21. února 2016

V Náchodě si připomeneme dlouhou historii města. Začneme u hradeb, které připomínají nejstarší časy. Nechal je pravděpodobně postavit král Jan Lucemburský, pro kterého byl Náchod strategickým bodem na hranicích českého království. Byly vybaveny 23 baštami a připojeny k hradu. Ve čtrnáctém století vyrostl taky kostel sv. Vavřince. Zdobí ho dvě dřevěné věže, které dostaly jména. Jedna je Adam a druhá Eva. Zastavíme se i u dvou radničních budov. Ta první sloužila svému účelu od roku 1659 až do počátku 20. století, kdy ji nahradila nová vybudovaná v novorenesančním slohu. Nepřehlédnutelná je její sgrafitová výzdoba provedená podle návrhu Mikoláše Alše. A připomeneme si i jednoho z náchodských rodáků – spisovatele Josefa Škvoreckého.

Už v první polovině 19. století uvažovali majitelé panství o vybudování lanovky z Krupky na Komáří vížku. Začátkem věku minulého se začala chystat stavba. Jenže nakonec se nejen místní dočkali až po druhé světové válce. Dílo je opravdovým unikátem s řadou technických vychytávek. Mezi nástupní a cílovou stanicí se táhne ocelové lano, na němž jsou zavěšeny dvousedačky. Ty dokáží přepravit až 200 cestujících za hodinu. Výškový rozdíl je bezmála půl kilometru. Vzhledem k tomu, že na trase není žádná mezistanice, nemá lanovka dlouhá 2348 metrů obdoby v celé střední Evropě. Jen musíte počítat s tím, že v chladnějším období cestou trochu promrznete. Z Komáří vížky se můžete při příznivém počasí porozhlédnout po kraji, někdy prý bývají vidět i vrcholky Krkonoš. A v zimě si tu na své přijdou hlavně milovníci sjezdovek nebo bílé stopy.

Zejména ti nejmenší si užívají v Pradědově muzeu, které vyrostlo v Bludově na Šumpersku. Na šesti stovkách metrů čtverečních je tu připravena řada her věnovaných horám, přírodě, historii i současnosti. A na teplé dny taky venkovní hřiště. Největším lákadlem je vesnička Pradědovo, v níž si zájemci můžou vyzkoušet řemesla typická pro horský kraj. Je libo stát se na chvilku hostinským, hokynářem nebo mlynářem? Na své si přijdou i milovníci bylinek nebo obdivovatelé čarování a lítání na koštěti. A zastavit se příchozí můžou i na nádražíčku, které bude leckdo znát z filmu Alois Nebel. Dospěláci docela určitě ocení nabídku zdejší kuchyňky. K ochutnání v ní vždycky bývají nějaké tradiční regionální dobroty. A tvůrci muzea nezapomněli ani na slavné rodáky.

I v zimě se můžeme vydat do některé ze zoologických zahrad. My jsme si tentokrát vybrali tu ostravskou. Nejprve zavítáme do expozice evoluce, která nás zavede do časů našich dávných předků. Čeká nás v ní kupříkladu Lucy, něco málo přes metr vysoká vzpomínka na nejstaršího předchůdce člověka. Žila asi před třemi milióny let a chodila po dvou. Další místní hvězdou je Rashmi. Pětiletá sloní dáma je prvním slůnětem odchovaným v českých a slovenských zoologických zahradách. Ostravští odborníci si za péči o ní vysloužili dokonce speciální ocenění. Rashmi ale není jediným místním úspěchem. Dozvíme se rovněž o těch dalších chovatelských i budovatelských. Velký úspěch slaví třeba desítky akvárií, která zdobí různé kouty zahrady.

Menhiry přitahují velkou pozornost. Jsou staré tisíce let, ale dodnes nemáme jednoznačnou odpověď na to, co vedlo naše předky k jejich vztyčování. Důvodů bývá uváděno hned několik. Nejvyšším menhirem u nás je takzvaný Kamenný muž nebo taky Kamenný pastýř kousíček od obce Klobuky na Slánsku. Je vysoký zhruba tři a půl metrů, zapuštěn do hloubky sedmdesáti centimetrů pod povrchem a váží asi 5 tun. Dřív ho prý obklopovalo ještě několik menších kamenů, které připomínaly ovečky. Podle legendy prý každé zazvonění klobuckého kostela balvan posouvá o jedno zrnko písku ke svatostánku. A až se octne přímo u něj, nastane konec světa. Jenže podle jiné legendy ho zase každé zvonění z kostela v obci na druhé straně posouvá o stejný kus zpátky. Takže se zatím nemusíme zkázy bát.