Jak seriál vznikal

Na Tahiti jsem se poprvé dostal díky rodině pana Josefa Vychodila v roce 1994. Starý pán, bylo mu tehdy 97 let, byl, jak psali v místních novinách, poslední originální Čech na Tahiti. Vzpomínal, že Čechoslováků tam bývalo víc, prý celá stovka. Jejich příjezd "organizoval nějaký Řivnáč, který pak měl na Tahiti hotel". Poprvé jsem také otevřel tahitský telefonní seznam a viděl celé odstavce Prokopů, Duchků, Otčenášků, Zimů a Benáčků. Říkal jsem si, to je zajímavá věc, až přijedu domů musím si o tom něco přečíst. To jsem taky chtěl udělat, ale po měsících hledání ve všech možných knihovnách a studovnách jsem došel k závěru, že knihu o Češích na Tahiti bych si musel sám napsat. Nemohu říct, že bych byl zklamaný, právě naopak. Pro dokumentaristu není větší potěšení než objevit zajímavý příběh, který ještě nikdy nikdo nevyprávěl. Příběh československé kolonizace v Oceánii právě takový je. Všechny dostupné informace měly jen podobu archívních pramenů nebo vzpomínek lidí, kterých se příběh osobně týká. Po prostudování desítek archívních kartonů, prolistování mnoha rodinných alb, starých deníků a korespondence i po zajímavých rozhovorech s řadou lidí se celý příběh pomalu začal objevovat jako obraz fotografie ve vývojce. Navíc příběh ještě není uzavřený a stále je doplňován novými epizodami. Například první Tahiťanka, která na Tahiti založila autoškolu, je Anička Kovaříková, která se v roce 2002 na rodný ostrov po padesáti letech vrátila.

Jiří Tesař, scenárista a režisér