11. listopadu 2007

Prý měli v jedné vysoké botě příbor, ve druhé pak dratev a šídlo na opravy. Víte, o kom je řeč, a tušíte, proč s sebou tito lidé vozili právě tyhle věci? Pokud ne, pak v první reportáži z jihozápadních Čech vás pozveme mezi formany a formanky. Jedna z nich totiž bude hlavní hrdinkou prvního povídání. Paní Anna Froňková ze selského rodu pochází a ke koňům měla vždycky dobrý vztah. V dobách kolektivizace se rozhodla pracovat v JZD. Jak jinak než jako kočí. Nesnadnou práci provázelo hlavně dřív i nebezpečí.

Muž, který se narodil v nevýznamné nebohaté rodině, přesto se z něj stal jeden z nejvlivnějších lidí své doby. Zemřel jako nenáviděný zrádce. Albrecht z Valdštejna. Historická osobnost, o níž prý bylo napsáno nejvíc spisů a pojednání – snad jen Napoleon se mu může v tomhle rovnat. O něm a o jeho době a životě bude nejen naše reportáž, ale především pak výstava ve Valdštejnském paláci. Vrátil se do něj, sice jen symbolicky, po čtyřech stech letech – od 15. listopadu se o tom můžete přesvědčit i vy.

Zderaz leží severovýchodně od Žďárských vrchů. Nevelká obec s necelými třemi stovkami obyvatel. A ti jsou pyšní na pískovcová skalní obydlí. Vznikly snad už v době třicetileté války a mohly sloužit hlavně jako skladiště potravin. Před čtyřmi lety se podařilo otevřít a zpřístupnit turistům jeden ze sklípků. Patnáctistupňová, téměř stabilní celoroční teplota se hodí i jako sušárna na ovoce. A zderazský skanzen proslavil i zajíc. Uvidíte a uslyšíte sami.

Česko. Evropa. Svět. A samá nej. Největší dřevěná socha u nás, největší betlém v Evropě a rýsuje se i největší vyřezávaný obraz na světě. Přitom o tyhle rarity se zasloužil pan Jiří Halouzka, řezbář z Jiříkova na Rýmařovsku – města, které určitě největší není. Mistr řezbář si dal jasný cíl: každý rok vytvořit čtyři sochy, kterými obohatí svůj betlém. Jeho dřevěný obraz ukrytý ve stodole, které říká církevní, má 72 metrů čtverečních.

Putim proslavil určitě Švejk, a to svou půvabně popletenou pochodovou anabází z Tábora přes Budějce až do Putimě a pak zas různě zpět. Obec leží na pravém břehu Blanice, jen kousek od místa, kde se potkává s Otavou. Už Dalimil říká, že osada byla založena už v 10. století. Zajímavý je kostel svatého Vavřince se dvěma loděmi nebo náhrobky rytířských rodů. Projdeme se i Cimburovým statkem – postava, o které vyprávěl i Jindřich Šimon Baar.

Hromnické jezírko na Plzeňsku je považováno za jakousi kolébku chemického průmyslu u nás. Je památkou na těžbu vitriolové břidlice. První záznamy o jejím dobývání pocházejí už z roku 1578 a přišli s ním mniši, kteří z břidlice vyráběli kamenec – v té době jediný prostředek k zástavě krvácení. Jezírko je červené, naprosto bez života, ale jeho voda má prý blahodárné účinky. Především pak na kůži.