2. února 2011

V Těšíně u mostu Přátelství byla v meziválečném období postavená nevšední polokruhová budova s ochozem - kavárna AVION. Rosalie Weisnerová, známá těšínská restauratérka se rozhodla postavit svůj podnik v r. 1933 (podle plánu známého těšínského stavitele Václava Nekvasila) a na tomto funkcionalistickém objektu umístila nápisy v češtině, polštině a němčině: Kavárna - Kawiarnia - Kaffehaus. Kavárna zde fungovala pouhých 7 let. Prosklená budova byla totiž vážně poškozená při výbuchu mostu v září 1939 a pak ji Němci zabrali jako židovský majetek.
Tak skončila reálná kavárna. Zůstaly jen dobové fotografie - a také "genius loci", který fascinoval a inspiroval mnohé umělce. Třeba Renatu Putzlacher a Jaromíra Nohavicu, kteří se spolu s herci Těšínského divadla rozhodli pokračovat v objevování dávné atmosféry tohoto místa a vytvořili pásmo literárně-hudebně-poetických pořadů "V kavárně AVION, která není". První se konal v roce 1996.
Vzpomínka na těšínskou kavárnu se objevila i v rámci známého televizního cyklu Šumná města, režiséra a scenáristy Radovana Lipuse. Na téma kavárny AVION, která není, vzniklo ještě několik rozhlasových a televizních pořadů, byly napsány desítky článků, dokonce i vědecké práce. Bez Kavárny Avion a jejich dvojjazyčných hudebně-poetických pořadů by určitě nevzniklo v roce 2004 úspěšné česko-polské představení Těšínského divadla s názvem Těšínské niebo. Jeho autoři, Jaromír Nohavica, Renata Putzlacher a Radovan Lipus se netají tím, že jim dávná kavárna učarovala.
A pak přišel čas, že se sny splnily - díky snahám nadšenců, místních podnikatelů, českotěšínské radnice (která napsala projekt a zajistila finanční podporu z fondů EU) a mnoha dalších se Avion zrodil jako příslovečný fénix z popela - sice jen jako replika, ale na stejném místě a podle dochovaných fotografií (dokonce i co se týče interiéru kavárny, který také navozuje atmosféru meziválečných let). Objekt se sice nejmenuje AVION (název už dřív používala jiná síť kaváren a přes všechny snahy dohodnout se od jeho užívání neustoupila) ale NOIVA, ovšem tento zrcadlový název není pro nikoho nerozluštitelnou hádankou. NOIVA má ambici uchopit genia loci tohoto zvláštního místa a znovu vytvořit prostor pro multinárodní a multikulturní setkávání, navázat na odkaz umělců či vzdělanců, kteří na tomto území žili nebo zanechali své stopy.

Na krátkých příbězích několika vzdělaných Romů ukazujeme aktuální stav romské problematiky.
MICHAL MIKO je z Rokycan, má 25 let a vystudoval sociální práci na soukromé Romské střední škole sociální. Hovoří anglicky, španělsky, polsky, romsky a česky. Působil v několika meziskových organizacích a má zkušenosti s prací pro Evropskou komisi. V současné době studuje romský jazyk a romistiku na Univerzitě Karlově. Rodiče nemají prakticky žádné vzdělání. Michalův bratr rovněž studuje VŠ. Ve společnosti neustále přežívá názor, že Rom, ač s vysokoškolským diplomem v ruce, je prostě méněcenný. To je začátek bludného kruhu - romské děti nemají přístup k dalšímu vzdělávání, etnikum je sociálně slabé, předsudky v české společnosti jim prakticky znemožňují jakékoliv další uplatnění - Rom je člověk, který pouze máchá krumpáčem a háže lopatou. Vzdělání je jedinou cestou ke zlepšení romské situace.
PAVEL BILY je z Prahy, pracuje jako romský asistent. Vystudoval evangelickou střední školu, studuje dálkově magisterský obor a pracuje na Základní škole na Havlíčkově náměstí v Praze. Školu navštěvuje 80 % romských dětí většinou ze sociálně slabých rodin. Na škole mají spoustu dětí, které bydlí na různých ubytovnách, kde nemají ani sprchu. Živoření způsobuje další problémy - drogy, kriminalita, alkohol. Děti nemají ani svačinu nebo základní pomůcky. Podle Bilyho by řešením byly např. Azylové domy (s rozšířenou nabídkou sociálních programů, které by nahradily ubytovny. Romové by se naučili základní věci - pracovat, platit nájem, aby začali od nuly a jejich život mohl být kvalitní. Mnozí jsou na sociálních dávkách a to se jim bohužel vyplácí.