15. května 2016

Vizovický zámek byl jedním z prvních bývalých šlechtických sídel, jejichž brány se po druhé světové válce otevřely veřejnosti. Reprezentativní sídlo nechal vybudovat v polovině 18. století Heřman Hanibal z Blümegenu. Bohužel se nedočkal dokončení díla. Ale stihl se podílet na jeho výzdobě. Coby milovník umění sem umístil unikátní kolekci italských a středoevropských obrazů. A další vzácná plátna přidal později jeho synovec. Dnes je zdejší galerie třetí nejvýznamnější u nás. Vybavení sálů a komnat připomíná, jak se tu žilo v období mezi dvěma světovými konflikty minulého věku. Při zařizování pomohly dobové fotografie. Dozvíme se, jaký byl osud zámku po odchodu posledních majitelů s modrou krví a zavítáme i do místní kaple.

Letošek je rokem hned dvou výročí jednoho z našich nejznámějších krajinářů Františka Kavána. Před 150 lety se narodil a před 75 zemřel. Po jeho stopách se vypravíme v okolí krkonošské Jilemnice. Naše putování začneme v místech, kde stávala jeho rodná chalupa, z níž se ovšem našich časů dožily jen zbytky základů. Pak se zastavíme tam, kde se milovníkovi krkonošské krajiny otvíraly nádherné výhledy po horách. Třeba u historické roubené hospody na vrchu Kozinec. Největším Kavánovým plátnem je opona, kterou si u něj objednali křížličtí ochotníci. Tu dnes můžeme obdivovat v jilemnickém muzeu. A tam si v současné době všichni obdivovatelé malířovy tvorby mají šanci užít i víc než stovky jeho pláten.

Milovníkům hor nabídneme výstup na Everest. A určitě jim nebude vadit, že půjde „jen“ o šumavský. Pokud marně přemýšlíte, kde byste ho hledali, prozradíme vám hned, že se jeho zdoláním rozumí absolvování cesty k přívozu v Horní Plané, na Knížecí stolec, Moldaublick, Plechý, Smrčinu, Třístoličník, k lovecké chatě v úbočí Špičáku a na Olšinu. Jde vlastně o to, že do vrcholového pasu si každý adept nasbírá svých 8 razítek. Nutno dodat, že to obnáší nachodit nemálo kilometrů často v náročném terénu, takže nejde o nic snadného. Odměnou je všem odvážlivcům ale kupříkladu zastavení u jednoho z nejstarších a nejvýše položených chovných rybníků u nás, založeného v roce 1370. Nebo procházka místy, která byla donedávna přístupná jen vojákům.

K hodně starým a bezmála zapomenutým řemeslům patří to drátenické. V poslední době ale prožívá svou renesanci, takže se můžeme společně vypravit za mužem, jemuž práce s drátem učarovala. Zdeňka Šilháčka z Jílového u Prahy k ní přivedla dcera, která se o profesi dříve spíš vyhrazenou mužům, zajímala. A její tatínek se rozhodl věnovat se hlavně tomu, co živilo jeho dávné předchůdce. Opravám a zpevňování hrnců. Sám přiznává, že moc stejně zaměřených kolegů nemá. Většina zájemců o tuhle profesi totiž raději pracuje s tenčím a měkčím materiálem a věnuje se umělecké tvorbě. Ta byla pro staré mistry vlastně východiskem z nouze ve chvíli, kdy se začalo vyrábět kvalitnější nádobí a jejich zásahů nebylo už tolik zapotřebí. Dopřejeme si i malý výlet do historie drátenického řemesla.

Legendární větu geniálního hudebního skladatele Wolfganga Amadea Mozarta o jeho Pražanech, kteří mu rozumějí, zná většina z nás. Možná méně ale místa, kde v naší stověžaté matičce pobýval a jež měl rád. Některá z nich navštívíme. Nemůžeme minout Bertramku, kam jezdíval za rodinou Duškových. Právě při pobytu v jejich vile dokončil slavnou operu Don Giovanni. A vytvořil celou řadu dalších děl. V naší metropoli neměl o zakázky nouzi. Nejen, že tu představil svou Figarovu svatbu a už zmíněného Dona Giovanniho. Ale taky dostal objednávku na složení opery k příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem. V době její premiéry ovšem viděli pražští přátelé talentovaného umělce naposledy. Prý už tehdy nevypadal dobře. A jen o tři měsíce později zemřel.