Londýn byl největším městem světa poloviny 19. století. Inženýr Joseph Bazalgette přišel s pokrokovou vizí skutečného kanalizačního systému. Dokumentární drama BBC

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

V polovině 19. století se Londýn se ocitl na okraji propasti, když se město začalo topit ve vlastních splašcích. Nikdo nevěřil, že existuje pomoc. Až neznámý inženýr s vizí podzemní urbanistiky se pustil do nejrozsáhlejšího stavebního díla v Anglii. Stane se pro něj životním bojem proti viktoriánskému světu ve jménu moderní metropole. Jméno toho neznámého inženýra bylo Joseph Bazalgette. Tento film vychází ze skutečných událostí.

V roce 1948 se městem šířil strach. Neviditelný zabiják se pohyboval metropolí. V hlavním městě propukla cholera. Byla to nejhorší nemoc od doby morové epidemie. Nová nemoc byla záhadou. Nikdo nevěděl, jak ji léčit, nikdo neznal příčinu. Cholera udeřila, když už nedostačovala stará londýnská kanalizace a město páchlo výkaly. Obyvatelé začali mít podezření, že to má spojitost. Řeka Temže byla hnijící stokou plnou matně hnědé tekutiny. Odpověď na otázku, jak řešit londýnskou krizi, se snažili najít i členové Městské komise pro kanalizaci. Měli sice dobrý úmysl, ale vedou intelektuální spory. V srpnu 1849 však učinili nezvykle osvícené rozhodnutí. Jmenovali mimořádného inspektora pro kanalizaci – Josepha Bazalgetta. Jeho prvním úkolem bylo zaměření starých londýnských kanálů. Ty ale odváděly jen povrchovou vodu. Odpadní voda se vylévala do žump nebo se v noci odvážela. Ale s dvojnásobným počtem obyvatel si tento starý londýnský systém už nedokázal poradit.

A nový vynález – splachovací toaleta – celý problém ještě zhoršoval. Obsah mísy směřoval do starých kanálů. To způsobilo nepředvídatelný a značně nepříjemný problém. Starý kanalizační systém vyrostl původně kolem řek, které byly postupně vysoušeny a zastavěny. A v tom tkvěla podstata problému. Tyto stoky a potrubí měly odvádět jen dešťovou vodu, a ne záplavu odpadních vod. Při silných deštích už kanály nestačí kaly odvést a ty se začaly vracet zpět, stoupaly domovním potrubím a zaplavovaly sklepy i přízemí. Splašky se hromadily, stoupaly a prosakovaly podlahami. Nemajetné to postihlo nejhůře. V zoufalství 54 lidí napsalo dopis do The Times: Dovolte, abychom vás poprosili a úpěnlivě požádali o ochranu a pomoc z pozice vašeho úřadu. Prosíme vás, pane, udělejte něco. Vždyť v Londýně žijeme hůře než v divočině. My chudí, více než vy bohatí, žijeme v bahně a odpadcích. Zápach kanálů je odporný. Městská komise je sice v potaz brala, ale její členové neměli ani ponětí, co by měli dělat. A tak se také obrátili na The Times a vyzvali čtenáře, aby jim navrhli řešení. Bazalgette měl přečíst a roztřídit 137 odpovědí s mnohdy bláznivými nápady. Např. návrh předního vydavatele pana W. H. Smithe: vyvážet kal a splašky z Londýna nákladními vlaky. Nebo jinde se navrhovalo, aby byl pod celou délkou Temže postaven tunel? Je zjevné, že některé návrhy byly dílem potřeštěnců.

Žádný ze 137 návrhů nenabízí přijatelný, způsob, jak dostat odpadní vody z Londýna… Londýňané umírají po tisících a rozumný návrh stále chybí.

Celou tu dobu se cholera šíříla dál. Mnozí měli podezření, že už jen zápach kanalizace může stát člověka život… Byli přesvědčeni, že tuto nemoc roznáší hustá mlha vznášející se nad městem. Říkali jí „miazma“. Domnívali se, že miazma je všude kolem nás, že stoupá z dechu dvou milionů lidí, z kanálů, žump a jímek, z hrobů a jatek. Jednou přináší choleru, jindy spálu, chřipku, spalničky nebo neštovice. Po staletí, že se vznáší nad Londýnem jako anděl smrti.

Hřbitovy byly přeplněné. V East Endu se lidé začínali bouřit, protože chudí nemohli své mrtvé ani pohřbít. Mrtvá těla byla nepohřbena i celé týdny. Rodiny jedly a spaly vedle zemřelých… Kolem mrtvých těl pokládali cibuli, která měla překrýt jejich zápach.

Bazalgette si poznamenal: Žijeme v době, kdy je dětská úmrtnost zcela běžná. Ale proč by to tak mělo pokračovat? Moje matka přišla o čtyři děti, o dvě mé sesty a dva mladší mladší bratry. Žal ji málem připravil o život. Vyčistit Londýn je nejnaléhavější problém dneška, a přesto nám parlament nechce dát ani peníze, ani dělníky, abychom to mohli udělat. Než epidemie v zimě roku 1849 skončila, zemřelo více než čtrnáct tisíc Londýňanů. A přesto ti zbývající stále nechápali její příčinu. Nevěděli, co ji způsobuje, nebo jak zastavit její šíření. Bazalgete strávil roky zkoumáním a analyzováním problému, studoval nápady druhých. Schéma, které vymyslel, bylo založeno na velmi prostém principu: Přitažlivost zemská vytváří vodní spád! Londýn je postaven na údolních svazích. Jestliže se podaří zachytit obsah stok dříve, než se vypustí do řeky, můžeme využít vodní spád a odvedeme splašky pryč z metropole.

V Bazalgettových plánech už potrubí nebude přivádět kal do řeky uvnitř Londýna. Systém stok bude odvádět odpadní vody do Temže až u ústí, aby se tak splašky skutečně vylily do moře a nevracely se s přílivem zpět. Na konci stok by obrovské parní pumpy tlačily odpadní vody z podzemí nahoru, do obrovských rezervoárů, což by umožnilo řízené vypouštění odpadu do řeky za odlivu.

Originální názevSeven Wonders of the Industrial World
Stopáž49 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3