Budeme cestovat po celém světě, abychom poznali, jak rozmanití a úchvatní savci jsou. Nejrozsáhlejší přírodovědný cyklus BBC posledních let

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Hlodavci jsou schopni se prokousat prakticky čímkoli. Na rozdíl od většiny ostatních savců jim celý život dorůstají zuby, takže to, co obrousí, se jim neustále obnovuje. Vyzbrojeni těmito zázračnými zuby se hlodavci stali nejúspěšnější a nejpočetnější skupinou savců. Jednou z největších skupin jsou myšovití, do níž patří více než 1300 druhů, jejichž zástupci se živí především semeny. Další hlodavci zase používají hlodavé zuby k ohryzávání tvrdých stonků a někteří si dokonce poradí i se vzrostlými stromy. Tělo hlodavců se umí velmi dobře přizpůsobit. Díky tomu se vyvinulo v nesčetné množství různých tvarů a velikostí odpovídajících rozmanitým životním stylům. S hlodavci je proto možné se setkat téměř všude na světě.

Zásoby na zimu

Někteří hlodavci dobře šplhají po stromech, jako třeba veverky. Svými ostrými zuby otevírají nejrůznější plody, ke kterým se většina savců ani nedostane. Zlatým hřebem jídelníčku většiny veverek jsou často žaludy. Dub obvykle dává na podzim velkou úrodu, na což veverky čekají veverky, protože se musí pořádně vykrmit, aby si vytvořily zásoby tuku na zimu. A také si musí nějaké žaludy zahrabat, aby měly v horších časech co jíst.

Pro veverky karolínské ve virginských lesích ve východní části USA to ale není tak jednoduché. Rostou tu totiž dva druhy dubů – červený a bílý. Jejich žaludy vypadají skoro stejně, jenomže žaludy dubu bílého klíčí téměř okamžitě a spotřebovávají zásoby živin v jádru, zatímco žaludy dubu červeného klíčí až druhý rok na jaře. Veverky se naučily oba druhy rozeznávat a podle toho s nimi zacházejí. Když veverka najde žalud dubu bílého, okamžitě ho sní, protože jinak by začal brzy klíčit, naopak žalud dubu červeného téměř vždy zahrabe, aby měla zásobu na zimu. Veverky jsou přitom barvoslepé, proto to, který mohou sníst hned a který by si měly schovat na později, jim napoví čich.

Veverka ušatá zase používá své řezáky k uštipování špiček větví borovice těžké, jejíž kůra je velmi výživná a poskytuje cenný zdroj potravy, zvláště když je zima dlouhá a šišky už docházejí. Veverky ušaté jsou tak specializované na svou potravu, že mohou přežít pouze tam, kde je dostatek tohoto druhu borovic.

Kdo v tlamičce unese stovky semen?

Klikněte pro větší obrázek Rostliny, které se rozmnožují semeny, rostou skoro po celém světě. Hlodavec, který by si chtěl udělat zásobu drobných semínek, by musel nejdříve vyřešit otázku přepravy. Odnášet jedno po druhé, jako to dělá veverka s žaludy, by bylo zoufale nepraktické. V Mohavské poušti v Kalifornii žije drobný hlodavec, který tento problém vyřešil. Tarbíkomyš má roztažitelné lícní torby a je schopna odnést najednou stovky těchto semen. Zadní nohy nesou váhu celého těla, předníma nohama, které pracují v skrytu pod bradou, si zase hází do tlamičky semena.

Sviští matky nutí dcery k potratu

Klikněte pro větší obrázek Svišti tvoří trvalé páry a samice se páří pouze s jediným partnerem. Když koncem jara vylezou po zimním spánku ze svých děr, okamžitě začnou obnovovat hranice svých teritorií. Tou dobou se sviští rodina skládá z dospělého páru a několika mladých samic z loňského vrhu – samečci byli vyhnáni. Dospělé dcery mohou zůstat, jejich matka je ale neustále terorizuje, aby v případě zabřeznutí potratily. To má svůj účel později v zimě. Tělesná teplota dospělých svišťů zimujících v noře klesá na 2 °C, ale mláďata si s tak malou váhou si nemohou dovolit, aby jejich teplota klesla stejně hluboko, a dospělí je musí zahřívat. Víc než jeden vrh mláďat – obvykle jich mívají 4 až 6 – by ale nezvládli. Žijí pouze z tukových rezerv, které si vytvořili přes léto a které jim musí vydržet až do dubna.

Bobři – stavitelé hrází

Klikněte pro větší obrázek Dostatek potravy i v krutých zimních měsících si dokáže opatřit bobr. I když se bobři dokáží bez problému pohybovat po souši, nejlépe se cítí ve vodě. Zadní nohy opatřené blánami a velký ocas připomínající pádlo dělají z bobra vynikajícího plavce, který se pohybuje stejně dobře na hladině jako pod ní. Bobři se podobně jako svišti živí všemi druhy rostlin a žerou s oblibou kůru stromů a listí.

Bobři jsou vynikající stavitelé. Budují si velké nádrže, jejichž hlavní část je vždy tvořena kameny, z vnější strany jsou vyztuženy větvemi a na vnitřní straně utěsněny jílem a rostlinami. Hráz je pro bobry tak důležitá, že když objeví nejmenší trhlinu – obvykle uslyší crčící vodu – okamžitě ji začnou opravovat. Díky tomu, že zaplaví okolní les, se mohou bezpečně dostat ke svému hlavnímu zdroji potravy. Aby mohli plavat ještě dál, hloubí směrem do lesa síť kanálů, která jim umožňuje dopravovat do jezera celé větve. V místě, kde je voda nejhlubší, zamáčknou větev do bahna na dně jezera, a ta zde vydrží čerstvá po celou zimu, kdy je hladina pokryta ledem. Je to jakási „bobří spižírna“. Na jedné straně jezera pak stojí bobří hrad: pevnost postavená z větví a kamenů, která je tak pevná, že se do ní nedokáže prohrabat ani medvěd. Do doupěte se dá dostat jedině dlouhou chodbou z jezera. Vrátit se sem tak mohou, aniž by na vteřinku vystrčili hlavu z vody.

Hlodavčí jesle

Klikněte pro větší obrázek Syslové Beldingovi žijí v kalifornských horách, kde si hloubí nory blízko u sebe, takže je vždy dost hlídačů, kteří vyšlou varovný signál pokaždé, když se blíží nějaké nebezpečí. To je zvláště důležité v době, kdy je tu spousta mláďat. Na stráži stojí vždy nejméně jeden nebo dva dospělí, takže mláďata se mohou krmit v relativním bezpečí. Téměř všechny samice jsou nějak spřízněné – jsou to matky, sestry, dcery, a každá se stará o synovce a neteře stejně pečlivě, jako by byly její vlastní. Jakmile stráž spatří nějakého dravce, jako třeba orla nebo rysa, hned vydá varovný signál.

Klikněte pro větší obrázek Podobné jesle fungují i u velkého hlodavce žijícího na větrem ošlehaných patagonských pláních, u mary. Zde ale skupina mláďat patří různým rodičům. Všechna hlídá jeden dospělý pár, zatímco ty ostatní jsou na pastvě. Je to možná zvláštní, ale protože dospělí nemusí být příbuzní, výměna stráží neprobíhá vždy hladce. Mary se chovají, jakoby to byli rivalové a ne přátelé. Protože se během pastvy musejí pohybovat po rozlehlých pláních, vyvinuly se u mar tak dlouhé nohy, že vypadají spíše jako antilopy než hlodavci. To je možná důvod, proč neumí moc dobře hrabat a raději kradou brlohy sovám králičím. Okolo nich se zdržují mláďata, aby se v případě nebezpečí měla kam schovat. Pro dospělé je ale nora příliš malá a nezbývá jim nic jiného než utéct.

Největší hlodavci na světě

Klikněte pro větší obrázek Jihoamerické kapybary jsou stejně jako mary příbuzné morčat, vedle nich ale vypadají jako skuteční obři. Jsou to největší hlodavci na světě. Když chtějí, dokáží cválat stejně rychle jako menší kůň. Přestože jsou na souši čilé, stejně dobře se cítí ve vodě. Každé stádečko se skládá z rodin čítajících zhruba 20 jedinců, kteří se drží stále pohromadě. Jsou v nich matky, dcery, děti, vnuci a jeden dominantní samec. Teritorium si označuje pachem ze žlázy na vrchní straně čenichu a zuřivě napadne každého soka, který se odváží příliš blízko k jeho rodině, zvláště k samicím.

Kapybary se pasou na suchých pampách, dokonce mohou připomínat velká stáda pasoucích se zvířat na savanách východní Afriky, a svoje hlodavé zuby používají ke spásání trávy. Nejlépe se však cítí ve vodě. Mají mastnou srst, která ji nepropouští, a na nohou plovací blány. Oči, nozdry a uši jsou umístěné vysoko na hlavě, takže kapybary mohou být skoro celé ponořené a přitom slyší, vidí a cítí, co se děje na břehu. Dobře se jim to hodí v období dešťů.

Žijí jako včely a mravenci

V pustině na severu Keni žije rypoš lysý. Tráví téměř celý život pod zemí a své ostré zuby používá k hloubení děr. Jeho pysky se zavírají až za zuby, což zabraňuje, aby se mu při hrabání dostala zemina do úst. S pomocí tohoto vynikajícího vybavení rypoši hloubí složité systémy chodeb, které vycházejí z centrální komory, v níž se shromažďují a drží své mladé. Všechna mláďata patří největší samici, zakladatelce kolonie. Ostatní zvířata, a může jich být i stovka, jsou její potomci. Žádné z nich se nebude pářit, dokud bude matka naživu. Jejich jedinou prací je hloubit dál chodby a hledat hlízy a kořeny. Když se rypošové potkají, podle čichu zjišťují svoje společenské postavení, a mladší musí prolézt pod starším. Rypoš hloubí své chodby v podstatě naslepo a na hlízu musí doslova narazit. Když mají to štěstí, že narazí na velkou hlízu, má celá kolonie 2 až 3 týdny co žrát. Takovéto uspořádání, kdy jsou všichni dělníci sterilní a pracují, aby pomohli matce, je také základem společenstev včel a mravenců. Rypoši jsou jedinými savci, kteří je uplatnili.

Mláďata? Klidně i každý měsíc

Mimo dlouhých řezáků prosluli hlodavci i svou schopností neobyčejně rychle se množit. Nejplodnější příslušníci této skupiny jsou myši.

Klikněte pro větší obrázek Malinká myška drobná rodí své mladé v pečlivě utkaném hnízdě přichyceném na stvolech rákosí nebo stéblech vysoké trávy. V jednom vrhu mívají až osm mláďat a díky matčinu mléku bohatému na živiny rychle dospívají a když jsou jim pouhé dva týdny, opouštějí hnízdo a hned si začnou sama hledat potravu. Pokud je dostatek potravy, může mít každý pár za sezónu i tři vrhy.

V pšeničných lánech využívá naše zásoby potravy myš domácí, nejplodnější ze všech hlodavců. Každá samička může zabřeznout už ve stáří 5 týdnů, a když je dostatek zrní, rodí jednou za měsíc. Její nory většinou bývají vyhloubeny na okraji pole v písku. Když už ale na polích není žádné zrno, myši zamíří do nejbližší budovy, kde se snaží najít něco k snědku. Jakmile si najdou cestu k uskladněnému obilí, během několika týdnů často nastane pohroma. Jakmile ale zrní sežerou, jejich počet klesne stejně rychle, jako vzrostl.

Originální názevThe Life of Mammals
Stopáž49 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument