Habsburkové

Rozhovor se scenáristou Vladimírem Mertlíkem

Jak Vás jako autora napadlo natočit cyklus Habsburkové a jaké jsou jeho cíle?

Jen v pohádkách se začíná slovy: Bylo - nebylo. Dějiny nejsou nic jiného než život, který minul a jiný na něj navazuje. V závěru mého předešlého autorského seriálu Lucemburkové v souvislosti se smrtí posledního velkého panovníka středověku Zikmunda Lucemburského, říkám: ‚Zemřel, aniž stačil uskutečnit svůj poslední největší politický koncept – spojení rakouských, uherských a českých zemí pod jedním vládcem. To se podařilo až po 89 letech, v roce 1526 Habsburkům, ale to už je zcela jiný příběh.‘ No, a ten příběh jsme po šesti letech, díky České televizi, připraveni divákům dovyprávět k dalšímu milníku dějin, vzniku Československa.

Spíš než o cílech mluvme o snaze setřít prach z bust a desek kronik a z mrtvých jmen učinit v našem příběhu živé lidi. Dějepis je ten největší akční trhák, který kdo kdy napsal. Nenávist, intriky, zbabělost, stejně jako nevěra, láska, čest a hrdinství, to všechno obsahuje v každé větě. Na rozdíl od fabulovaných příběhů ti, o kterých vyprávím, skutečně žili a konali. Mou snahou je vyprávět jejich příběhy tak, aby se o osudech statečných velikánů i malých zbabělců začali zase zajímat, protože to oni tehdy spoluvytvářeli dnešek.

Díváte se na mnohé události z trošku jiného úhlu. Přijde Vám, že události se v dějepise na školách učí někdy ne dostatečně atraktivně? Můžete dát alespoň jeden příklad?

Hlavní posun, vnímání historických osobností jako lidských bytostí, jsem již zmínil. Je-li historie akčním trhákem, pak dějepis je zřejmě nejtěžším předmětem na kvalitní výuku. Zkreslování dějepisu skončilo s pádem bolševismu, pro nějž je falzum krmnou směsí, i když v myslích mají setrvačnost. Chcete příklad? Již zmíněný Zikmund Lucemburský, jeden z největších evropských státníků konce vrcholného středověku, na nějž bychom měli být pyšní ne méně než na Karla IV., je pro většinu Čechů stále ta lstivá liška ryšavá, která nám upálila mistra Jana. Naopak husité, mytičtí hrdinové našich dějin, přivedli díky svému fundamentálnímu pojetí české země téměř ke zničení.

Nebezpečím je dnes spíš neumění dějiny učit. Jako dějepisář musíte být nejen znalec dějin, ale i psycholog, abyste uměl pochopit skryté důvody kroků hrdinů děje. Musíte mít dar zkratky, být skvělý vypravěč, jako scenárista a režisér filmu. Musíte posluchače nadchnout pro váš příběh.

Čím Vás fascinuje rod Habsburků, případně doba, ve které byli u moci?

Fascinující je už sama délka, po kterou Habsburkové Evropě vládli, a já bych spíš použil výraz, po kterou Evropu řídili. Byla to doba, kdy se Evropa utvářela a z toho plynuly trvalé tlaky na dosažení dominance ze strany ostatních. Pokud v některých obdobích jejich kredit poklesl, byl to ústup brutální síle. Nebyli holubicemi, to si nemohl dovolit v té době nikdo, ale přednost u nich měla vždy diplomacie, chcete-li chytrost či dokonce mazanost. A co mne fascinuje nejvíce, je fakt, v jakém klidu onen strašlivý žalář národů spravoval věci osmnácti zemí mluvících třemi desítkami jazyků. Mnohé národnosti nemají dodnes práva, která měly v habsburské monarchii. V technickém rozvoji patřila v Evropě na špici, v politice tam měla namířeno, bohužel příliš pomalu. Habsburky v tom zastavila jen válka a tehdejší národnostní blouznění politiků, kteří toužili po svých malých trůnech. Je smutné, že stejné nebezpečí nám hrozí i dnes.

Jaké oblibě se těšili Češi u dynastie Habsburků? Který panovník nás měl nejraději a který naopak?

Nejdřív bych měl odmítnout dojem mého pasování na profesionálního odborníka historie, snad amatérského fanatika historie. Proto všechny série měly konzultanty v historicích a odbornících. V případě Toulek s Ladislavem Smoljakem to byl doktor Marek, u Lucemburků profesorka Bobková a profesor Čornej a nyní dle mého názoru největší odborník na c. a k. dobu doktor Jiří Rak. Za sebe mohu říci, že ze studie materiálů jsem získal pocit, že dynastie neměla své zvláštní oblíbené národy, to jen my si to myslíme a rádi slyšíme, jacíže byli Čechové pašáci. Je třeba vědět, že Moravské pole nám středoevropskou dominanci vzalo právě ve prospěch Habsburků. Navíc pojem toho, kdo je co, byl až do let Velké francouzské revoluce vnímán zcela jinak než dnes. Dnes bychom byli označeni, promiňte tu nadsázku, česky mluvícími poddanými Svaté říše římské, později národa německého, Rakouského císařství a Rakousko-Uherska. Otázka by měla znít jinak: Jak jsme si stáli v monarchii habsburské? A na to je poměrně jednoduchá odpověď. Dobře.

Jak už jsem řekl, filozofie Habsburků byla v intencích: Jsme jedna rodina, každý trochu jiný, rodina, které vládne moudrý otec a všechny své děti má stejně rád. A proto je, když zlobí a protiví se vůli otce, vezme za flígr a zatřese jimi.

Ptejme se spíš, kteří Habsburkové si z nějakých důvodů našli osobní vztah k zemím Koruny české, potažmo k Praze. Nebylo jich zas tak málo: Rudolf II., který jako poslední dal Praze statut evropské metropole. Ferdinand Dobrotivý, který se po abdikaci v roce 1848 uchýlil do Prahy, kde si užíval císařský důchod. Následník Ferdinand d´Este, i když jeho láska k českým zemím, přiznejme, vedla srdcem hraběnky Chotkové. Korunní princ Rudolf, jehož vztah ku Praze vedl srdci mnoha pražských dívek, protože v Praze to žilo. A tím posledním mohl být i poslední císař Karel I., pravda, nejspíš do doby, než jej jeho ministr zahraničí, hrabě Černín, v nejdůležitějším kroku, který mohl běh dějin hnát jinam, podrazil.

Jako nejvíc nepřátelský se může jevit s přihlédnutím k potlačení stavovského povstání a popravě 27 českých pánů císař Ferdinand II., z výše uvedených důvodů někdy zvaný Krvavý. Historická zkratka málokdy zmiňuje, že z oněch 27 českých pánů většina mluvila německy, jak bylo v té době normální. Zdůrazňuji to proto, že poprava nebyla národnostním sporem mezi Čechy a německy mluvícími Rakušany, ale sporem náboženským mezi katolíky a luterány, chcete-li protestanty napříč politickým spektrem, jak bychom řekli dnes. Císař popravu potvrdil až po celé noci rozmýšlení a dalo by se říci, že jen dělal svoji práci.

Mapujete historii rodu Habsburků v období trvajícím déle než 600 let. Z jakého období existuje nejvíce a nejpřesnějších informací a je nějaké období, o kterém toho moc nevíme?

Samozřejmě to platí od chvíle, kdy začíná být budován moderní stát, což se dá přiznat vládě Marie Terezie a pak kontinuálně dál. Právě mnohokrát kritizovaná habsburská byrokracie, kterou máme, mimochodem, úspěšně v genech i dnes, může za dokonalé zmapování chodu dynastie a tím i našich zemí.

Zvláště v období raného středověku jsme odkázáni na kroniky, v nichž literární i grafická úroveň často překonává jejich obsah. Ten je často tendenční podle náklonnosti toho kterého kronikáře či řádu, v němž působí k osobám v kronice vystupujícím. Je to znát například i ve Zbraslavské kronice, jednoznačně stranící Přemyslovcům a jmenovitě královně Elišce.

Který Habsburk je Vám osobně nejsympatičtější a proč?

Nejspravedlivější by byl žebříček aspoň Top 5, ale pokud si musím vybrat jen jednoho, pak z hlediska tragiky jeho osudu, potencionálního významu pro budoucnost monarchie a tím i Evropy u mne jednoznačně zvítězí ten poslední, císař Karel I. Moderní, dalo by se říci současný politik, s jasnou vizí, která dodnes neztratila na smyslu. Přesto je trochu nespravedlivé jmenovat jen jeho. Ale koneckonců vyberte si sami svého favorita mezi Habsburky při sledování sedmi dílů televizního dokumentu České televize a Agency Prague Cherry od 27. října 2016 pod názvem Habsburkové. Nebudete litovat.