26. září 2015

Žít v Česku mi bylo souzeno, je přesvědčen umělecký truhlář a restaurátor Cezar Ciomaga z Jasy, kde se rumunské kořeny místních obyvatel mísí s Moldavskými. On a celá jeho rodina jsou Rumunové, ale v Rumunsku žít nechtěl. Táhlo ho to do Kanady. „Miluji práci se dřevem a Kanada pro mě byla místem, kde jsem se chtěl s rodinou usadit,“ vzpomíná Cezar. Když bylo synovi 12 let, rozhodl se svůj sen uskutečnit a odjel na západ. Sám. Manželka se synem zůstali v Rumunsku. Jeho první zastávkou na cestě se stal uprchlický tábor v Bílině u Českého Újezdu. Tady si chtěl vyřídit víza do Kanady. Místo toho zůstal. Podle něj to tak mělo být. „Nějak jsem cítil, že dál na západ to nebude nijak růžové. Nikdy jsem tam nebyl, takže to nemůžu potvrdit, ale je to prostě můj pocit. Už jak jsem jel k vám, jsem cítil, že čím víc se vzdaluji z našeho východu, tím jsou lidé – já tomu říkám dravější. Chybí Vám náš klid, naše mystika, naše vyrovnanost. A jsem přesvědčen, že kdybych se posunoval dál na západ, bylo by to ještě horší. Vy, lidé se západu jste se vzdali duchovních cest a vrhli se jen na materiálno a já jsem najednou cítil, že přesně tady u vás je ta hranice, za kterou nechci s rodinou jít,“ zdůvodňuje Cezar rozhodnutí, proč nepokračoval dál. Dnes je přesvědčen, že ho z vlaku vysadil jeho duchovní strážce, který ho provází celým životem. Jel prostě vlakem z Jasy a tady měl pocit, že jeho cesta končí. Kdyby prý tehdy vystoupil někde na jihu Čech, žil by dnes asi v Českých Budějovicích, nebo na Třeboňsku. Vystoupil ale na severu, a tak je dnes v Ústí nad Labem.

Italská malířka Silvia Vezzuto žije v České republice už 18 let. Ve svém ateliéru i na různých workshopech učí malovat všechny generace nadšených amatérů. Jejími žáky jsou děti, jejich rodiče a velkou základnu má i v generaci babiček. Její optimismus, životní elán a znalosti všech možných malířských technik jsou hlavními důvody, proč její společnost vyhledává tolik lidí, nejen Čechů.