24. září 2016

Už jste ve svém životě potkali člověka, který srší energií, optimismem a pozitivním přístupem k životu? Člověka, který i šedivý, chladivý den dokáže prohřát svým nakažlivým smíchem jako slunce časný jarní den? Tak to je Tereza. Tereza Knob-Brozek, která při narození nesla příjmení Brožkova. A přesto, nebo snad právě proto, je její život plný dramatických zvratů a překážek, které by pro mnoho jiných byly nepřekonatelné či vedli k totální destrukci osobnosti. Přinejmenším k zatrpklosti. Její příchod na svět – 21. srpna 1954 – byl plný štěstí. Z okna svého rodného pokoje se dívala na kostel svatého Štěpána i románskou rotundu v Praze. Nad pomyslnou kolébkou se skláněli hluboce věřící rodiče – otec lékař a matka kunsthistorička. Jenže mluvíme o první polovině padesátých let a tak pohádky je konec. Otce pro jeho původ i katolickou víru všemocná strana odtrhla z rodné Prahy a vyvrhla na slovenskou vesnici, kde započal svou celoživotní pouť vesnického lékaře. Matku, zaměstnanou v Národní Galerii a přispívající kulturní recenzent do Lidové demokracie, její mateřské povinnosti zpočátku uchránily před dramatickými perzekucemi. A tak Tereza už od dětství měla vlastně dva domovy: jeden v Praze a druhý u otce na Slovensku. A prožívala své baletní sny, co by členka baletní přípravky Národního divadla. Ale pak přišel další mezník v jejím životě…