S myšlenkou na usazení krajanů v Oceánii přišel jako první Milan Rastislav Štefánik. Ten přijel na Tahiti v roce 1910 s pověřením pozorovat Halleyovu kometu. Postavil hvězdárnu, ale kometu nebylo pro špatné počasí nakonec vůbec vidět. Štefánik potom zůstal na Tahiti skoro celý rok. Věnoval se budování meteorologických stanic, ale zabýval se také podnikatelskými možnostmi na Tahiti. Veškerou hospodářskou aktivitu ale omezoval kritický nedostatek pracovních sil. Štefánik a jeho přítel Amedee vymysleli plán - Amedee sežene pozemky a Štefánik přemluví Slováky, kteří zatím mířili jen do Ameriky, aby pokračovali až do Oceánie. Nápad dostal vlastenecký název Nové Slovensko. Taková myšlenka skutečně vznikla a existují o tom různé důkazy a navíc začali oba přátelé nápad i realizovat. Založili společnost a ta skutečně koupila pozemky, dokonce celý jeden ostrov. V literatuře bývá Nové Slovensko umísťováno na ostrov Tubuai, ale to je obecně tradovaný omyl, který se šířil, jak autoři opisovali jeden od druhého bez znalosti pramenů a geografie Oceánie. Pokud se podíváme do pramenů, je zřejmé, že šlo o úplně jiný ostrov. Štefánikův přítel Amedee na něm dokonce řadu dalších let hospodařil a pracovali tam i Češi. Lokalizace Štefánikova ostrova a jeho představení divákům je jednou z několika objevitelských lahůdek našeho cyklu.

Na Šefánikovu myšlenku navázal v roce 1923 Miloš Řivnáč. Jeho osobnost je další pozoruhodností našeho cyklu. Miloš Řivnáč pocházel z velmi vážené pražské rodiny, jeho příbuzní mají vlastní hesla v Ottově slovníku naučném. Děda František býval pokladníkem výboru pro výstavbu Národního divadla. Miloš zdědil po svých předcích podnikavost, ale nedostávalo se mu pravdomluvnosti. Byl příslušníkem pražské zlaté mládeže dvacátých let. Dovedl utratit značné sumy a když peníze nestačily, pustil se do hazardu a všelijakých podvodů a defraudací. Nakonec mu hrozil zatykač, a tak z jara 1923 po anglicku opustil Prahu. Nový domov našel na Tahiti. Inspirován Štefánikovým nápadem o vytvoření Nového Slovenska, oslovil veřejnost u nás vlastním projektem československé kolonie v údolí Papenoo na Tahiti. Přesvědčil řadu lidí a ti se skutečně na Tahiti vypravili. Projekt v údolí Papenoo se neuskutečnil podle představ a Čechoslováci museli hledat uplatnění jinde na Tahiti i na dalších ostrovech. Miloš Řivnáč se později stal známým hoteliérem. Jeho hotel Chez Rivnac byl první na Tahiti, který požíval tradiční tahitský dům fare jako bungalov. Dodnes se na Tahiti doptáte na "terrain Rivnac" a heslo "Rivnac" je ve všech encyklopediích na Tahiti.

Dalším podnikatelským projektem, jehož autoři se odvolávali na Štefánika, byla francouzsko-československá společnost Markézy založená v roce 1926. Ta nabízela štěstí až na odlehlém souostroví Markézy. Byl to velmi riskantní podnik za hranicí seriózního podnikání a jeho organizátory u nás stíhala policie. I tak se na Markézy vypravila skupina Čechoslováků. Působili hlavně na ostrově Nuku Hiva. Údolí, kde žili, nazvali Praga Toovii, ale místní lidé mu dodnes říkají Valle de Tchéco - údolí Čechů nebo České údolí. Kde to je, vám na ostrově ukáže opravdu každý.

K sousednímu ostrovu Hiva Oa, který je známý hlavně jako místo, kde je pochován malíř Paul Gauguin, se váže příběh ztraceného a zapomenutého Čecha Jana Duchka. Je to v podstatě dost smutný příběh člověka, kterému vážná tropická nemoc zabránila opustit zapadlou vesnici na ostrově. Jeho děti a vnuci se ale mají čile k světu a jsou to velmi schopní a úspěšní lidé. V telefonním seznamu Tahiti patří jménu Duchek velmi obsáhlý odstavec.

Autoři Ilustrované encyklopedie Francouzské Polynésie považovali za nutné čtenářům vysvětlit, co znamená slovo "Tchéco", a zařadili tento nespisovný výraz mezi hesla encyklopedie. Podle pravdy čtenářům sdělí, že "Tchéco" je hovorové označení pro kolonisty z Československa, kteří přijeli do Oceánie mezi válkami a mnozí z nich založili velké a významné rodiny.

Slovo "Tchéco" je používáno i pro označení potomků českých kolonistů a někdy nahrazuje osobní jméno, i když už jde o druhou nebo třetí generaci. Jsou to prostě "Čeko". Oficiální dějiny Francouzské Polynésie (7 svazků Memorial Polynesie Francaise, mezi spoluautory čteme i jméno Armelie Benacek, což je vnučka Jana Benáčka z Třebíče) věnují Čechům celou kapitolu výstižně nadepsanou Deziluze Čechů. Další kapitola je věnována Josefu Vychodilovi, rodákovi z Jesence u Prostějova (pozornost autorů si získal legionářskou anabází v Rusku), na jiném místě se dočteme o Miloši Řivnáčovi a dalších. Když Patrick O'Railly sestavoval encyklopedii významných osobností Tahiti, zařadil mezi takové osobnosti i M. R. Štefánika, Rudolfa Klímu, Jaroslava Otčenáška, Miloše Řivnáče, Emila Valentu i další české kolonisty.

Jejich potomci dnes už nemluví česky, ale stále dávají svým dětem jména Jiří, František, Václav, Svatopluk, Šárka, Danuška, Slávinka nebo Růženka. Protože neznají českou gramatiku, používají někdy jména v pátém pádu, jak to slyšeli u svého českého dědy, když na někoho volal třeba - Mirku... Jeden z pravnuků Jaroslava Otčenáška se dokonce jmenuje Malaška. Všichni v rodině si myslí, že je to české jméno, protože tak přece děda oslovoval svoje potomky - říkával jim "má lásko".

V našem cyklu samozřejmě šumí příboj a palmy sklánějí koruny k laguně, ale podstata je v dosud nevyprávěných příbězích Čechoslováků v Oceánii. Ti lidé tam nehledali dobrodružství. Přivedla je potřeba najít práci a nějaké místo, které jim zajistí lepší život než jejich vlast na prahu hospodářské krize. Přesto někteří prožili přímo literární osudy, o nichž dosud skoro nikdo nic nevěděl.