31. října 2015

Vladimír Gončarov, Rus narozený v Kazachstánu, v Alma-Atě vystudoval konzervatoř. První angažmá získal v divadle P. I. Čajkovského v Permu, ale dlouho v Rusku tančit nezůstal. Jak říká, v té době se kultuře v Rusku moc nedařilo. Divadla zela prázdnotou a před prázdným hledištěm se mu prý špatně tancovalo a jeho ženě, operní pěvkyni, špatně zpívalo. Proto se rozhodli zkusit štěstí jinde. K životu si vybrali slovanské země, i proto, že věřili, že slovanský jazyk se jim bude lépe učit. Jejich první zastávkou bylo Polsko. Tady ale zůstali v angažmá jen krátce. „To, že jsem tady, je vlastně velká náhoda. Jednou k nám přijel na návštěvu kamarád, který v té době působil v Česku a tak dlouho nám vypočítával, jak dobře se mu u vás v divadle daří, že jsme si řekli – proč to taky nezkusit,“ vzpomíná Vladimír. V roce 1998 se přestěhovali do Čech a ještě v témže roce získal Vladimír angažmá v souboru Severočeského divadla, kde je sólistou dodnes. V roce 2008 byl oceněn cenou Thálie za výkon v inscenaci Cikánské kořeny.

Anna Balev už jako dítě zažila komunistickou represi. A vzpomínky na ni si nese celý život. Ten ji však náhodně nabídl řešení, jak tomuto systému uniknout. Anna se ze Štěpánova u Olomouce do New Yorku prostě vdala. Anně bylo dvacet let, když v Praze náhodou potkala Nicka, urostlého Američana, který, jako student architektury, právě cestoval po evropských městech. To se psal rok 1975. Dnes se píše rok 2015 a Anně je třiašedesát. S Nikem si pořídili dvě dcery, dům v New Yorku a apartmá v Miami. Celý život prožila v Americe, a přesto se stále cítí být „Hanačkou od Holomóca“ – vždyť hanáčtina byla první jazyk, kterým se naučila mluvit.