Budeme cestovat po celém světě, abychom poznali, jak rozmanití a úchvatní savci jsou. Nejrozsáhlejší přírodovědný cyklus BBC posledních let

Maso – svalovina savců – je nejhodnotnější a nejvydatnější potrava, kterou v přírodě můžete najít. My, lidé, jsme proto pro jeho produkci vyčlenili značnou část zemědělské půdy. Nejznámější z masožravců jsou dvě čeledě. První jsou šelmy kočkovité, druhou šelmy psovité. Zástupci obou ovládají plížení a stopování kořisti i zabíjení. Např. serval je tak mrštný, že dokáže chytit ptáka v letu. Nejstarší fosilní pozůstatky masožravých savců jsou staré okolo padesáti milionů let. Byly nalezeny v Severní Americe. Vypovídají o tom, že tato zvířata žila ve větvích stromů a lovila ptáky.

Kuna, jeden z potomků nejstarších masožravých savců, loví s pomocí svých dlouhých drápů, které umí částečně zatáhnout, na stromech dodnes. Většina takových živočichů už si ale potravu shání na zemi. Nejznámější jsou dvě čeledě masožravců – šelmy kočkovité a psovité. Zástupci obou čeledí ovládají plížení a stopování kořisti, stejně jako i zabíjení.

Psovité šelmy

Psi jsou potomky pravěkých šelem ze Severní Ameriky. Brzy se začali šířit po celém světě, přičemž se jejich tělesná stavba přizpůsobovala novým podmínkám.

Psi na Sahaře i v Arktidě

Klikněte pro větší obrázek Jsou mezi nimi i oblasti s tak extrémními klimatickými podmínkami, jako je Sahara. Fenek, psovitá šelma, která zde žije, patří do příbuzenstva lišek. Velké uši mu pomáhají chránit se před přehřátím. Je tu takové sucho, že každá kapka vody je vzácností, a fenek proto používá uši jako výměník tepla. V husté síti vlásečnic probíhajících těsně pod povrchem kůže na uších se mu ochlazuje krev. Uši mu kromě toho pomáhají zachytit i ten nejslabší zvuk včetně tichého hrabání pod povrchem. Tam se může vyskytovat třeba hmyzí larva, která fenkovi v prostředí, které mu jen málokdy umožňuje napít se vody, poskytne velmi cenné tekutiny. Mnohem nebezpečnější je ulovit pouštní zmiji. Fenek ví, že musí zbavit hada možnosti použít jedové zuby. Hadí jed zabíjí, jen když se dostane přímo do krevního oběhu. Za předpokladu, že fenek nemá v ústní dutině žádnou ránu, mu jed v žaludku nemůže uškodit.

Psovité šelmy za polárním kruhem vypadají úplně jinak. Dlouhé uši by rychle omrzly, polární lišky je proto mají zakrnělé. Zato jejich srst je dlouhá a má velice hustou podsadu. Srst má bílou barvu, která je ve sněhu tím nejlepším maskováním. V létě ji liška vymění na tmavší a o dost kratší. Je to také doba, kdy lišky rodí mláďata, a kdy v žádném případě nehrozí nedostatek potravy. Na útesech totiž hnízdí mořští ptáci, jako jsou třeba alkouni, a přestože sídlí tak vysoko, že na ně lišky nemohou, moc dobře vědí, že mláďata jednou budou muset vyletět na moře. A to se ne každému při jeho prvním letu podaří. Protože čas hojnosti nebude trvat dlouho, myslí lišky nejen na spotřebu, ale, tak jako mnoho dalších psovitých šelem, si zbylou kořist zahrabe do země. V chladném podnebí zůstane maso poživatelné celé měsíce.

Komunikace prostřednictvím pachu

Všechny psovité šelmy komunikují prostřednictvím pachů. Nikdo v tomto směru ale není tak „výřečný“ jako hyena. Používá k tomu pachovou žlázu pod ocasem. Pach z mazlavé látky velmi rychle vyprchá. Má sdělit ostatním členům smečky, že tu jeho původce byl třeba před půl hodinou, takže tady nemá smysl pátrat po potravě. Druhá kapka obsahuje pach, který vydrží velmi dlouho a hyeny si jím označují svoje teritorium. Hyena o tom uvědomuje své okolí zhruba každých 400 metrů. Čich tedy hyenám umožňuje rozdělit poušť na revíry mezi jednotlivé rodinné smečky a zajistit, aby byl využit každý zdroj potravy. Hyeny se většinou živí zdechlinami, ale nepohrdnou ani bezbranným mládětem. Na jihozápadním pobřeží Namibie jsou například obrovské kolonie mořských savců. Ve chvíli, kdy se matky jdou ochladit do moře a mláďata na souši nikdo nechrání, mají hyeny jednoduchou příležitost k lovu. Hyena odnáší kořist ke své rodině, aby se rozdělila s ostatními.

Klikněte pro větší obrázek Psi pralesní jsou dosud nejzáhadnějšími a nejméně prozkoumanými psovitými šelmami. Žijí v deštných amazonských pralesech a dávají přednost mokřadům podél břehů řek. Jejich smečka putuje v přesně stanoveném pořadí: vepředu samice, vedené tou nejstarší z nich, vzadu samci. Jejich těla se na toto prostředí velmi dobře adaptovala. Krátké nohy jim umožňují rychle se pohybovat ve spletitém podrostu, mezi prsty na nohou mají kožovité blány, které jim usnadňují plavání. Jsou to jediné psovité šelmy s plovacími blánami. Mezi jejich hlavní kořist patří hlodavci, po jejichž cestičkách běhají. Občas loví i vodní živočichy. Problém je ovšem jednak v tom, že jen málo vodních živočichů vydává nějaký pach, a druhak v tom, že když tito psi loví ve vodě, musejí vedle čichu používat i zrak a také být připraveni na smočenou tvář.

Nejúspěšnější psí lovci

Klikněte pro větší obrázek V africké savaně se po čtyřech pohybuje mnohem víc masa než kdekoli jinde na světě. Psi hyenoví jsou nejúspěšnější lovci vůbec. Když se vypraví na lov, v 80 % případů jsou úspěšní. Loví společně v sehrané smečce, a to někdy i padesátičlenné. Vyberou si nějaké zvíře, často třeba velkého pakoně, a snaží se je společnými silami strhnout k zemi. Mohou k tomu použít jen zuby, kterými se zakousnou do těla oběti. Nemají pohyblivá zápěstí, kterými by mohli strhnout zvíře na stranu, a jejich drápy se na rozdíl od koček nedají zatáhnout, takže je mají od věčného běhání tupé. Všechna štěňata jsou potomci dominantního páru. Za normálních podmínek se nikdo jiný nepáří. Navracející se lovci jsou proto strýcové a tety nebo bratři a sestry štěňat. Mláďata se každou chvíli perou, jako ostatně všechny děti, ale také si navzájem dávají potravu, jako to budou dělat celý život.

Vlčí smečka, podobně jako u psů hyenových, je vedena nejstarším párem, který se jako jediný rozmnožuje. Mezi členy smečky panuje přísná hierarchie – jedna pro samce a druhá pro samice. Společenské postavení je denně potvrzováno lízáním tlamy, plazením a vyskakováním. Tyto rituály jsou zvláště intenzivní před společným lovem. Upevňování společenské hierarchie má každému lovci připomenout jeho místo ve smečce.

Kočkovité šelmy

Stáda kopytníků v Severní Americe se svou velikostí někdy vyrovnají obrovským stádům v Africe. Zde se poprvé objevili zástupci další velké skupiny predátorů, kočkovitých šelem.

Šelmy společenské i samotářské

Klikněte pro větší obrázek Přestože se několik set metrů od lvů prochází ve dne neskutečné množství masa, nevěnují mu žádnou pozornost. Loví totiž především v noci, zatímco za denního světla se raději na nějakém chladnějším místě schovávají před vedrem a odpočívají. V noci je také menší šance, že je kořist zpozoruje, zvlášť když mají citlivý zrak. Zrcadlovité sítnice na zadní stěně oka společně s široce otevřenými zornicemi umožňují, že v noci vidí osmkrát lépe než lidé. Když uvážíme, jak jsou lvi silní a nebezpeční, je život ve smečce obdivuhodně klidný a harmonický. Stejně jako společně loví, pomáhají jeden druhému s výchovou mláďat. Kojící matka dokonce dovolí mláděti jiné lvice, aby se od ní napilo mléka. Lvice ve smečce jsou téměř vždy sestry. I přesto je jejich tolerance a spolupráce obdivuhodná a mezi kočkovitými šelmami zcela neobvyklá. Většina kočkovitých šelem totiž žije samotářsky a loví sama.

Klikněte pro větší obrázek Samice geparda má velkou odpovědnost. Té její sestry ani otec mláďat nepomohou a o všechno se musí starat sama. Obstarat dostatek potravy pro mláďata a pro sebe není nic snadného, zvlášť když ji potomci následují a jsou pro ni při shánění potravy spíše zátěží než pomocí. Dokud je její vzdálenost od kořisti větší než 30 metrů, je schopna jí uniknout. Obě strany jsou si toho vědomy. Gepardí samice nechce plýtvat energií a nevyrazí, pokud nebude své kořisti dostatečně blízko. Když se už ale rozeběhne, odráží se tak rychle, že téměř polovinu doby jsou všechny její nohy nad zemí. Doslova letí. Nejpomalejší z pronásledované smečky se už žádného nezúčastní.

Ztělesnění krásy a elegance, které přináší smrt

Velké kočkovité šelmy jsou rozšířeny na mnoha místech světa. Jedna z nich je schopná přizpůsobit se nejrůznějšímu prostředí a žije v tropických džunglích od Konga po Vietnam, v pouštích od Alžírska po Írán, a dokonce i ve skalnatých horách na severu Indie. Levhart. Ze všech velkých kočkovitých šelem je to nejlepší lovec. V Africe loví především gazely. Pokládá tlapy s největší opatrností. Žádný pes se nedokáže plížit tak nenápadně jako kočka. Nevyrovná se jim ani v rychlosti, s jakou dokáží usmrtit svou oběť.

Tygři. Kdysi byly tyto velkolepé šelmy pány země – ztělesnění krásy a elegance, které přináší smrt. Dokud lidé nevynalezli účinné zbraně, byl tygr predátorem na samém vrcholu potravního řetězce. Uniklo mu jen málokteré zvíře a ohrozit ho nemohlo žádné. Každý predátor potřebuje svoje loviště. To muselo nevyhnutelně vést ke konfliktu s člověkem. Kdysi žili tygři téměř po celé Asii, jenže na mnoha místech už byl tygr vyhuben. Velké kočkovité šelmy mají rády stejný druh masa jako lidé. Dokonce si občas pochutnají i na člověku. Tyto dva odlišné živočišné druhy tedy spolu nemohly žít v míru.

Originální názevThe Life of Mammals / The Life of Mammals
Stopáž49 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument