Jak vypadá cesta za evropským snem z perspektivy uprchlíka?
Režie a scénář: Tomáš Kratochvíl.

Dokumentární film Uprchlíci natáčel režisér Tomáš Kratochvíl v průběhu listopadu roku 2015 v Turecku u hranic s Islámským státem, na břehu Egejského moře a na Balkáně. Jeho záměrem bylo stát se uprchlíkem a pokusit se zjistit a natočit víc, než se daří obvyklým reportérským způsobem. Na pláži nedaleko tureckého Izmiru potkal íránskou dvojici – matku, která utíkala se svým synem do Německa splnit jeho sen o kariéře chirurga. Podstoupil s nimi složité vyjednávání s pašeráky, plavbu na gumovém člunu přes moře i cestu Balkánem. Díky skryté kameře natočil unikátní záběry tohoto životu nebezpečného byznysu, kterému nestojí v cestě ani turecká policie, ani Evropská unie. Své hrdiny sledoval i během prvních týdnů v novém domově na západě Německa.

Kamila Zlatušková, kreativní producentka:

Film je příspěvkem k diskuzi o tzv. "uprchlické krizi" a odhaluje nejen konkrétně, jak probíhá pašerácký byznys, ale přináší i nové informace k v současné době v Evropě diskutované roli Turecka a jeho orgánů v řešení této krize přímo z terénu - z pohledu režiséra, který vše natočil přímo na plážích pašeráků.

Pavel Plešák, výkonný producent TPS Kamily Zlatuškové:

Natáčení tohoto dokumentu bylo naší Tvůrčí skupinou Kamily Zlatuškové připraveno k realizaci ve velmi krátkém čase, de facto během několika týdnů. Pro režiséra Tomáše Kratochvíla a jeho malý štáb, který tvořili Hassan Ezzeddine a Lenka Hrabalová, šlo o riskantní podnik, který se ale podařilo realizovat bez problémů.

Dušan Mulíček, dramaturg TPS Kamily Zlatuškové:

Situace, kdy režisér, vydávající se za čečenského uprchlíka, natáčel afghánské pašeráky lidí na skrytou kameru, patří k nejvýraznějším okamžikům filmu a zároveň k nejnebezpečnějším chvílím, které musel štáb podstoupit. Byl to velmi hraniční risk a jsme všichni rádi, že to dobře dopadlo.

Tomáše Kratochvíl, režisér:

Na začátku téhle cesty byl můj názor na uprchlíky ovlivněn třemi zkušenostmi. Za prvé, když jsme s rodinou na jaře roku 2015 cestovali po Balkáně, narazili jsme několikrát na hloučky lidí prchajících ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu. Vždycky z nich vyzařovalo odhodlání a naděje a my z toho zážitku ještě dlouho čerpali. Za druhé, když na Václavském náměstí demonstrovali odpůrci migrace a přinesli si s sebou makety šibenic, ptal jsem se jich, pro koho ty šibenice jsou. Řekli, že pro vlastizrádce. Zeptal jsem se kdo je podle nich vlastizrádce. Odpověděli, že ten, kdo nebude bránit naše hranice. Řekl jsem, že já se nechystám bránit hranice a jestli jsou tedy pro mě. Vyhýbali se přímé odpovědi, protože jsem měl kameru, ale v podstatě řekli, že ano. Dokonce i řečník na pódiu vytáhl oprátku a držel ji nad hlavou. Dav tleskal. Od té doby jsem byl odhodlaný udělat všechno pro to, abych šíření této stupidní ideologie zabránil. Třetím důležitým zážitkem bylo dobrovolnictví na srbsko-maďarské hranici v době, kdy už tudy proudily tisíce uprchlíků denně, ale ještě nefungovala organizovaná pomoc ze strany vlád ani humanitárních organizací. Z pozice někoho, kdo dává napít kolabující těhotné ženě, kterou drželi hodiny uvnitř rozpáleného autobusu, je snadné zastávat názor, že nikdo není nelegální a hranice by se měly zrušit.

Třítýdenní natáčení na syrské hranici, na pašerácké pláži i na člunu v pozici uprchlíka moje postoje poněkud změnilo. Potkal jsem řadu skvělých lidí na cestě do Evropy, ale i několik takových, které bych už podruhé potkat nechtěl. Viděl jsem, o jak obrovskou dějinnou událost jde a jak státy a instituce selhávají v jejím řešení. Došlo mi, že uprchlíci jsou takovým horkým bramborem, který si mocnosti přehazují; že jsou rukojmími, kterými se navzájem vydírají; že slouží k dojímání, k obviňování a často k odvádění pozornosti.

Zapotřebí však je především věcnost a střízlivost. Jako Evropan si myslím, že máme právo a dokonce povinnost rozhodovat o tom, kdo u nás bude hledat nový domov a kdo ne. Není snadné to říkat – sám si hraju na světoobčana, můžu cestovat kam se mi zlíbí a jiným to právo upírám. Jenže přivítání a přijetí imigrantů je ta snadnější část. Co s nimi dál? Musí se integrovat. A integrace není jen jejich úkol, musí k ní být taky podmínky, vůle a snaha domácích. To má přirozeně své limity. Hrozím se budoucnosti, kdy by Evropa byla kastovní společností s občany různých kategorií, s hlídanými ghetty pro bohaté a izolovanými slumy pro chudé. Proto je třeba znát své možnosti a dostat migraci pod kontrolu (pokud to vůbec ještě lze). Současná situace připomíná špatně zorganizovanou hru na dětském táboře - postrádá pravidla. Zavedení a vymáhání pravidel však bude vždy bolestivé a nespravedlivé k někomu ze zúčastněných. Ideální a všestranně dobré řešení neexistuje. Přesto se o něj snažme.

Napište nám