Baader Meinhof Komplex
Levicová teroristická organizace Frakce Rudé armády (Rote Armee Fraktion, RAF) představuje nejzásadnější společenské téma v historii Spolkové republiky Německo a ještě dlouho po klíčových letech své aktivity polarizovala německou společnost. Filmové pojednání o působení RAF se zaměřuje na desetiletí lemované roky 1967 až 1977. Začíná zastřelením studenta Benna Ohnesorga během násilného potlačení berlínské demonstrace proti diktátorskému režimu íránského šáha Pahlavího, které se stalo iniciací radikalizace západoněmeckého studentského hnutí, a uzavírají jej události Německého podzimu, završené sebevraždami zakládajících členů RAF ve vazbě. Mezitím film mapuje nejen jednotlivé aktivity především první a částečně i druhé generace RAF, ale také jejich dopady v německé společnosti a především legislativě a státních aparátech. Vyprávění současně sleduje nejen nejrůznější členy organizace, v čele s klíčovými osobami Andreasem Baaderem, Gudrun Ensslinovou a Ulrike Meinhofovou, ale také řadu dalších význačných dobových figur, především pak prezidenta Spolkového kriminálního úřadu Horsta Herolda, který v Německu nastolil prostředky boje proti organizovanému terorismu.
Přední německý producent Bernd Eichinger, který inicioval progresivní a ambiciózní projekty jako My děti ze stanice Zoo, Nekonečný příběh či Jméno růže, se v novém tisíciletí mimo jiné zaměřil na klíčová témata německé historie. Po obrazoboreckém pohledu na hitlerovský mýtus ve filmu Pád Třetí říše se rozhodl filmově zpracovat nejzásadnější fenomén své generace, teroristickou organizaci RAF. Stejně jako v předchozím případě sám napsal scénář podle knižní předlohy. Tou byla stejnojmenná faktografická kniha Stefana Austa, který si vzal za cíl ožehavé téma, k němuž už se vyjadřovali z různých stran mnozí, zpracovat s důkladnou rešerší a bez hodnotícího znaménka a zaujetí. Stejný přístup si zachovává také film, takže se vyhýbá obvyklému přístupu a historii nepřetváří do klasického dramatického útvaru, jenž komplikované dějiny osekává a podřizuje tradičním schematickým vyprávěním. Namísto toho divákům přináší řetězec kauzálně provázaných událostí se společným jmenovatelem v neustále se opakujícím kruhu násilí. Produkčně úctyhodný projekt klade velký důraz na historickou věrnost a pouze v ojedinělých nepodstatných případech dělá ústupky v zájmu dramatičnosti vyprávění.
Film, vyžadující ztvárnění desítek reálných historických postav z řad dvou generací RAF, jejich obětí i složek státního aparátu, lze vnímat také jako portfolio předních hereckých talentů německé kinematografie. Vedle mnoha dalších jmen si hlavní pozornost zaslouží respektovaný veterán Bruno Ganz v roli Herolda a Moritz Bleibtreu, Martina Gedecková a Johanna Wokaleková, kteří se zhostili ústředních partů Baadera, Meinhofové a Ensslinové. Režii svého projektu Eichinger svěřil režisérovi Ulimu Edelovi, kterého znal již z dob studií a spolupracoval s ním na filmech My děti ze stanice Zoo a Poslední útěk do Brooklynu. Především si ho vybral coby tvůrce stejné generace, který také zobrazovanou dobu a události vnímal jako bezprostřední pozorovatel. Baader Meinhof Komplex se svého roku stal nejdiskutovanějším německým filmem a patřil i mezi hlavní favority v návštěvnosti. Stal se také německým kandidátem do klání o Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, kde postoupil až mezi hlavní pětici nominovaných, ale nakonec sošku získal japonský snímek Průvodce.