Budeme cestovat po celém světě, abychom poznali, jak rozmanití a úchvatní savci jsou. Nejrozsáhlejší přírodovědný cyklus BBC posledních let

V Arktidě klesá teplota pod mínus padesát stupňů Celsia. Přesto jsou zvířata, která tu trvale žijí. Hlavní důvod, proč tu nezmrzne liška polární, spočívá v tom, že patří k teplokrevným živočichům – je savec. Stálou tělesnou teplotu si organismus udržuje spalováním potravy. A proč se tu liška cítí mnohem lépe než člověk? Protože má mnohem hustší a delší srst, která je po savce také charakteristická. A ta její tělo izoluje. Teplokrevnost je jednou z hlavních vlastností, které savcům umožnily ovládnout tuto planetu. Díky ní se mezi nimi vyvinuly ty nejsložitější organizmy živočišné říše. V tomto seriálu budeme cestovat po celém světě, abychom poznali, jak rozmanití a úchvatní savci jsou. Podíváme se do Afriky, kde žijí největší tvorové souše. Zdejším pláním vládnou obrovská stáda býložravců, jaká nenajdeme nikde jinde. Jsou tu ale i jiní, neméně zajímaví savci – s poněkud odlišnými chutěmi. Někteří z nich patří mezi nejrychlejší zvířata na zemi. Kořist, kterou loví, se s tím musí umět vypořádat. Jinak zahyne. Někteří savci jsou neuvěřitelně silní a útoční. Bojují o partnerky, soupeří o potravu. Někteří dokonce musejí bojovat o místo k životu. Kamkoli zavítáte, naleznete ty nejrozmanitější zástupce savců. Někteří měří sotva několik centimetrů. Jiní jsou obrovští. Jsou mezi nimi největší tvorové na souši. Ale i ty překonávají mořští savci. Výskyt jednotlivých druhů závisí především na tom, čím se živí. Ale zřejmě nejúspěšnější variantou utváření těla savce jsme my, lidé.

Savci, ať už kladou vajíčka, nebo rodí živá mláďata, ať se jejich potomci vyvíjejí v děloze, nebo v matčině vaku, dokázali osídlit téměř každý kout světa. A tak se teplokrevné tělo savců kryté srstí a produkující mléko stalo ve svých nesčetných variantách vítězem dlouhého boje o ovládnutí této planety.

Odkud se vzali savci

Představu, odkud se savci vzali, si můžeme udělat podle dvou starobylých tvorů. Ježura a ptakopysk jsou vývojově nejstarší savci. Jako jediní se rozmnožují pomocí vajíček, a představují tak živoucí důkaz, že savci vznikli z plazů. Tak dobře se přizpůsobili k podmínkám svého okolí, že přežili dodnes. Oba jsou hojně rozšířeni zvlášť v Austrálii.

Klikněte pro větší obrázek Některé chlupy ježury australské se tak zvětšily a zesílily, že se změnily v silné bodliny, které tvoří velice účinné brnění. Na první pohled tak připomenout ježka nebo dikobraza. Navíc jí srst pomáhá udržovat vnitřní teplo, díky čemuž neztrácí v chladném vzduchu tolik energie. Palivem, jehož spalováním vzniká teplo, je samozřejmě potrava. V chladných zimních dnech proto tráví většinu času hledáním kořisti, aby měla v metabolickém kotli stále přiloženo. Přestože ježury mají dobrý zrak a vynikající sluch, potravu hledají především čichem. Hmyz a housenky schované v úkrytech nejprve vyčenichají a potom se k nim prohrabou svýma silnýma nohama s velkými drápy, do vyhrabané díry strčí protáhlý čenich s dlouhým špičatým jazykem, kterým proniknou do různých otvorů a štěrbin a nalepí si na něj všechno, co se dá sníst. Způsob, kterým se ježury rozmnožují, z nich činí tak zvláštní savce. Mláďata totiž nerodí, ale kladou vejce. Nejsou větší než lískový oříšek a bývají ukryta v srsti v mělkém vaku na matčině břiše. Když se mládě vylíhne, matka ho nosí na břiše 50 dnů, dokud se mu nevytvoří bodliny. Potom je nechává v noře, kde zůstane dalších 7 měsíců.

Ptakopysk je jedním z nejpodivnějších zvířat na světě. Je tak bizarní, že když se do Evropy dostaly z Austrálie první vycpané exempláře, lidé je považovali za podvod. Zobák vypadá, jakoby patřil kachně, ale není tak tvrdý, jako spíš „gumový“. Podobně jako ježura, i ptakopysk se živí malými bezobratlými živočichy. Na rozdíl od ní je ale hledá pod vodní hladinou. Když má zobák plný potravy, vyplave na hladinu a rozdrtí ji svými tvrdými rohovými lištami, které má místo zubů, na kaši.Ptakopysk zavírá pod vodou oči tak pevně, že vůbec nevidí. K pátrání po kořisti je vybaven zvláštními „senzory“ umístěnými v „zobáku“, jimiž hýbe nad kamenným dnem ze strany na stranu jako detektorem kovů. Umí díky nim zachytit ty nejnepatrnější bioelektrické signály vyzařované všemi živými organismy. Nora ptakopyska bývá dlouhá až 10 metrů. Na konci se nachází komora s hnízdem vystlaným listím, do něhož samice snáší vejce. Mládě vypadá jako malý červ, je holé a slepé. Na konci zobáku se nachází malý vaječný zub, s jehož pomocí se mládě proklube z vajíčka. Jako jiní savci saje mateřské mléko – na rozdíl od většiny savců však u ptakopysků nevytéká z mléčných bradavek, mléko jednoduše prýští z pórů v kůži.

Vačnatci, to nejsou jenom klokani!

Na australském kontinentu najdeme na jihu oblasti s mírným, občas dost chladným klimatem a na severu tropické lesy. Uprostřed světadílu se rozkládají pouště, ve kterých hrozí smrt přehřátím a žízní. V Austrálii se nalézají i vysoká pohoří, jejichž vrcholy bývají v zimě pokryty sněhem. Základní znaky savců – stálá teplota těla a izolující srst – ale vačnatcům pomáhají vyrovnat se i s těmi největšími extrémy.

Klikněte pro větší obrázek Suťová pole jsou domovem vakoplšíka horského – méně srstnatého vačnatce, který vezme zavděk jakoukoli potravou, na niž narazí. Neobyčejnou pochoutkou jsou pro něj tuční a tělu spoustu energie dodávající motýli, v letním období se živí lesními plody a semeny, která sbírá svými hbitými prsty. Vakoveverka páskovaná žije v posledních zbytcích deštných lesů, které zůstaly v severovýchodní Austrálii, a je vybavena vším, co potřebuje ke sbírání housenek: vynikajícím čichem, silnými zuby, kterými odtrhává kůru, a dlouhým, lepkavým jazykem. A tím se pyšní i další savci. Vyprahlé blahovičníkové lesy, kde žijí mravencojedi žíhaní, na první pohled mnoho potravy nenabízejí, ale je tu spousta termitů, k jejichž sběru jsou vybaveni podivuhodným jazykem pokrytým lepkavými slinami. S touto výbavou dokáže spořádat až 20 tisíc termitů za den. Posum medosavý má zase na špičce jazyka jakýsi jemný kartáč, kterým nabírá nektar i z těch nejhlubších květů.

Jiní vačnatci se rozhodli žít na stromech, například koala. Živí se výhradně listy eukalyptů neboli blahovičníků. Jsou tvrdé, těžko stravitelné, plné škodlivých chemických látek, a i ty nejchutnější listy obsahují velmi málo živin. Musí jich proto spořádat velké množství, takže téměř veškerý svůj čas tráví okusováním listů. Když přestanou jíst, musí šetřit energií – a to se nejlépe dělá ve spánku. Vombat má zase tak hustou srst, že může v zimě zůstat aktivní i v těch nejchladnějších oblastech Austrálie. Živí se trávou a dalšími rostlinami. Silné přední končetiny, kterými si vyhrabává nory, se při hledání potravy stejně dobře hodí i k rozhrnování sněhu.

Klokaní mládě váží méně než kostka cukru

Nejméně pohostinným životním prostředím v Austrálii jsou vyprahlé pouště ležící v samém srdci kontinentu. K snědku je tu toho opravdu málo, k pití rovněž a úkrytů tu také moc nenajdete. Přesto vačnatci osídlili i toto území. Čeleď klokanovitých tvoří celá řada druhů nejrůznějších velikostí. Protože žijí na jednom z nejteplejších míst naší planety, zimy se obávat nemusejí. Jejich problém je zcela opačný – přehřátí. Jsou aktivní většinou jen večer a ráno, kdy bývá přece jen o něco chladněji. Kolem poledne se snaží využít každý stín, který se jim podaří najít. Aby se zbavili přebytečného tepla, olizují si přední končetiny, na kterých mají pod kůží hustou síť krevních vlásečnic. Odpařováním slin se krev ochlazuje.

Samice klokana rodí drobounké, nevyvinuté embryo připomínající malého červa. Váží méně než kostka cukru. Nemá ještě zadní nohy, zato přední má už dost silné na to, aby se s jejich pomocí prodralo matčinou srstí. Aby přežilo, musí se dostat do vaku na matčině břiše. Malinké stvoření instinktivně šplhá vzhůru proti zemské přitažlivosti, vedeno vůní mateřského vaku, jehož okraje dosahuje asi po třech minutách. Ve vaku přitiskne svá drobounká ústa na mléčnou bradavku a dostává své první mléko. Během růstu mláděte se složení mléka mění tak, aby dostávalo všechny potřebné živiny, které v daném vývojovém stádiu potřebuje.

Klikněte pro větší obrázek Když se klokani vydají na cestu, můžeme si všimnout podivného způsobu jejich pohybu. Ocas hraje úlohu páté končetiny, která podpírá tělo, když klokan přesunuje své obrovské zadní nohy dopředu. Při pomalém pohybu vypadají klokani nemotorně, jakmile ale vycítí nebezpečí, výhoda neobvyklé stavby jejich těla je hned zřejmá. V plné rychlosti dokáží předhonit závodního koně. Šlachy na zadních nohách fungují jako silné pružiny, které pohltí pohybovou energii, když klokan při skoku dopadne na zem, a následně ji uvolní, když ho vymršťují znovu dopředu. Díky takovému hospodaření s energií dokáží klokani překonat obrovské vzdálenosti. Ať už aby unikli pronásledovatelům, nebo při hledání vody a potravy.

Jihoamerický vodní vačnatec

Za zemi vačnatců považujeme obvykle Austrálii, ale ukazuje se, že v korunách jihoamerických lesů jich žije víc než ostatních druhů savců. Většina vačnatců Jižní a Střední Ameriky žije vysoko ve větvích deštného lesa a je aktivní pouze v noci.

Mezi nejméně nápadné druhy patří vačice vydří, občas taky vydrovec krysí, jediný výlučně vodní vačnatec na světě. Má tak hustou srst, že se jí voda na kůži vůbec nedostane. Mezi prsty má blány, které ji ve vodě pomáhají rychle se pohybovat. Při hledání potravy se spoléhá na velice vyvinutý čich a sluch. Plave s roztaženými předními končetinami a kořist – živí se rybami nebo korýši – nahmatává citlivými prsty. Aby se mládě neutopilo, dokáže samice vačice vydří neprodyšně uzavřít svůj vak.

Originální názevThe Life of Mammals
Stopáž50 minut
Rok výroby 2003
 ST 4:3
ŽánrDokument