina s prvky hebrejštiny – hovoří tak 4 mil. Židů na světě). Jde o jazyk, ve kterém byla Diny vychovávaná, protože její předkové, ještě i babičky, žili ve Vídni. Někteří členové společenství Chabad začali jezdit do Československa už v polovině sedmdesátých let, kdy podporovali z Londýna a New Yorku židovské rodiny za železnou oponou. Navazovali kontakt s přeživšími, snažili se vzkřísit židovské společenství. ,,Přišli jsme do země, která byla poznamenaná totalitou. Začali jsme hledat kontakty, slavit svátky, “ vzpomíná Diny. Každý rok zapalují ke konci roku na svátek Chanuky osmiramenný svícen na nábřeží u Rudolfina, kde tancují a spolu s českou veřejností jí koblihy. Stejně tak dali lesk nejveselejšímu svátku v židovském roce – Purim. „O Purimu vše muže být opačně, protože svátek připomíná událost, kdy vše vypadalo na vyhlazení Židů, ale dopadlo naopak – velmi dobře… Je to proto časem i různých bláznivin, děti se domluví, že přijdou do školy třeba v pyžamu– Součástí Purimu je pořádná hostina, podává se dobrota Hamanovy uši, pije se víno, je zde tradičně pobídka k ovínění…“, říká Diny.