Budeme cestovat po celém světě, abychom poznali, jak rozmanití a úchvatní savci jsou. Nejrozsáhlejší přírodovědný cyklus BBC posledních let

Téměř všichni savci musí pravidelně chodit k vodě, aby se napili. A plavat dovedou i takoví, do kterých byste to nikdy neřekli. Málokdo by asi čekal, že se slon dobrovolně pustí do takové hloubky. Ve skutečnosti to mnozí z nich dělají docela pravidelně. Vědci se dokonce domnívají, že předkové slonů kdysi trávili ve vodě mnohem víc času a chobot se původně vyvinul jako orgán, který jim zde pomáhal dýchat. Je to v podstatě šnorchl. Je jisté, že sloni se rádi koupou i dnes, a když potřebují, přeplavou třeba hlubokou řeku. Existují ale savci, kteří jsou ve vodě tak často, že se stala jejich skutečným domovem.

Ve sladkých vodách najdete nejrůznější potravu: živočichy i rostliny. Během evoluce se proto vydaly pod hladinu různí savci. Některé druhy ale hlad zavedl do mnohem větších a nebezpečnějších vod – na moře. Že se savci vydali hledat štěstí i sem, není žádným překvapením, vždyť moře a oceány pokrývají dvě třetiny naší planety.

Vodní hmyzožravec se šnorchlem

Vychuchol patří do starodávné skupiny hmyzožravců, která žila už v době dinosaurů. Podobně jako jeho suchozemští blízcí příbuzní rejsci se živí hmyzem, červy a měkkýši. K lovu pod vodou je vybaven zvláštním orgánem, šnorchlem, jakousi miniaturní obdobou sloního chobotu. Má také velmi hustou srst, která mu pomáhá udržet ve vodě vnitřní teplotu. Pohyblivý čenich mu navíc slouží jako citlivá sonda, kterou mezi kameny a štěrkem hledá na dně potoka potravu. Jeho tělo je ale příliš lehké, proto mu dělá potíže udržet se delší dobu pod vodou a zřídkakdy vydrží u dna déle než několik minut. A když něco uloví, musí zpátky na suchou zem, kde teprve kořist spořádá.

Klikněte pro větší obrázek Vydry mořské, ačkoliv její předkové byli suchozemští masožravci podobající se dnešním lasičkám, tráví na moři celý život, a to převážně sháněním potravy. Vzhledem ke své velikosti mají zřejmě ten největší apetit ze všech savců na světě. Na některých místech, jako například v kalifornských vodách, je velká část potravy ukryta uvnitř tvrdých schránek. Aby si vydra s nimi mohla poradit, musí nejdříve vylovit z mořského dna vhodný kámen. Na hladině si pak lehne na záda, kámen si položí na břicho a použije ho jako kovadlinu. Vydra je v tom tak zběhlá, a má tolik energie, aby dokázala za den vylovit, rozbít a sníst množství měkkýšů odpovídající čtvrtině její váhy.

Vydra mořská má na jednom čtverečním centimetru víc chlupů než člověk vlasů na hlavě. Její srst je nejhustší v celé živočišné říši. Její izolační schopnosti závisejí na množství vzduchu, který obsahuje, a tak vydry každý den tráví značnou dobu foukáním do husté podsady. Když se vydra ponoří, část vzduchu ze srsti sice unikne, ale pořád je v ní zůstává dost, aby vydra pohodlně udržela stálou teplotu těla. Taková chlupatá kombinéza je velmi účinný izolátor, který jí umožňuje žít i v mrazivých vodách u břehů Aljašky. Hřejivá kožešina se ale téměř stala její záhubou. Lidé si jí cenili natolik, že vydry lovili tak intenzívně, až je málem vyhubili.

Lachtani a tuleni – potomci lasice a medvěda?

Klikněte pro větší obrázek U tichomořského pobřeží Severní Ameriky loví také lachtan kalifornský. Předkové lachtanů se zřejmě vypravili do vody ještě dřív než vydry, protože jejich končetiny jsou mnohem víc adaptovány na plavání. Z předních nohou se stala pádla a ze zadních široké ploutve. Navíc se u nich vedle husté srsti vyvinul ještě jeden izolační prostředek – silná tuková vrstva pod kůží. Stále jim ale zůstaly ušní boltce, kterými se odlišují od tuleňů.

I když se všechny čtyři končetiny změnily v ploutve, přední jsou dostatečně silné, aby udržely tělo lachtanů ve vztyčené poloze. Zadní se zase dokáží přesunovat dopředu, a lachtani tak mohou po souši chodit. A navíc zde také rodí svá mláďata. Taková pláž musí být chráněna před velkými vlnami i před predátory, a protože jich není mnoho, bývají většinou přeplněné.

Lachtani a tuleni zřejmě pocházejí ze společného předka, který byl něčím mezi lasicí a medvědem. Tuleni se ale životu ve vodě přizpůsobili víc. Zcela ztratili malé ušní boltce, díky čemuž mají jejich hlavy hydrodynamičtější tvar, a jejich zadní nohy se tak zkrátily, že už na souši nemohou pomáhat plazivé chůzi. Tuleni se proto na zemi mohou jen plazit nebo klouzat.

Vzhledem k tomu, že tuleni žijí na Antarktidě a Arktidě, kde je moře zamrzlé, může nastávající matka vylézt z vody prakticky kdekoli. Tulení matky se dostávají z vody dýchacími otvory v ledu, vedle nichž si hloubí ve sněhu malé dutiny, kde rodí mláďata. Samci jim nemohou vládnout jako lachtani ve svém harému a samice se mohou starat o mláďata v poměrném klidu. Ve vodě vydrží asi 20 minut bez nadechnutí, ale musí ale pravidelně ošetřit dýchací otvory v ledu, aby nezmrzly. V Antarktidě, která je vzdálená od všech kontinentů, mají malí tuleni obrovskou výhodu v tom, že je zde neohrožují žádní suchozemští predátoři. Na Arktidě ale panují zcela odlišné podmínky pro život. Pevnina totiž sahá daleko za polární kruh, a proto se sem snadno dostanou šelmy jako polární lišky nebo lední medvědi, již mají neobyčejně citlivý čich a pach tuleně, který vylezl z vody, dokáží zachytit na téměř kilometrovou vzdálenost. Mláďata tuleňů první týdny po narození neumějí plavat, a jejich přežití proto závisí na tom, zda je v úkrytu pod sněhem nikdo nenajde.

Vodní vegetariáni

Vydry, tuleni a lachtani jsou potomci starodávné skupiny masožravých savců, které voda lákala natolik, že se z nich stali rybáři. Přibližně před 35 miliony let se ale do vody vydali i dávní býložraví savci. Pod hladinou je čekalo množství vodních rostlin, zvláště v mělkých sladkých vodách.

V teplých a čistých vodách dodnes žijí kapustňáci. Taková místa si vybírají jednoduše proto, že rostliny, jimiž se živí, rostou jen tam, kde je dostatek světla. Jsou tak velcí, že je nemůže napadnout žádné zvíře. A vzhledem k tomu, že mají dostatek potravy, nemusejí umět rychle plavat. Jejich přední končetiny se přeměnily v krátké ploutve, s kterými pádlují nebo se lehce odrážejí od dna. Dosud na nich mají kopýtka, pozůstatek dob, kdy chodili po zemi. Zadní nohy zato zmizely docela. Při plavbě kapustňáky pohání pomalé, zato velmi účinné mávání obrovského ocasu. Zajímavý je i jejich horní ret, který je tak svalnatý a pohyblivý, že s ním mohou trhat listy a strkat si je do tlamy.

Mistři zvukové komunikace

Ne každý z vodních savců ale žije ve vodách čistých. Ve vodách plných kalu, kde je vidět sotva na několik centimetrů, je zrak prakticky k ničemu. Například takový delfínovec ganžský je dokonce téměř slepý. K lovu ryb, kterými se živí, využívají delfíni echolokaci – vydávají zvuk a podobně jako sonar zachycují jeho odraz.

Zvláštní způsob lovu vynalezli delfíni na jihovýchodním pobřeží USA, v Georgii a obou Karolínách. Pohybují se pomalu dopředu a dozadu a ženou k říčnímu břehu hejno ryb. Vlna jich na bahnitý břeh vyplaví několik desítek, které delfíni bez potíží seberou. Dostane se také na racky, kteří umějí dobře odhadnout, kde k takovému manévru dojde. Smělá strategie závisí na několika předpokladech: prvním je perfektní týmová práce vyžadující schopnost všech členů skupiny vzájemně komunikovat, dalším vysoká inteligence.

Na podobný způsob lovu se dá narazit i u mořských delfínů skákavých, jejichž hejno může mít až několik set členů. Když se jim podaří odříznout část hejna sardinek, plavou kolem nich, aby je nahnali k sobě. Postupně tak vzniká obrovská koule plná rybího masa. Delfíni hejno vytlačují nahoru k hladině, aby jim nemohlo nikam uniknout, a nakonec si ve změti těl mohou za vynaložené úsilí vybrat odměnu.

Klikněte pro větší obrázek keporkakové mají zvláště složitý systém komunikace. Vyluzují hluboké tóny, které jsou téměř mimo rozsah našeho slyšení. Když plavete v jejich blízkosti, zvuky rozechvívají celé vaše tělo, podobně jako hluboké tóny kostelních varhan. Tyto zvuky putují ve vodě nejdál a zřejmě mají za úkol oznámit dalším samcům, že jejich původce je zde. Ještě složitější nápěvy jsou určeny samicím, které lákají k páření. Všichni samci keporkaků v určité části oceánu vydávají stejnou sekvenci zvuků, čili notují stejný nápěv. Každý z nich si ale může vybrat některou frázi a několikrát ji opakovat. Celá píseň trvá až půl hodiny. Jakmile skončí, samec ji opakuje znovu a tak to jde stále dokola. Jeho vystoupení může trvat i několik dní.

Velryba vážící dvakrát víc než největší dinosaurus

Plejtváci obrovští mají místo zubů mají kostice, což jsou desky z rohoviny vyrůstající z horní čelisti, jejichž okraje jsou roztřepené v tuhé štětiny. S jejich pomocí cedí kril, drobounké korýše podobné garnátům, kteří nejsou větší než nehet malíčku. Na jeden hlt polkne tunu vody plné krilu. Ten je tak výživný, že se plejtvák obrovský stal největším živočichem, který kdy žil na naší planetě. Je dlouhý 30 metrů a váží skoro dvakrát víc než největší známý dinosaurus. Do plic se mu vejdou 2000 litrů vzduchu, což je pětisetnásobek kapacity člověka. Srdce je velké asi jako menší rodinný vůz, stahuje se jen pětkrát nebo šestkrát za minutu a pohání 10 tun krve procházející více než milionem kilometrů krevních cév. Na souši by nic podobného žít nemohlo, protože žádné kosti nejsou tak silné, aby tuto váhu unesly. Tak mohutné zvíře proto můžete spatřit pouze v moři.

Jedním vydechnutím plejtvák vyfoukne z dýchacího otvoru 90 % použitého vzduchu a nasaje nový. Pro srovnání, většina suchozemských zvířat dokáže na jeden dech vyměnit jen 15 % vzduchu. Velryba ukládá kyslík nejen v krvi, ale i v ostatních tělesných tkáních svého obrovského těla, a díky tomu může zůstat pod vodou půl hodiny a někdy i déle. Vodou tento kytovec klouže tak hladce, že ho pomalé pohyby obrovského ocasu ženou rychlostí téměř 40 km/h. A když otočí své stotunové tělo směrem dolů, dokáže se ponořit do hloubky 150 i více metrů, kde vzájemně, podobně jako delfíni, komunikují pomocí zvuku.

Největší varlata na světě

Klikněte pro větší obrázek V blízkosti patagonského pobřeží se shromažďují velryby jižní. Samci oznamují svůj příchod úchvatnými skoky, při nichž sto tun vymrští do výšky jedno mávnutí obrovitého ocasu. Zvuk nad mořskou hladinou připomíná ránu z děla.

Velryby v těchto vodách demonstrují řešení problému, který je pro všechny savce žijící trvale v moři životně důležitý – jak se ve vodě pářit. Samice bývá obklopena několika rozvášněnými samci. Jestliže ale ještě není připravená k páření, převrací se na záda, aby se samci nemohli dostat k jejím genitáliím. Když se otočí na břicho a zamíří pod hladinu, je připravena samce přijmout. V podbřišku samců se rozevře štěrbina, ze které se vysune až čtyři metry dlouhý a velmi pohyblivý penis. Jejich varlata jsou největší na světě – váží přibližně tunu a vytvářejí desítky litrů spermatu. Jeden výron může vypláchnout z pochvy samice všechno, co tam bylo předtím. Proto je možné, že se otcem nestane ten, kdo se samicí kopuloval první, ale ten poslední.

Některým savcům – přestože začínali se čtyřma nohama, tělem bez ploutví a museli udržovat stálou vnitřní teplotu a dýchat vzdušný kyslík – se podařilo osídlit vodní říši této planety. My sami jsme je před několika desítkami let začali následovat. Potřebujeme k tomu ale umělé ploutve a lahve se stlačeným vzduchem. Je toho ještě mnoho, co se o nich a jejich způsobu života musíme naučit. Většinu mořských savců není snadné sledovat. Proto bude trvat ještě hodně let, než budou odhalena všechna jejich tajemství.

Originální názevThe Life of Mammals / The Life of Mammals
Stopáž49 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument