Kousek nebe

Záznam chatu ze středy 31. října 2007

Stehlík B. Chotětov: „Pane Stránský při vší úctě, myslíte si že žijeme v právním státě?“

Jiří Stránský: „Milý pane Stehlíku, v okamžiku kdy si začneme ať už při vší úctě nebo bez úcty klást otázky, jestli žijeme nebo nežijeme v právním státě, tak už to samotné je cesta do pekel. A to proto, že se musíme nejdříve ze všeho snažit, abychom měli sami za sebe pocit, že jsme pro tu právnost udělali maximum. Jestli si i na tuhle otázku odpovíte kladně a otázka zůstane, pak se vzepřete. Já to dělal celý život, ale nemyslím si, na rozdíl od vás, že v právním státě nežijeme.“

Chalánková: „Pane Stránský, který příběh bezpráví a zvůle samosprávné moci Vás nejvíce oslovil v poslední doně v ČR ?“

Jiří Stránský: „Všude kolem nás se odehrává taková spousta bezpráví (myslím za hranicemi naší republiky, obzvlášť v těch zemích, kde právo je naprosto na posledním místě), že se spíše snažím u nás nacházet to pozitivní než to negativní. K tomu vám ještě jenom dodám, že pokud jde o různé korupční a jiné aféry, jsem pro novináře celkem nežádoucí objekt, protože na otázku co k tomu či onomu říkám, pokaždé odpovídám, že každé ráno děkuji Pánubohu, že jsem se dožil svobody, a všechno ostatní je v tom okamžiku mnohem, mnohem méně důležité. Zdraví J. S.“

Jan Šipoš: „Dobrý den p. Stránský Mám dotaz zda se dá nějak sehnat snímek Kousek nebe na kazetu. Děkuji za odpověď“

Jiří Stránský: „Ano, dá se. Na Vinohradké třídě naproti budovy rozhlasu je reprezentativní prodejna, kde se prodávají jak programy Českého rozhlasu i České televize. Kousek nebe tam mají na DVD, stejně tak jako moje ostatní filmy (Bumerang, Uniforma). Až bude hotová Zdivočelá země, bude také příští rok na DVD. V rámci projektu Příběhy bezpráví můžou navíc základní a střední školy získat tento rok až do konce listopadu film Kousek nebe na VHS i DVD zdarma.“

carmen: „Dobrý den pane Stránský, nemyslíte si, že tento a podobné projekty podněcují negativní vztah žáků a studentů ke svým učitelům, a mnohdy také rodičům? Všichni víme, kolik učitelů po roce 89 jen přehodilo kabát, vyměnilo učebnice a jelo dál jako by se nechumelilo. Neztratí tak u svých studentů poslední zbytky respektu?“

Jiří Stránský: „Patřím mezi ty, kteří pořád ještě jezdí na školy odpovídat studentů na otázky, pokud se jedná o 24 let komunismu v naší zemi. Moje zkušenost je naprosto odlišná. Dokonce vám musím říct, že často jim ty příběhy z uranových lágrů i vězení vyprávím jako veselé historky ze svého věznění, protože už jsem pochopil, že je lepší, když se nejdříve zasmějí a teprve z vlastního smíchu jim dodatečně dojde, jaká to byla hrůza. Samozřejmě se mě velice často ptají, proč jim to doma nikdo neřekl. A já pak s nimi musím hovořit o strachu i o tom, co už neznají, to jest o nesvobodě. Ale určitě to na ně žádný špatný vliv nemá. Spíš naopak.“

,tanečnice: „Co jste dělal v období normalizace a co takhle csspt“

Jiří Stránský: „V období normalizace jsem se živil rukama. Až teprve když jsem se dostal do ČSSPT, jsem se občas mohl projevit i jako tvůrce. A to jenom díky tomu, že mezi vedoucími pracovníky byli lidé, kteří o mou tvůrčí práci stáli a umožnili mi ji dělat. Vaše přezdívka mi něco říká. I proto jsem pochopil, co je za vaší otázkou. Ale to je jen mezi námi. Zdravím vás.“

Ráchel Wernerová: „Kolik knížek už jste napsal? Děkuji za odpověď.“

Jiří Stránský: „Já vám ani nevím, snad deset (napsal jsem totiž také seriál Zdivočelá země, nějaké filmy a několik divadelních her). Poslední knížka vyšla před dvaceti dny a je to novela s názvem Stařec a smrt.“

Daniel Šebek: „V čem se nejvíce liší přístup dnešních studentů od studenta jako jste byl vy?“

Jiří Stránský: „Nejdříve ze všeho vám musím říct, že komunistická strana a vláda mě nenechala udělat ani maturitu. Ale myslím si, že studenti i za časů bolševika byli víc proti němu než s ním. Samozřejmě až na několik tisíc výjimek, což ve srovnání s počtem studentů je mizivé. A taky musím říct, že právě v současné studenty vkládám největší naděje, že pozůstatky komunismu v lidech konečně vyčistí.“

ŠIMON: „JAK SI DLOUHODOBĚ ZAVŘENÍ POLITIČTÍ VĚZNI DĚLILI ČAS, ABY TŘEBA 10 LET VYDRŽELI, JE NA TO VŮBEC NĚJAKÁ MOŽNOST JAK SE S VYHLÍDKOU NA 10 LET NESPRAVEDLIVĚ VE VĚZENÍ SROVNAT ?“

Jiří Stránský: „Šimone, chlapče, zdravím tě. Myslel jsem si, že s tolika zkušenostmi s bývalými mukly bys už měl vědět, že nikdo z nich žádnou vyhlídku, jak dlouho bude sedět, neznal. Nevím, možná, že bychom to ani nevydrželi, ale udržovala nás víra, že ať to bude jakkoliv dlouho, musíme to vydržet, abychom těm, kdo vůbec zapomněli, jak svoboda vypadá, zvěstovali, jaké to je. Uvedu svůj příklad, fáral jsem na uranu a i při tom fárání jsem se snažil udržet v hlavě všechno co mě naučili ti moudřejší, neboť oni jediní byli mými profesory, a mojí jedinou univerzitou byl právě lágr. Kromě toho jsem byl dávno rozhodnut, že budu psát. A snažil jsem se příběhy, kterým jsem naslouchal, nějak sepsat a nějak ilegálně poslat domů. Naštěstí se i v té době čas od času objevil nějaký civilní zaměstnanec, s nimiž jsme pracovali, který byl natolik statečný, že to pronesl. I s vědomím, že za to mohl být odsouzen až na 15 let. Dodnes se před těmi lidmi hluboce skláním.“

Petr Michal, Jirkov.: „Dobrý den, pane Stránský. Domníváte se, že KSČM má budoucí voličstvo právě mezi dnešní mládeží? Má dnešní mládež dostatečné vědomosti o tom, co se vlastně v naší zemi dělo po únoru 1948 a má zájem se to dozvědět? Obávám se právě, že nízký zájem mládeže o poválečné dějiny nahrává do karet komunistické straně. Druhá otázka: Jak si vysvětlujete, že komunistická strana byla prohlášena za zločinnou organizaci a přesto má zastoupení v senátu a v parlamentu? Děkuji za odpověď.“

Jiří Stránský: „Začněme Člověkem v tísni. Právě díky jemu se na školy dostaly jednotlivé bloky filmů o komunismu, počet škol, které si filmy objednávají potěšitelně narůstá. A já z debat se studenty poznávám, jak jim tyto informace pomáhají se vyznat. V každém případě vím bezpečně, že si nepřejí, aby naše historie měla bílá místa, která se řada obzvláště komunistických poslanců snaží začernit tzv. tlustou čárou. Proto s vámi nesouhlasím, že by zájem mládeže o tyto novodobé dějiny byl nízký. Nezapomeňte, že na všech školách všech stuňů se garnitura učitelů převážně již vyměnila. Tito mladí kantoři jsou nejenom dobře informovaní, ale už znají způsoby, jak o těchto věcech se svými studenty hovořit. K vaší druhé otázce - vysvětlení je celkem jednoduché. V čase, kdy se o tomto zákonu hlasovalo, bylo i v řadách jiných stran než je komunistická hodně poslanců, kteří někdy ve svém životě byli buť přímo straníky nebo nějakým způsobem byli tzv. straně a vládě zavázání. Proto se ani nemůžete divit, že do odhlasování jednoznačného odsouzení komunistické strany i její ideologie se nijak nehrnuli. Co kdyby se i jich najednou někdo začal ptát, kde byl, když tzv. hřmělo.“

Petr: „Pane Stránský, přinesly Vám zkušenosti z vězení do Vašeho života i něco pozitivního nebo byste na tuto dobu svého života raději zapomněl?“

Jiří Stránský: „Milý pane Petře, kdybych na to raději chtěl zapomenout, tak bych o tom nepsal. Píšu o tom knihy i scénáře především proto, aby se na to nezapomnělo a abych upozornil ty, jimiž cloumá ať už jakákoliv nenávist ke komukoliv, že tato filozofie vede do pekel, právě proto, že je negativní. Dodnes se neustále snažím, abych své bližní přesvědčil, že pořád je mnohem víc věcí, které nás těší, než které nás štvou. Jenom je vidět.“

Jana Macháčková: „Dobrý den, viděla jsem film Kousek nebe a moc se mi líbil. Vím, že jste k němu psal scénář, chtěla jsem se zeptat, jestli jste něco podobného ve vězení zažil, jestl i je to podle vaší zkušenosti. Přišlo mi to až příliš idylické - bylo opravdu možné ve vězení navázat vztah?“

Jiří Stránský: „Film je podle jedné z mých povídek z knížky Štěstí. Osobně jsem byl svědkem této lovestory a spolu s ostatními jsme dělali co jsme mohli, aby se těm dvěma jejich láska ani chvíli dařila.“

Luďek Zouval: „Zapojili jsme se do Projektu příběhy bezpráví. Pokud bysme vás chtěli pozvat na besedu do školy, jak to máme udělat? Na koho se máme obrátit? Předem děkuji za odpověď. Besedu chceme dělat na konci listopadu.“

Jiří Stránský: „Pokud mě budete chtí pozvat na besedu a pokud budu mít čas (pořád jezdím na nějaké školy) učiňte tak přes Člověka v tísni, kde na mě mají kontakt. V listopadu a v prosinci už ale určitně nemůžu - to bych se musel roztrhat.“

Martin Hruška: „Dobrý den, zdravím Vás pane Stránský a děkuji za všechny Vaše aktivity týkající se naší komunistické minulosti. Jakou máte zkušenost s debatami na školách? Jak studenti na filmy reagují? Přeji pevné zdraví. Martin Hruška“

Jiří Stránský: „Ti mladí jsou úžasní. Skvělým způsobem reagují a já v ně vkládám obrovskou důvěru. Děkuju za přání.“

Barbora: „Dobry den pane Stransky. Myslite si ze stat hraje dost dulezitou roli pri pripominani si nedemokraticke minulosti a proc je to podle Vas dulezite? Dekuji (jsou Vase filmy dostupne i na Slovensku? jen tak nebo pro skoly)“

Jiří Stránský: „Abych odpověděl na vaši první otázku - zlepšilo se to, ale i tak by to mohlo být ještě lepší. Filmy jsou dostupné, pokus promítají na ČT. Nemůžete-li ČT chytit, jsou filmy dostupné na DVD. Buď napište rovnou do televize nebo do reprezentační prodejny Českého rozhlasu. Projekt příběhy bezpráví probíhá zatím pouze v Čechách.“

Barbora: „V cem vidite rozdil, nebo problem Slovaku v jakemsi nezaujmu o minulost? Vy treba mate 28.10. svatek, na Slovensku o 1.CSR nebyla napr. v TV (krome sprav) ani zminka. Moc dekuji za odpoved.“

Jiří Stránský: „I na Slovensku (stejně jako u nás) záleží na tom, do jaké míry lze vyvíjet tlak na představitele, aby tak činili. Ale vím, že dodnes je na Slovensku řada Čechoslováků, pro něž je 28. říjen pořád svátkem. A také vám musím připomenout, že nikdy dřív nebyl takový vzájemný zájem o kulturu a informace o tom, co se v druhé zemi děje. Abych vám uvedl alespoň jediný příklad: Milan Lasica a já pracujeme na dvou společných programech. A nejsme jediní.“

Jana: „Co myslíte, proč žádné z médií nezmínilo nedělní pojev předsedkyně ČSBS Anděly Dvořákové z panteonu Národní knihovny v Praze?“

Jiří Stránský: „Vysílali to v přímém přenosu a není to oblast mého zájmu, i když například můj otec byl v Osvětimi. Ale ta paní mě moc nezajímá.“

Faustus: „Pane Stránský, z jakého důvodu se podle vás studenti ve školách v rámci výuky dějepisu o době komunismu téměř nic nedozví?“

Jiří Stránský: „Já si myslím, že to tak není, protože učitelský sbor omládl a mladí kantoři o to mají velký zájem a s dětmi o tom mluví.“

Petr Pavlas: „Jaké další filmy jsou školám nabízeny v rámci letošních Příběhů bezpráví? Kolik škol se zapojilo?“

Jiří Stránský: „Školy si můžou vybírat ze čtyř filmů - dva jsou dokumentární (Kauza Uherské Hradiště a Ztráta slušnosti) a dva hrané (Kousek nebe a In nomine patris). Počet zapojených škol v letošním roce již překročil číslo 550, z toho 250 škol se účastní projektu Příběhy bezpráví úplně poprvé. Další školy se do projektu mohou stále zapojit, když vyplní elektornickou přihlášku na www.pribehybezpravi.cz . Na těchto stránkách získají školy i všechny potřebné informace o projektu.“